Milí čtenáři, když jsem dopsal poslední článek pojednávající o tom, že islámský svět se modernizuje zevnitř, pravil jsem ke své ženě: „A teď uvidíš, jakou dostanu od některých čtenářů čočku!“ Byla to trefa. Čočky jsem dostal dost na to, abych mohl doma uspořádat čočkové hody, i když mě zároveň překvapilo, kolik lidí se mnou vyjádřilo souhlas.

Nicméně mezi obecnou čočkou se nacházelo i mnoho kvalitních protiargumentů, u kterých stojí za to se zastavit. Vybral jsem z nich pro účely dnešního článku čtyři a připravil k nim svoje odpovědi.

Aby vladař mohl klidně spát

Námitka: Fanatici zabrání jakékoliv modernizaci. Nesnášenlivá, agresivní menšina si vynutí svoje, však to vidíme i jinde. Stačí zabít pár reformátorů a proces modernizace se zastaví.

Toto je naprosto reálný scénář v Íránu, kde ti plesniví ajatolláhové raději utopí celá města v krvi, než aby se vzdali moci.

Současná Íránská islámská republika vypadá bohužel životaschopně. Ono jí ani nic jiného nezbývá, protože její vládci dobře vědí, jaké má na ně obyvatelstvo pifku a co by s nimi udělalo, kdyby je nechránily dostatečně silné jednotky typu Revolučních gard. Tam už těch zastřelených, pověšených a umučených lidí bylo trochu příliš na to, aby mohlo dojít k nějaké nenásilné transformaci režimu, po které by „staré struktury“ v klidu a nenápadně dožily někde stranou ve vilách zakoupených z nakradených peněz. Tam by spíš úřadoval soudce Lynč.

Nejsem si tedy jist, zda za svého života uvidím zcela jiný Írán. Současní bossové v turbanech mají hodně co ztratit a budou se držet svých křesel jako klíšťata.

Dost realistický je tento scénář i v „rozbordelených“ zemích, jako je Pákistán, kde tamní vláda nemá zdaleka všechno pod kontrolou, nebo její složky netáhnou za jeden provaz. Tam ti vousáči berou věci do svých rukou celkem běžně a stát pak řeší následky až ex post, jestli vůbec, což nikoho neodradí.

Naproti tomu v ropných královstvích v Perském zálivu toto asi nehrozí. Tamní struktura moci je úplně jiná a orientovaná na naprostý „řád a pořádek“, aby vladař mohl klidně spát. Problémoví jedinci jsou vesměs identifikováni ještě předtím, než stihnou něco spáchat, často za pomoci vyspělé západní techniky. Ona by tam ta princátka jinak dávno nevládla.

To není nutně vždycky kladný jev, ale ve věci modernizace a sekularizace těchto států to kladný jev je.

Degradace Erdoğanovy chobotnice na Západě by byla výhrou

Námitka: Erdoğan se nevzdá moci ani omylem.

Nepříjemný strýček E. skutečně působí dojmem, že by v tom megalomanském prezidentském paláci, který si postavil, nejradši i umřel. Je možné, že se mu to podaří, i když tento plán se může naplnit různými způsoby…

Erdoğan má nicméně dokonce i mezi konzervativními voliči nějaké konkurenty, kteří se odštípli od jeho strany AKP (bývalý ministr Ali Babacan a bývalý premiér Ahmet Davutoğlu si založili vlastní partaje), a hlavně nemá pod kontrolou samotný proces počítání hlasů, který sice asi může ovlivnit, ale ne v dostatečném rozsahu k tomu, aby měl výsledek „v kapse”. Na to jsou konkurenční strany příliš dobře organizované. Jenom díky tomu se opozici podařilo převzít moc v důležitých městech.

Pokud Erdoğan skutečně prohraje volby, bude se muset udržet u moci otevřeným pučem. To je nebezpečná hra, na jejímž konci by mohlo být doživotní vězení. Jestli se mu to může podařit, pámbuví. To je spíš otázka na nějaké turkology, tak hluboko do současného Turecka nevidím.

Turecké prezidentské a parlamentní volby v létě 2023 jsou asi nejdůležitější událostí v krátkodobém horizontu, aspoň co se fungování islámu v Evropě týče. Případná destrukce nebo aspoň degradace Erdoğanovy vlivové chobotnice v západních státech by byla velkou výhrou.

„Woke“ aktivisté nemusí vyhrát

Námitka: Západní kultura infikovaná „wokismem“ nemá co nabídnout, do něčeho takového se muslimům chtít nebude.

Proces kulturního přebírání bývá nekompletní, málokdy se přes jazykové a kulturní hranice přenese 100 procent všeho. Osobně bych tipoval, že snáze se budou přenášet ta méně zpolitizovaná díla.

Největší slabinou „woke“ kulturních děl je skutečnost, že pro obecenstvo jsou asi stejně přitažlivé jako ony sovětské filmy neblahé paměti, kam se muselo chodit povinně, jinak by ta kina byla prázdná. Udělat politickou agitku tak, aby se lidi ještě navíc bavili, to je vzácná schopnost, a drtivá většina těch aktivistů ji nemá.

Samozřejmě nevíme, jestli se naše kultura během pár let náhodou „nezwokizuje” totálně, to by bylo špatné, ale každý z nás proti tomu může něco malého udělat. I kdyby šlo jen o symbolické gesto ve stylu „dám svému synovci přečíst nekorektní knihu”. Každá drobnost se počítá – zapřemýšlej prosím, čtenáři, co konkrétně uděláš ty, kromě tichého nadávání na poměry, které nikdy ničemu nepomohlo.

Snaha o převýchovu tankem a bajonetem má svoje meze

Námitka: Ve střední Asii probíhá pravý opak, náboženství posiluje. Turecko je bezvýznamný příklad, to už se sekularizovalo dávno.

Tyto dvě námitky patří k sobě, i když to tak na první pohled nevypadá. On je totiž výrazný rozdíl mezi sekularizací shora a sekularizací zdola.

Tu první prováděl Atatürk, perský šáh Pahlaví, tuniský diktátor Bourguiba nebo sovětské úřady. Konala se formou státního nátlaku (ne-li přímo násilím) na dosud věřící obyvatelstvo, které si podobný vývoj nepřálo. Takové akce mají vždycky tendenci vyvolávat reakci, a to nejpozději po smrti té politické osobnosti, která je rozjela. Podstatnou částí náboženské tradice jsou mučedníci, kteří inspirují další věřící, a úřední sekularizace vyrábí mučedníky poměrně spolehlivě. Takže nárůst náboženských projevů v postsovětských republikách, kde bylo náboženství dlouho podrobeno nepřátelskému dohledu až represím, se dá jedině čekat.

Někde v Saúdské Arábii jsou ovšem poměry právě opačné, tam je to náboženství dlouhodobě etablovaným represivním prvkem a „mučedníky“ v podobě různých pronásledovaných blogerů apod. mají spíš ti sekularisti. Koncept mučedníka vůbec zasahuje skoro všechny subkultury, nejenom ty náboženské.

Vlnky reakce byly vidět i v Turecku po Atatürkovi. Turecko zažilo během 20. století hned několik vojenských pučů, které měly zabránit reislamizaci země. (Poslední proběhl roku 1997.) Dnešnímu prezidentovi Erdoğanovi musíme v tomto přiznat mimořádné politické schopnosti: podařilo se mu nastaveným systémem “provléci” tak, že sekulární armádu úplně vykleštil a následně v ní provedl personální čistky. On je to mimochodem dobrý příklad toho, že snaha o převýchovu obyvatelstva tankem a bajonetem má svoje meze.

Ale sekularizace zdola, ve formě rostoucí neochoty lidí k praktikování organizované víry, to je trochu jiný jev. Nestává se, že by dominantní náboženství po takové ztrátě vlivu nabralo druhý dech a vrátilo se na politickou scénu jako významný činitel.

Jediná výjimka, která mě napadá, jsou rostoucí počty ultraortodoxních Židů v Izraeli. To je dáno hlavně jejich fantastickou plodností, mnohem větší, než u běžných muslimů (natož křesťanů), a překonávající i standardy zemí jako Čad a Burkina Faso. Ale tato porodnost je de facto subvencována jejich spoluobčany a moc nevěřím, že toto uspořádání dlouhodobě vydrží. Čistě finančně na to prostě nebudou peníze.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace