Necelý týden po útoku Ruska na Ukrajinu je na věcnou veřejnou diskusi brzy. Ve válce totiž více než múzy mlčí rozum. Přesto můžeme učinit tento drobný krok na cestě nalézt příčiny současné situace. Jejich poznání by časem mohlo pomoci vyhnout se obdobným tragédiím, jako je ta právě probíhající na Ukrajině. Tak tedy – ponechme emoce politikům a davu…

Omyly strany míru

Špatná prognóza zpravidla vyrůstá z chybné analýzy. V čem byly základní analytické chyby obránců míru?

* Ti, kteří věřili, že Rusko na Ukrajinu nezaútočí, do svých analýz vkládali přání. Přesvědčení to bylo chybné, vždy tu byla varianta, že Kreml dá povel k útoku. Válka je sice ultima ratio, až ten poslední z nástrojů, ale poslední neznamená neexistující.

* Nedůvěra vůči mainstreamovým sdělovacím prostředkům a informacím zpravodajských služeb byla a je oprávněná. Nelze si však bez analýzy myslet, že opak sdělení České televize je vždy pravdou.

* Nelze tvrdit, že jádrem mezinárodních vztahů je poměr sil, a zároveň použití síly nekriticky vylučovat. Politologové, zvláště ti, kteří popisují geopolitiku, nesmí nikdy zapomínat, že čím delší je hluboká krize, tím pravděpodobnější je použití síly. Také v 21. století.

* Víra v informace o tom, že se útok nechystá, které šířila Moskva, byla založena na prostoduchém předpokladu, že Kreml nemůže lhát. Pravdou ale je, že slovní kamufláž k válce patří a je naivní kterémukoliv politikovi v krizové situaci bezvýhradně věřit. Je nutné mít na paměti klasickou definici, kterou na počátku 17. století pronesl anglický diplomat Henry Wotton: „Vyslanec je čestný gentleman poslaný do zahraničí, aby lhal pro dobro své země.“

* Argument, že obsazení Ukrajiny by bylo pro Rusko příliš ekonomicky nákladné, byl správný. Byl však nadhodnocen ze dvou důvodů. Předně nad významem ekonomiky zvítězila vize vojenského ohrožení Ruska, které napojením Ukrajiny na infrastrukturu NATO dramaticky naroste. Zároveň svoji roli sehrála ničím nezdůvodnitelná představa, že úspěšní státníci vždy jednají racionálně.

* Ani lidé, kteří vědí, že analýzu nelze nahradit analogiemi, nesmějí zapomínat, že historie je učebnicí politiky. V některých dějinných událostech jsou skryty zákonitosti, které politickým rozhodnutím vnucuje prostor či sebeobrana etnika.

Sbírání ruských zemí

Rusko několikrát ve svých dějinách provádělo to, čemu se říká „sbírání ruských zemí“. Ten nejznámější případ začal poté, kdy se Rurikovci v Moskevském knížectví zbavili tatarského jha. Začali tehdy pod svou vládu připojovat ruská knížectví, v nichž vládli Rurikovci. Pak nastalo „sbírání ruských zemí“, které kdysi byly součástí rurikovské Kyjevské Rusi, ale spadaly dílem pod Polsko-litevskou unii, dílem tou či onou formou pod Osmanskou říši. Až v 60. a 80. letech 18. století vojáci a diplomaté Kateřiny Veliké připojili Kyjev k Ruskému impériu. Přibližně v téže době Rusko získalo vítězstvím nad Osmanskou říší celé severní pobřeží Černého moře včetně Krymu.

Ruští panovníci se při „sbírání ruských zemí“ dovolávali rodinného dědictví i pravoslavného charakteru Rusi. Vnímali ale také logiku otevřeného území. I dnešní politici v Moskvě vědí, jak snadno do tohoto prostoru ve 13. století pronikli Švédové, Němci a Estonci – dokud je Alexandr Něvský nezastavil. Na přelomu 16. a 17. století to byli Poláci, kteří se probojovali až do Moskvy. V 16. století Moskvu vypálili krymští Tataři. Švédského krále zastavil Petr Veliký u Poltavy, města ležícího v dnešní Ukrajině. Otevřeným prostorem z dnešní Litvy a Běloruska zamířil začátkem 19. století do Moskvy Napoleon. Ve 40. letech obdobnou cestou k Moskvě vyrazil Hitler. S ohledem na tyto skutečnosti přerostlo „sbírání ruských zemí“ nejen v imperiální ambice, ale i v hledání bezpečné západní hranice Ruska. Jeho součástí se stalo obsazení Pobaltí, ale i čtveré dělení Polska. To poslední v podobě smlouvy Molotov–Ribbentrop pracovalo s hraniční čárou navrženou Brity, která byla potvrzena Jaltskou konferencí; dodnes je západní hranicí Litvy, Běloruska i části Ukrajiny.

Ukrajinská sebeidentifikace

Ukrajinci jsou etnikum, které se utvářelo ze stejného základu jako Rusové, ovšem po pádu Kyjevské Rusi v jiném politickém, částečně náboženském a kulturním prostředí. Etnogeneze ukrajinského národa je nepopiratelná, byť tomu někteří politici nevěří. Občanství dnešní Ukrajiny má ale jinou povahu. Týká se státu, jehož hranice jsou nepřirozené, stejně jako je umělý fakt, že Ukrajinská sovětská socialistická republika patřila k zakládajícím členům OSN. Patří k povaze současného konfliktu na Ukrajině, že čím větší nenávist k sovětskému dědictví, tím posvátnější vztah k hranicím Ukrajiny, které vznikly až díky Sovětskému svazu. Mnohokrát bylo napsáno, že východní a jižní hranice Ukrajiny nemá historické kořeny, že se nekryje s etnickým rozhraním – nejde po linii, která se alespoň pokouší respektovat, kde je více etnických Ukrajinců a kde je více etnických Rusů. Nemluvě o osudu smíšených rodin.

Ukrajinské etnikum bylo politicky rozpolceno vztahem k Západu a Rusku snad od prvního okamžiku své sebeidentifikace. Tradičně, přesněji od druhé poloviny 17. století, bývá ukrajinská politická scéna vnímána jako rozdělená na levobřežní a pravobřežní – na východ od řeky Dněpru je prý promoskevská, na západ probruselská, dříve propolská nebo prošvédská. Toto štěpení mohou symbolizovat dvě historické postavy:

* Bohdan Chmelnický (1595–1657). Proces sjednocování jádra dnešní Ukrajiny s Ruskem začal sérií povstání kozáků proti nadvládě Polsko-litevské unie na levobřežní Ukrajině. Vzpoury vyvrcholily zvolením Chmelnického hetmanem a připojením zemí záporožského vojska k Rusku. Záporožské kozáctvo spojoval z jedné strany odpor k jakékoliv nadvládě, z dru­hé pak oddanost pravoslaví. Válečná štěstěna v boji s katolickým Polskem byla vrtkavá, a tak Chmelnický požádal ruského cara o ochranu. Pro­tože Moskevské carství mělo tehdy své starosti, odpověděl car až na třetí žádost. Ne náhodou Arsen Jaceňuk, který po svržení prezidenta Viktora Janukovyče zastával funkci premiéra, spojil asociační dohodu Ukrajiny a Evropské unie s potřebou napravit chybu, kterou prý spáchal ataman Bohdan Chmelnický připojením Ukrajiny k Rusku – a hovořil o sovětské intervenci na Ukrajině a v Německu roku 1945.

* Ivan Mazepa (1639–1709). Pocházel z pravoslavné rodiny, studoval ale mimo jiné na jezuitské koleji ve Varšavě, hlásil se k pravoslaví a k Pravoslavné katolické a apoštolské církvi. Určitý čas pracoval na polském královském dvoře. Jako kozácký hetman vládl levobřežní Ukrajině i Kyjevu, během protipolského povstání i pravobřežní Ukrajině. Při útoku Švédů na Rusko se přidal na stranu švédského krále. Bitvu u Poltavy ale Švédové prohráli – a Mazepa uprchl do Moldavského knížectví.

Ukrajinský nacionalismus se radikalizoval ve 20. letech minulého století. Události 2. světové války využili banderovci k vlastním brutálním etnickým čistkám, masakrům tisíců Židů, Rusů, Poláků. Ukrajinská jednotka SS se účastnila i potlačení Slovenského národního povstání. Od léta 1945 až do poloviny roku 1948 pronikali banderovci i do Československa, kde docházelo ke krvavým ozbrojeným střetům. V roce 2010 obdržel Stepan Bandera titul Hrdina Ukrajiny; v roce 2011 bylo toto rozhodnutí zrušeno.

Rozbitím Sovětského svazu rozpor mezi východní hranicí Ukrajiny a etnickým předělem dostal politické vyjádření. Ukrajinsky mluvící západ země povětšině hlasoval pro kandidáty na prezidenta, kteří byli orientováni na Západ; rusky mluvící voliči z východu a černomořského pobřeží hlasovali pro východní orientaci. Názorně to přibližují informace z posledních prezidentských voleb, které nebyly pod vlivem násilí – voleb prezidenta v roce 2010. Právě druhé kolo svým bipolárním charakterem nejvýrazněji ukazuje rozdílnou orientaci.

Nikdo, kdo alespoň trochu zná dějiny Ukrajiny a umí číst volební výsledky, nemohl podléhat iluzi, že jen prozápadní nebo jen provýchodní orientace přinese Ukrajině stabilitu. Po celých třicet let ukrajinské samostatnosti byl pro Ukrajinu nejlepším řešením neutrální status. Ovšem i nestabilní Ukrajina se může někomu jevit jako výhoda.

Preventivní válka

V době vlády prezidenta Viktora Juščenka došlo v letech 2006 a 2009 k pokusům uspořádat na Krymu společné vojenské cvičení ukrajinských vojáků s vojáky USA. Protesty místních obyvatel zablokovaly auta s americkými vojáky na silnicích a ti se museli vrátit na lodě. Nakonec situace vyústila ve zvolení ne právě schopného prorusky orientovaného prezidenta Viktora Janukovyče – a jeho svržení. Situace se zradikalizovala na domácím i zahraničním poli. Krym byl Ruskem anektován. Na východě Ukrajiny začalo ozbrojené povstání těch, kdo se odmítli podřídit nové vládě v Kyjevě. Mezinárodní postavení Ruska se ještě více zkomplikovalo.

* Občanská válka na Donbasu dostala rozměr tzv. proxy war – války mocností v zastoupení, a to především USA a Ruska. Dohoda Minsk II z roku 2015 sice nabídla řešení především v podobě požadavku přímých jednání Kyjeva s povstalci a příslibem autonomie etnicky specifických oblastí, ale nikdy nebyla naplněna. I když nelze upřít Paříži a Berlínu občasnou snahu tlačit na Kyjev, aby dodržel své závazky, vždy se po chvíli vedení Ukrajiny znovu vrátilo k hledání vojenského řešení boje s „teroristy“. Také ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj, zpočátku na mír orientovaný, podlehl tlaku nacionalistů a zájmům Washingtonu. Osm let zabíjení na východě Ukrajiny nebralo konce…

* Roztahování NATO, tedy vojenské infastruktury USA, směrem k ruské hranici pokračovalo. Dokonce i poté, kdy Rusko předložilo USA návrhy na dohodu o bezpečnostních zárukách, propachtovala si armáda USA dvě letiště na Slovensku. V Rusku převládl pocit, že dohoda se Západem není možná – mnohé nasvědčovalo tomu, že i bez přijetí Ukrajiny do NATO bude Kyjev usilovat o vojenské základny USA na svém území. Požadavek neutrální Ukrajiny dostával v Kremlu existencionální rozměr.

Situace se dostala na samou dřeň politiky – spor kolem Ukrajiny se týká prostoru a etnika. Když se nadměrně stlačuje ocelová pružina, posléze se vymrští. Když v politice selhávají všechny kulturní prostředky při obraně životních zájmů, může se zdát, že zbývá jen ten atavistický – válka. Etologové studující chování zvířat znají pojem „obranná agrese“: když mávnete třeba i jen na malou kočku, lekne se a sekne po vás drápem. Jenže to je reflexivní akt, ne dílo rozumu. A rozum v politice potřebujete mimo jiné proto, abyste se nenechali vlákat do pasti.

Ukrajinská armáda je ve srovnání s ruskou beznadějně slabá. Zdá se ale, že Kreml podcenil výměnu kádrů v ukrajinské armádě i „pedagogické“ úspěchy nacionalistů při práci s veřejností, a to zvláště u mladé generace. Navíc asi nedocenil politické důsledky emigrace po roce 2014 do Ruska (v Rusku žije přibližně 1,9 milionu Ukrajinců; údaje o emigraci po změně režimu se velmi liší). Ta vedla ke snížení vlivu Ruska mezi ukrajinskou veřejností.

V této chvíli se nabízejí tři hlavní scénáře koncovky:

* Dosazení nové vlády v Kyjevě, která bude mít nesmírné problémy se stabilizací země, a to zvláště na západě. Ukrajina by se stala neutrální, ovšem hrozba, že Rusko uvízne na západní Ukrajině obdobně jako Američané v Afganistánu, je reálná. Začne nové kolo závodů ve zbrojení.

* Rozdělení Ukrajiny na prozápadní západ a proruský jih a východ. Vytvoření Novoruska má tradici, bezpečnostní zisk bude ale minimalizován radikalizací protiruských nálad na Západě, a to včetně vojenských opatření. Začne nové kolo závodů ve zbrojení.

* Rusko se stáhne z Ukrajiny. Nastanou velké problémy se stabilizací Ruska, změna vlády není vyloučena. Začne nové kolo závodů ve zbrojení.

Mnohé nasvědčuje tomu, že na této válce prodělá Rusko i Evropská unie – a zisky opět shrábne Washington. Sankce plné sebepoškozování štěpí globalizaci a vedou ke vzniku paralelních světů.

Spravedlivý mír 

Čím dříve starost o bezpečnost Ukrajiny od generálů převezmou diplomaté, tím lépe. Ať už válka na Ukrajině dopadne jakkoliv, požadavkem všech humanistů stále zůstává spravedlivý mír. Ten vyžaduje zcela novou bezpečnostní architekturu Evropy, kde zajišťování bezpečí jednoho státu nebude na úkor bezpečí státu jiného. Jenže k tomu jsou zapotřebí kompetentní, emocím nepodléhající politické elity. A racionální chování veřejnosti, která nepodléhá davové psychóze. Jsou-li ale toto předpoklady pro spravedlivý mír, potom budoucnost nevypadá příliš nadějně.

 

Převzato z webu !Argument. 


Share on Myspace