Oči z orbitu vidí všechno. Válečný konflikt na Ukrajině je za dlouhé desítky let první, kdy mají obě bojující strany přístup k přílivu špionážních dat ze satelitů na oběžné dráze: Rusové napřímo, Ukrajinci skrze západní státy. Kromě toho se využívá letecká technika jako AWACS, E-8 atd., která „dohlédne” stovky kilometrů daleko a užitečné informace může dodávat i z polského nebo rumunského vzdušného prostoru. Samozřejmě do toho zasahuje počasí a podobné vlivy, ale i tak se nejspíš vyvinula situace, kdy je víceméně nemožné utajit před nepřítelem jakékoliv plány zahrnující větší množství těžké techniky.

Moment překvapení byl ve válečných dějinách jedním z nejdůležitějších prvků, kterými vojevůdci dosahovali vítězství. Bez něj máte k dispozici v podstatě jenom attrition čili pomalé opotřebování (extrémní příklad: západní fronta za první světové války, ale i různé městské guerrilly, například bitva o Groznyj), nebo, – můžete-li jí ovšem vůbec dosáhnout – naprosto drtivou převahu, shock and awe. Zatím se zdá, že k tomu druhému schází Rusům vybavení a o to první se snaží spíše Ukrajinci proti nim.

(Z kabinetu civilizačních absurdit: afghánský Tálibán vyzval Rusy a Ukrajince k mírovým jednáním. Vypadá to, že i islámští fanatici mohou občas projevit záblesky smyslu pro černý humor.)

Soumrak tanků?

Tanky, symbol moderní války, u nás také okupace Československa roku 1968. Vypadá to, že v momentálních bojích na Ukrajině hrají spíše roli pohyblivého terče a ne zbraně, jejíž nasazení vyhrává bitvy. Fotek a videí zničených konvojů koluje po internetu dost, i když pozor na to, že některé jsou z jiných konfliktů (narazil jsem například na videa z roku 2014). Pokud je ale zničená technika označena bílým písmenem Z, V nebo O, mělo by jít o aktuální záběry.

Může jít o chyby v taktice, ale hlavním rozdílem od Guderianových dob je asi hlavně to, že jakákoliv obrněná technika se stala nesmírně zranitelnou vůči inteligentním střelám nové generace, jako jsou americký FGM-148 Javelin a britsko-švédská NLAW, jejichž elektronické mozky se snaží zasáhnout nejslabší místo cíle (typicky tak, že si jej nadletí a pak to vezmou kolmo do věže).

Tyto střely fungují na principu fire-and-forget a navíc na vzdálenost několika set metrů. Jinými slovy, ten pěšák, který je odpaluje z ramene, se nemusí příliš přibližovat k nepřátelské koloně, a po jejich odpálení může vzít nohy na ramena, pardon, zaujmout výhodnou krycí pozici někde opodál. Také jsou poměrně levné (NLAW stojí jen asi půl milionu korun), zejména pak ve srovnání s tím zasaženým a zničeným tankem. Škoda na vozidle totiž vesměs bývá totální.

Tanky byly vždycky zranitelné ze strany letectva nebo dělostřelectva, ale existence takových zbraní mezi řadovou pěchotou dost zásadně mění rovnováhu sil v neprospěch těžké techniky. Javelinů a NLAW mají Ukrajinci stovky a od západních zemí průběžně dostávají další.

Obtíže zásobování

Logistika, logistika, logistika. Napoleon Bonaparte kdysi slavně prohlásil, že „amatéři mluví o strategii, profesionálové o logistice“. Dnes je jeho výrok ještě důležitější než dřív.

Ukrajina je obrovský kus země, podstatně větší než Francie. Ovládnout byť jen část takového území znamená neskutečné nároky na logistiku. Bojující jednotky musejí dostávat neustálý přísun munice a paliva, musejí být podporovány mechaniky atd., protože každá technika se občas kazí.

Čím těžší stroj, tím více žere pohonných hmot. Tank T-72, jehož modernizovanou verzi provozuje česká armáda, váží necelých 50 tun a v těžkém terénu spotřebuje až 800 litrů na 100 kilometrů, na silnici zhruba polovinu. Vezená zásoba paliva je přitom „jen” něco kolem 300 litrů, což znamená, že dojezd takového tanku na jednu nádrž je ještě o mnoho horší než u proklínaných elektromobilů. A tím pádem musí být tankové jednotky neustále zásobovány palivem, jinak se prostě někde zastaví. (K velké radosti nějakého střelce s Javelinem, který se skrývá v ostružiní o tři sta metrů dále.)

Ale posílat zásobovací konvoje napříč rozsáhlým teritoriem o desítkách tisíc kilometrů čtverečních, které ještě není vyčištěno a kde se v křoví, bažinách a lesích pohybuje nepřátelská pěchota, to znamená koledovat si o velké problémy. Dokonce už v časech mušket a kyrysníků to bylo nebezpečné; rakouský generál Ernst Gideon von Laudon zaskočil roku 1758 pruskou válečnou mašinerii u Olomouce tím, že v bitvě u Domašova přepadl a zničil pruský trén, roztahaný skoro na padesát kilometrů. Bez zásob nezbylo Prusům než nechat pevnost Olomouc být.

Dnes je to samozřejmě o to horší, že cisterny s naftou hoří, na rozdíl od volských povozů, velice dobře, a moderní Laudonové mají k dispozici „hračky” typu tureckých dronů Bayraktar.

Toto by mohlo vysvětlovat, proč se všechny ruské síly nacházející se v okolí ukrajinských hranic zatím nezapojily do boje. Zásobovat takovou masu mužů a vybavení „na pochodu” je velmi obtížný úkol.

Nebezpečí demoralizace

Morálka. Extrémně těžko měřitelná veličina, ne nutně rozhodující (s holýma rukama by byla k ničemu), ale přesto významná. Zatím se nezdá, že by ruští vojáci projevovali nějaké velké nadšení z toho, že táhnou na sousední slovanský národ, kdežto Ukrajinci mají veškeré důvody se bránit. A ani to nevypadá, že by civilní obyvatelstvo na východě Ukrajiny masově „vítalo osvoboditele” jako v Praze roku 1945; kdyby se tak dělo, nepochybně už bychom ta videa viděli.

Mezi profesionály toto nehraje takovou roli, ti mají válčení v popisu práce, ale pro devatenáctileté brance je povědomí, že byli posláni padnout kamsi k sousedům bez nějakých dobrých důvodů, docela významné.

U nás v roce 1968 byli sovětští branci kontaktem s běžným obyvatelstvem, které ovládalo základy ruštiny, demoralizovaní a sovětské velení je nakonec muselo vystřídat. Další vlna už šla do uzavřených kasáren, aby neměla žádný styk s běžnými Čechoslováky.

Taková izolace bude samozřejmě na Ukrajině nemožná, tam mluví rusky každý.

Starlink zasahuje

Starlink. Společnost SpaceX o víkendu aktivovala pro Ukrajinu systém globálního internetu Starlink, o kterém jsem se zmiňoval v článku o válkách robotů.

Starlink zatím není hotov, satelitů na oběžné dráze je jenom asi 1 500 z plánovaných několika desítek tisíc kusů, ale na základní pokrytí to stačí. Slabiny jsou spíš jinde; k optimálnímu provozu jsou potřeba pozemní střediska, která na Ukrajině zatím neexistují, ale jsou v Polsku, Litvě a Turecku, což by mělo na západní půlku Ukrajiny stačit. Také je potřeba dodat koncové pozemní stanice (antény) pro každé místo připojení. Ty už jsou prý na cestě.

Z dosavadních zpráv mi není patrné, jestli Starlink bude na Ukrajině sloužit jen civilním nebo i vojenským účelům. Každopádně je to první test systému „v akci”, protože se dá čekat minimálně nějaký hackerský souboj o jeho funkčnost. Také to znamená, že pro Rusy bude daleko obtížnější nějakým způsobem „vypnout” datové sítě a proudění obrazového materiálu do světa. Starlinkové terminály se dají napájet i z dieselagregátu a jsou nenápadné. A zničit flotilu satelitů na oběžné dráze by bylo faktické vyhlášení války NATO (nemluvě o tom, že 1 500 satelitů ani tak jednoduše nezničíte).

Ruská propaganda bez šance

Poslední poznámka, která se vůbec nebude líbit panu ministru Rakušanovi: z dosavadního průběhu konfliktu nemám vůbec pocit, že by celá ta slavná ruská propagandistická / dezinformační kampaň něčeho reálného dosáhla. Dokonce bych řekl, že její konkrétní výsledky jsou chabé.

Na Ukrajině samotné, která byla hlavním terčem masírky, armáda normálně bojuje a ani rusky mluvící civilisti neprojevují žádné nadšení z ruských vojáků ve svých městech. K žádnému podkopání a zhroucení morálky nedošlo. Ve zbytku Evropy a USA chodí na proruské demonstrace naprosto mizivé množství lidí. Dokonce i Čína se tváří neutrálně a s velkou radostí v tom nechá Rusy vykoupat. Oni to zas takoví geopolitičtí přátelé nejsou.

Západní parlamenty vesměs schválily veškerou pomoc Ukrajině včetně vojenského materiálu, která tam taky v hojné míře proudí. Přijaté finanční sankce jsou docela tvrdé. Německý kancléř právě ohlásil, že Bundeswehr dostane dodatečných 100 miliard eur a většina Spolkového sněmu mu tleskala, čemuž bych při tradičním pacifismu německé levice ještě před týdnem nevěřil.

Jestli jsou všechny ty Sputniky, Aeronety a spol. tak mocné a oblbující nástroje, kde mají nějaké skutečné výsledky? Vyvadila a jeho prťavý spolek? Řetězové e-maily v mailboxech důchodců? To kurňa přeci nemá žádnou vojenskou ani politickou hodnotu.

Hodnotu by mělo, kdyby měli na své straně třeba čtvrtinu poslanců v parlamentech apod., nebo kdyby se jim podařilo vybudovat organizaci podobnou britské Campaign for Nuclear Disarmament, která kdysi opravdu dokázala mobilizovat do ulic statisíce lidí a zablokovat vojenské transporty apod. Kdyby pod jejich vlivem západní parlamenty odmítly Ukrajině pomoci a omezily se na přání všeho dobrého. Kdyby Elon Musk prohlásil, že žádný Starlink Ukrajincům nezapne atd.

Ale nic z toho se jim v okamžiku, kdy jim jde o opravdu zásadní věc, zjevně nedaří. Ještě jednou: kecy na internetu se nepočítají, těch dokáže i zanedbatelná menšina vygenerovat neskutečné množství. Ale při ovlivňování konkrétní činnosti západních států, vlád, armád, firem atd. se Rusům nepodařilo dosáhnout žádných úspěchů. Největší vliv na situaci měl nakonec, jak se dalo očekávat, klasický kšeft (ropa, plyn, investice na cizím území), protože kvůli němu se pár dní váhalo, jestli Rusy vykopnout ze systému SWIFT, nebo ne. Ale to není úspěch propagandy, to jsou prachy, ty fungovaly úplně stejně už v renesanční Itálii.

Ona je ta válka opravdu nesmyslná až blbá. Proto jsem si do poslední chvíle taky myslel, že nebude. Ale když už teď je, tak to vyžaduje opravdu velmi specifický typ člověka, aby ty Putinovy teorie o neonacistickém ukrajinském státě, který nemá právo na existenci, „sežral”. A lidé, kteří je opravdu „sežerou”, vesměs nejsou v pozici, aby něco ovlivnili.

Tuto poznámku činím hlavně proto, abychom nepropadali pocitu, že máme na krku něco jako novou Sudetoněmeckou stranu, kterou podporuje 30 procent obyvatelstva a která má za cíl rozbití a uchvácení našeho státu. To by bylo velké ohrožení (a popravdě už neřešitelné, ČSR v roce 1938 měla prostě smůlu), ale tam zkrátka nejsme. Ani nikde poblíž. Kdyby ta pátá kolona byla opravdu početná, bylo by to vidět i někde jinde než internetových diskusích: v novinách, v parlamentech, na radnicích atd.

Znám zhruba deset echt přesvědčených rusofilů a odhadem dvacet dalších lidí, kteří si s tou kremelskou linií občas zakoketují, ale nikoliv smrtelně vážně. Ale v těch stovkách lidí, které jsem za život blíže poznal, je to titěrná menšina. Většina českého obyvatelstva je k plechové hubě Kremlu minimálně stejně skeptická jako na konci komunismu. To, že jsme skeptičtí i vůči vlastním politikům nebo fungování EU, to se s tím nijak nevylučuje. To je naše národní povaha.

Proto také nevidím důvod, proč se kvůli ruské propagandě vzdávat vlastních občanských svobod. Jestli tu Rusové za posledních dvacet let nedokázali zverbovat významnou pátou kolonu, která by jim dokázala v kritickém okamžiku (a tohle je kritický okamžik Putinovy vlády, kam se na tuhle válku hrabou nějaké české prezidentské volby) reálně pomoci, po tomhle přepadu Ukrajiny se jim to už tuplem nepodaří. Tahle akce znechutila i řadu těch lidí, kteří až dosud seděli na postranní čáře. Ruská „soft power” ve střední Evropě na tom v nejbližších letech bude hodně špatně.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace