Mám velké dé jàvu. Před 53 lety jsem v Londýně bez velkých problémů, vlastně okamžitě, dostal od Home office povolení k práci. Jsem za to dodnes povděčný, že jsem mohl pracovat a nemusel čekat mnohahodinové, možná i mnohadenní fronty, se strachem, že povolení třeba i nedostanu. Dodnes tento doklad chovám doma jako relikvii, který mi i napomohl k cestě do Jižní Ameriky. Tehdy Anglie vytvořila samostatnou frontu jen pro Čechoslováky. To je obecně vstřícný krok vůči utečencům, migrantům prchajícím před nebezpečím. Potěšil mně proto podobný vstřícný krok, tentokrát naší české vlády, vůči občanům Ukrajiny prchajícím před agresorskou válkou Ruska.
Tito migranti, zpravidla ženy, však jedním dechem s díky za naše pohostinství říkají, že chtějí okamžitě (!) pracovat. Tak jako tehdy i já. A ne tak, jak se chovají muslimští migranti, zpravidla silní a zdraví muži, žádající sociální dávky, podpory, byty, mobily a jedním dechem zakládající buňky budoucí
šaríje.
Když jsem se doma rozhodl, že také trochu pomůžu a pojedu na polsko-ukrajinské hranice, abych do Prahy přivezl nějakou utíkající rodinu, bylo mi řečeno, že jsem starej bláznivej dědek. A tak alespoň kupuji a rozdávám čokoládu, ovoce, oplatky, sýry dětem ve frontě u cizinecké policie na Žižkově.
A musím říct, že se chovají přímo skvěle. Nikdo mi to nerve z rukou, stojí skromně v povzdálí, tiše děkují a usmívají se.
Buďte vítáni milí přátelé z Ukrajiny. Nabízíme vám přátelství a dočasný domov, možná i trvalý. Máme k vám blízko, rozumíme vám.


Share on Myspace

Civilizace