Zemřel Petr Uhl, velký syn českého národa, mezi jehož předky byli i Němci, on sám po rozpadu státu – snad z vrozeného kverulantství – zvolil slovenské občanství, cítil se jako Rom, byl považován za trockistu (to byla jedna z mála oblastí, kde prý zanechal vzdoru, i když to nebyla pravda, protože to byl jen důsledek jeho přátelství s trockisty), svého času byl vídán dokonce i na undergroundových akcích, po propuštění z druhého kriminálu dokonce chodil ve veselých hipíckých košilích a vesele se i choval, což bylo neuvěřitelné, protože z předešlých patnácti let odseděl nadvakrát celkem devět let v kriminálu, aniž by cokoliv spáchal, a v tom druhém procesu byl režimem „oceněn“ neboli oflastrován více než Václav Havel, přičemž cosi v té pokřivené logice bylo ale signifikantní, protože – jak jsem pak po létech zjistil – mezi svými odpůrci požíval značně vysokého respektu, snad ještě většího, než mezi „svými“, protože jeho vlajkovou hodnotou byla solidarita, což je proti totalitarizujícím režimům všelikého ražení ta nejúčinnější zbraň, která ale hodně bolí vlastně obě strany, a s tím zlobením nepřestal ani po změně režimu a ve stylu Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných založil ještě Výbor na obranu Marcely Urbanové, trýzněné v souvislosti s podivnými aktivitami Jiřího Čunka, kteroužto kauzu státní aparát radši nenechal dojít k soudu, protože by se v té souvislosti možná přišlo na více a dostalo by se ještě na jiné, a v sázce byla dokonce prý až „stabilita vlády“, a tak Petr Uhl zlobil a zlobil a s přáteli se přel a s nepřáteli se přel a byl někdy až nespravedlivě spravedlivý a bylo to s ním mnohdy těžké, ale na druhou stranu, málokteré setkání v životě bylo tak přínosné a inspirující a vydatné a poučné, že to prostě stálo za to, potkat a potýkat se s tímto člověkem, který asi nikoho nenechal chladným, buď v člověku potěšil srdce, nebo mu uvařil žluč, na což byl zvyklý a reagoval na to způsobem možná vzdáleně podobným křižovnické škole čistého humoru bez vtipu, ovšem přenesené do právnické roviny, což byla Petrova specialita a vysloužil si za to od Mirka Antla přídomek „inženýr práv“, což opět nebylo bez respektu, přičemž ty náznaky jeho specifického právnického fundamentalismu nesou samozřejmě francouzskou stopu, která je bytostně evropská, ale i elegantní, stejně jako Petrova celoživotní láska k všemu francouzsky mluvenému a mnohému odtamtud pocházejícímu, díky čemuž to byl právě on kdo do českého prostředí přinesl například hudbu Diny Vierny, což bylo něco naprosto nepravděpodobného, ale stalo se to všechno a ještě mnoho jiného, na co si zase vzpomenou jiní, prostě nebýt Petra, svět by nebyl tak zajímavý a náročný ale i zábavný, což bylo i důvodem tohoto mého vděčného lamentování, protože svět bude o mnoho chudší a nám nezbývá, než se potěšit představou, jak Petr Uhl nyní někde zase dělá dusno a vysvětluje, že lidská práva přece smrtí nekončí – ?!!
