V politice se ve skutečnosti nikdo „nesměje naposled”, ale někteří politici mají delší expirační dobu než jiní. Jenom je někdy těžké odhadnout, kteří to budou.

Bývalá kancléřka Merkelová poslala za dvacet let svého působení v čele CDU na pomyslné smetiště dlouhou řadu potenciálních rivalů (viz starší článek na toto téma). Friedrich Merz byl tím jedním, u kterého se jí to nepodařilo. Dlouho to přitom vypadalo, že je „vyřízenou veličinou” stejně jako ostatní; ale když pozice Merkelové v posledních letech oslabila, začal se Merz vracet z politického záhrobí na scénu tak vytrvale, až se mu to nakonec na třetí pokus podařilo a je tedy novým předsedou strany.

CDU je nyní na spolkové úrovni v opozici poté, co na podzim v čele s Arminem Laschetem utržila katastrofální výsledek u voleb. Samotnému Laschetovi tento debakl zničil kariéru. Letos v květnu jsou v „jeho” spolkové zemi (Severní Porýní-Vestfálsko) volby a současné preference nevypadají moc dobře, dokonce by se tam mohla dostat k moci rudo-rudo-zelená koalice jako v Berlíně. CDU tak nejspíš ztratí další důležitou državu.

Právě pocit všeobecného ústupu z dříve jistých pozic patrně vedl k tomu, že Merz, zjevně proti-merkelovská figura, zvítězil ve volbách předsedy nad svými konkurenty, a to velmi výrazným rozdílem. Volba přitom vlastně proběhla na dvě etapy. CDU totiž sáhla v prosinci 2021 k dříve neslýchané novince a zorganizovala hlasování všech členů (Mitgliederbefragung). Merz získal hned v prvním kole 62,1 procenta hlasů, takže druhé kolo už se ani nekonalo.

Vedení strany ovšem zase nepropadlo přímé demokracii natolik, aby výsledek celostranického hlasování byl závazný. Definitivním potvrzením Merzova předsednictví se tak stala až volba delegátů na sněmu strany 22. ledna. Při ní získal Merz nečekaně vysokých 94,6 procenta hlasů, tudíž mandát má silný. Merzovi asi pomohlo i to, že v předešlé volební kampani „nemydlil Laschetovi schody” a choval se loajálně, takže ani bývalí Laschetovi příznivci s ním neměli problém. Někdy se holt vyplatí nerezignovat na elementární mezilidskou úroveň, i když sociální sítě by nás rády přesvědčily o opaku.

Současně s volbou předsedy se obsazovaly i další funkce ve vedení strany. Novým generálním tajemníkem je Mario Czaja z Berlína, známý tím, že se mu na podzim podařilo v Berlíně „vyzobnout” poslanecký mandát ze čtvrti Marzahn-Hellersdorf, který byl předtím třicet let v držení komunistů. (Czaja je Merzův spojenec.) Obměnila se i sestava místopředsedů strany, čtyři z pěti jsou noví lidé – Carsten Linnemann, Karin Prienová, Michael Kretschmer a Andreas Jung. Nejistá je zatím pozice šéfa poslanecké frakce Ralpha Brinkhause. U strany v opozici totiž nemá moc smysl, aby předsedou poslanecké frakce byl někdo jiný než sám předseda strany.

Celkově se tedy zdá, že to strana s nějakým tím novým směrováním myslí vážně. “Starých struktur” zůstalo nahoře poměrně málo. Bývalá kancléřka Merkelová mimochodem odmítla pozvání na slavnostní večeři po proběhlé volbě, což se dá vykládat všelijak.

No dobrá, v čele CDU je nová sestava včetně předsedy. Co se může dít?

Nejsilnější stránkou multimilionáře Merze a jeho týmu je ekonomika čili jejich hlavní naděje spočívá v tom, že současná koalice začne dělat „boty”, po kterých bude německá ekonomika úpět. Vysoké ceny energií by mohly být jedním z takových faktorů; výrobní sektor si nemůže moc velké skoky v cenách energií dovolit. Klimatické programy nové vlády budou nepochybně dost drahé a během následujících let se tedy ukáže, jak velká je reálná chuť voličů provětrat si peněženku.

(Data z Německa nemám, ale v USA, kde 59 procenta voličů považuje klimatické změny za důležité či velmi důležité téma, je zároveň průměrná ochota připlatit si za ochranu klimatu kolem 40 dolarů měsíčně. Tedy necelých 900 korun, za což by se žádná ambiciózní dekarbonizace nepořídila, určitě pak ne masivní přechod na elektroauta. Patrně tedy bude muset zase zapracovat tiskárna na peníze, stejně jako u covidových kompenzací…)

Slabinou Merze je hlavně to, že po dvaceti letech merkelismu je německá pravice intelektuálně takříkajíc zralá na JIPku, ne-li ještě hůře, a starý thatcherovský model, ke kterému má Merz blízko, odumřel v Německu ještě daleko výrazněji než jinde. Zeitgeist je zkrátka v Německu zelenorudý a nejbližších pár let i zůstane; setrvačnost společnosti je v tomhle směru veliká.

Navíc dostane-li se CDU v roce 2025 přece jen k moci, bude muset řešit superpalčivý problém německých důchodů, na kterém se v minulých letech dělaly spíš kosmetické zásahy a který se vzhledem k demografické charakteristice země prostě bezbolestně řešit nedá – a přitom voličské jádro CDU jsou právě důchodci. To bude tvrdý oříšek k rozlousknutí.

Svébytný problém je pro CDU i existence AfD, která asi jen tak nezanikne a bude ubírat potenciálním pravicovým koalicím procenta. Merz není ten typ, který by mohl voliče AfD masivně odlákat, zvláště pak ne v bývalé NDR, kde kmenoví voliči AfD nejsou na nějakého západního multimilionáře létajícího privátním jetem nikterak zvědaví. Jediný scénář, ve kterém si lze představit spolupráci AfD a CDU na vládní úrovni, je asi ten, že by se z AfD odštípla (či byla odštípnuta) skupinka těch nejproblémovějších jedinců a ti by si založili novou stranu, která by převzala roli hlavního fackovacího panáka. Pro dva fackovací panáky totiž na běžné mediální scéně nebývá místo.

Podobným způsobem kdysi reorganizoval Švédské demokraty jejich současný předseda Jimmie Åkesson a nakonec to zafungovalo; Moderaterna (švédský ekvivalent CDU) už se od SD přestala distancovat. To je ovšem vývoj na několik let.

No, Merzovi za sebe přeju, aby CDU opravdu pootočil někam jinam a začal ji vyvádět ze Sargasového moře beztvarého středu, kde nevane žádný vítr a kde hnijí sto let staré lodi duchů. Nebude to mít ale jednoduché. Současné Německo je duševně naladěno úplně jiným směrem. Klima, Klima über alles, über alles in der Welt!

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace