Milí čtenáři, první dny ruské invaze na Ukrajinu panovalo v mém okolí celkem univerzální depresivní temno. Když pak začalo být patrné, že Rusům se v jejich agresi zase tolik nedaří, nálada se změnila. I mírumilovným otcům rodin, jejichž nejostřejším pracovním nástrojem je C++ debugger, se najednou nějak lesknou oči a rozrušeně si vyprávějí o tom, jak to ten a ten nepřátelský konvoj u Charkiva schytal. Chlapi v sobě zkrátka nějaký ten válečný „podprogram“ nosí i v roce 2022, jenom nebyl dlouho vidět.

(Připomíná mi to jednu písničku od Landy, která je přesně o tomhle, a ta také bude tvořit dnešní hudební epilog.)

Taky v tom jedu, marná práce, a právě proto se v tomto článku pokusím odtrhnout oči od té neuvěřitelné řeže, jejíž záběry na mě neustále vyplouvají na monitoru, a podívat se někam jinam. Jaké budou, případně už jsou, nějaké jiné následky této války? Aspoň čtyři, ať to není neúměrně dlouhé.

Následek první: nejisté zásobování pšenicí

Ukrajina a Rusko dohromady produkují zhruba 30 procent pšenice prodávané na mezinárodním trhu. Ve světě, který narostl na zhruba osm miliard obyvatel a stále ještě roste, jsou na dovozu této pšenice závislé i státy jako Egypt, které po valnou většinu své existence obilí naopak vyvážely. Významná část této ukrajinské a ruské pšenice končí právě v islámském světě, který to s tím rozmnožováním zkrátka vzal až moc „hopem”.

Vzhledem k současné situaci není jasné, o kolik se tato zemědělská a vývozní kapacita smrskne. Ukrajinští farmáři sice během posledních 14 dní nasbírali úctyhodnou sbírku porouchaných či opuštěných ruských tanků, ale ta jim v setí a sklízení nepomůže. Přístav Mariupol je poničený. Rusové nejspíš nebudou schopni sehnat náhradní díly k traktorům a dalšímu vybavení. A nikde jsem se pořádně nedozvěděl, jak je to v případě Ukrajiny a Ruska s osivem. I osivo se totiž dnes běžně dováží z ciziny (a ve velkém!), dávno to není tak, že by si každá farma prostě nechala část sklizně na zasetí.

Zatím jsou k dispozici zásoby z minulého roku, ale tahle situace se bude muset nějak řešit. Vysoké ceny chleba by mohly destabilizovat Egypt, což by nám tak ještě scházelo. Tam drží současná generálská junta betonovou pokličku na pěkné sbírce salafistických radikálů.

Následek druhý: velké míšení obyvatel

Z Ukrajiny aktuálně utekly zhruba dva miliony lidí, ještě daleko více se jich pohybuje uvnitř země.

Na takovém útěku dochází k promíšení etnik i společenských tříd. Dcera profesora z Kyjeva a syn instalatéra z nějakého maloměsta nocují v téže tělocvičně a jedí ze stejných esšálků. V Británii za druhé světové války evakuovali děti z měst ohrožených nálety na venkov. Vedlo to ke značnému rozhlodání dřívějších společenských bariér. Ukrajina není až tak třídně stratifikovaná jako Británie, ale v menším měřítku tam tenhle proces proběhne taky.

Co se lidí uprchlých do ciziny týče, nějaká část jich tam zůstane. Budou z toho mezinárodní sňatky i přestěhování celých rodin. Dá se čekat, že v ČR nám natrvalo přibydou nějaké nižší desítky tisíc obyvatel. Jelikož jsou s námi Ukrajinci celkem kulturně kompatibilní a neklanějí se žádnému pouštnímu bůžkovi, neměly by z toho být zásadní konflikty.

Následek třetí: ruský IT sektor víceméně skončil

Ne tedy úplně, ale škody vzniklé odlivem mozků budou ohromné. Až dosud býval dost běžný model, kdy programátoři, administrátoři atd. pracovali v Rusku buď jako OSVČ nebo malé firmy a fakturovali západním zákazníkům v dolarech nebo v eurech. Při kupní síle rublu to znamenalo, že jste si tam mohl žít jak král. Ne zase jako oligarchové, to je úplně jiný level bohatství, ale rozhodně ve vrchních dvou třech procentech společnosti.

Tento model měl před sebou nadějnou budoucnost, protože za covidu se práce z domova stala normou a hodně interních IT činností se outsourcovalo „ven” z holé nutnosti. Teď jej ale kombinace sankcí, omezení platebního styku, hrozby státního bankrotu (který může být předcházen nějakými těmi konfiskacemi západních měn ze soukromých účtů), státních plánů na odstřižení Ruska od světového internetu a také toho, že muži ve vojenském věku se obávají možné mobilizace, naprosto zabila.

Kdo mohl, sbalil rodinu a utekl za kopečky, dokud nejsou hranice zavřené. Peníze na to mají, jsou to IŤáci dříve placení v tvrdé měně. Na programátorských diskusích to jenom kvasí a lidé si vyměňují tipy, kde získat co nejrychleji a nejlevněji pracovní vízum. (Jedna ze zemí, která prý zareagovala téměř obratem, je Argentina.) Rychlovlaku Sankt Petěrburg-Helsinky, který v posledních dvou týdnech jezdí jedním směrem úplně plný a ve druhém víceméně jen s personálem, prý se neoficiálně začalo říkat „IT expres”.

Kolik z nich se po tom všem vrátí? Málo. Nejde jenom o ekonomický rozměr věci. IŤáci vesměs umějí anglicky a jsou v každodenním kontaktu se západním světem. Kremelská linie „jedeme osvobozovat Ukrajinu od nacistů a narkomanů” je nepřesvědčí. Vědí docela přesně, že Rusko vede agresivní válku, že písmeno Z se stalo novou svastikou, a že pokud by zůstali doma, svázali by svůj osud se státem, který bude „tam venku” nenáviděn.

Následek čtvrtý: Indie nejspíš přehodnotí svoji dosavadní vyzbrojovací politiku

Indie je už od sovětských časů „soft” spojenec Moskvy a i když se nikdy nestala členem sovětského bloku, vzájemné sympatie byly silné. Indická armáda patří mezi přední odběratele ruských zbraní.

I v současné válce se mnozí indičtí uživatelé sociálních sítí hlasitě kloní na stranu Ruska. Módího vláda udržuje opatrnou neutrální linii. Ale zároveň údajně Indie zrušila zakázku na odběr MiGů-29, vrtulníků a dalšího vybavení, kterou schválila roku 2020.

Vzájemné sympatie jsou totiž jedna věc a praktické ohledy druhá. Nakupujete-li od někoho takové vybavení, zároveň se tím spoléháte na to, že dalších 20 až 30 let vám bude schopen dodávat náhradní díly a poskytovat různý odborný servis. A to teď v případě silně embargovaného Ruska prostě není jisté.

Změnit dodavatele zbraní znamená zároveň přeškolit svoje vojáky na nové modely. Nelehký to proces, takže pustíte-li se do něj jednou, není v podstatě cesty zpět; takové převraty nechcete dělat během krátké doby dvakrát.

Jsem zvědav, koho si vyberou. Nedá se vyloučit, že se rozhodnou vybudovat vlastní zbrojní sektor dokonce sami, ale Indie nemá v přesném strojírenství moc velkou tradici, takže to by trvalo zhruba do roku 2050. Mezitím musejí najít nějaké partnery, kterým budou věřit.

Čína to nebude, s Čínou mají špatné vztahy kvůli problémové hranici v Himálaji. Američani zásobují Pákistán, takže tím pádem mají také smůlu. Ale mohlo by to být třeba Německo nebo Izrael.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace