Nevím, milí čtenáři, zda jste si toho všimli; ve Švédsku propukly pouliční násilnosti motivované obvyklým náboženským fanatismem a policie má plné ruce práce s tím, aby je nějak zkrotila. Jak jistě každý uhodne již z této věty, nejde o hinduisty uražené reklamou na hovězí, ba ani o aztécké kněží, kterým pojišťovna nechce povolit provádění radikálních srdečních operací ve zrychleném režimu.

Vzorec nepokojů je celkem standardní. Dánský politik Rasmus Paludan, který má i švédské občanství a který založil zatím nepříliš volebně úspěšnou pravicovou stranu Stram Kurs (Tvrdý kurz; v Dánsku roku 2019 nepřekročila dvouprocentní mez pro vstup do parlamentu), občas někde spálí nějaký korán nebo aspoň ohlásí svůj záměr tak učinit.

Načež se v daném místě srotí dav, někdy tedy i preventivně, aby jasně dokázal, že islám je Náboženství Míru. A až auta dohoří a policejní cely se naplní, show pokračuje v nějakém jiném městě – podobně jako ona slavná výstava masa v Sovětském svazu, i tento fenomén je takříkajíc putovní. Násilnosti se nejspíš koordinují po internetu, což velké technologické firmy nechává chladnými; však to taky není žádný skutečně vážný problém, jako by bylo třeba použití nesprávných zájmen ve větě.

Jinými slovy: ty staré – předválečné – problémy nikam nezmizely.

Poněkud se obávám toho, že současná válka na Ukrajině bude použita i k tomu, aby se „zamázla“ rovněž kritika islámu a na to navázaná kritika azylové a migrační politiky EU, potažmo jejích členů. Nikoliv ve volbách, ale nějakými technicko-cenzurními prostředky v rámci boje proti dezinformacím. (Protože ve volbách už jsou ty původní iluze neprodejné.)

Příležitost k tomu totiž je, a lepší už jen tak nepřijde. Významná část evropské protiimigrační pravice nějakým způsobem flirtovala s Putinem (Le Penová, Salvini, rakouští Svobodní, nizozemská FvD, Orbán, část AfD). To znamená, že v současné době není nic jednoduššího, než je a jejich názory prostě hodit do koše kompletně, a to i přesto, že existuje i ta druhá část, která je vůči Rusům ostražitá (španělský Vox, italští Bratři Itálie, polská PiS, Švédští demokraté, Finové) a leckdy dělá politiku vysloveně proti Putinovým zájmům – o Polsku, systematicky zásobujícím Ukrajince materiálem, je to známo všeobecně, a obě severské strany patří k zastáncům vstupu Švédska a Finska do NATO.

Vyhovovalo Putinovi, že tento problém máme? Vrtal do něj? Určitě ano, každá slabina u protivníka se musí využít; však i jeho běloruský kamarád Lukašenko vozil migranty z Iráku a Turecka na polské hranice po tisících. A v české protiislámské komunitě se vskutku vyskytují i milovníci Ruska, kteří mimo jiné nechtějí moc diskutovat o tom, že procento muslimského obyvatelstva výrazně roste i tam, a že ten kadyrovský pseudochalifát zřízený Putinem na Kavkaze je dost příšerný.

Ale samotný konflikt mezi islámem a káfiry (to jsme my), ten je asi tak o tři století starší než Rusko samotné. A lidé, kteří na ulicích křičí, že je potřeba usekat hlavy karikaturistům a rouhačům, postupují podle stejného mustru, podle jakého měla ještě za časů prorokových přijít o život básnířka Asma bint Marwan, zase ještě v dobách, kdy mapa světa vypadala zcela jinak a slovo „geopolitika“ ani neexistovalo. Tento problém nezanikne, ba se ani nijak významně nezmenší, i kdyby si Putin a Navalný zítra vyměnili místa.

Nesmíme dovolit, aby se tu rozšířila představa, že kritika našich vnitřních poměrů, a to i tvrdá a systematická, je vlastně formou zrady a spolupráce s nepřítelem. To je přesně ten kámen, na kterém pak ztroskotávají i velké a naleštěné autokracie, protože nikdo nesebere odvahu upozornit kapitána, že pluje plnou parou přímo k mělčinám.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace