Jedna z věcí, která poněkud zamořuje debatu o imigraci do Evropy, je tendence příznivců Willkommenskultur prezentovat ty nově příchozí lidi jako oběti chudoby, války, násilí, diskriminace, zotročování a následně morálně odsuzovat každého, kdo jim nechce automaticky přispěchat na pomoc. K tomu občas uslyšíte průpovídku o tom, že kdyby Evropa pomáhala řešit problémy přímo na místě, třeba bychom dnes nebyli tak obohacováni.

Částečně tomu nahrává skutečnost, že po několika nocích strávených někde v lese bude víceméně každý vypadat jako bezdomovec, i kdyby to před týdnem byl ředitel Živnobanky. Tím se bezprostřední vizuální dojem, že přece musí jít o ubožáky, posiluje. Kdyby dotyční přestali aspoň na chvíli házet kameny po Polácích a tvářili se adekvátně sklesle, videonahrávky by byly jednoznačně na jejich straně.

To je ovšem poněkud v rozporu se skutečností, že cena za „běloruskou cestu“ se odhaduje mezi 12 a 15 tisíci eur na osobu (Deutsche Welle) a turecké „šedé pasy“ vycházely na pět až osm tisíc eur, než policie příslušný úřednický kartel rozbila (RTL). I kdyby se na to skládala celá rodina, je to dost peněz. Výrazně více, než co si v souvislosti s rozvojovým světem představujeme.

Mám opačnou hypotézu: chudáky u hranic nevidíme víceméně vůbec. Ti opravdu musejí utíkat pěšky nebo na rezavém náklaďáku, což znamená, že dorazí nanejvýš do sousedního státu. K tomu, zaplatit si letenku přes čtvrt světa a následně služby pašeráků (ať státních či soukromých), potřebujete být docela ve vatě.

A logický důsledek této hypotézy, velice nepříjemný, je ten, že jak bude životní úroveň v rozvojovém světě růst, bude si tuhle službu moci dovolit podstatně více lidí. Jinými slovy, ne chudoba, ale umírněná prosperita bude hybatelem další migrace.

A vůbec, pojďme se podívat na Bangladéš. Je to zajímavý studijní případ.

Jak se žije v Bangladéši?

Bangladéšané tvoří významné procento v některých migračních proudech směřujících do Evropy. Podle zpráv OSN (například PDF zde) je jich na africko-italské cestě mezi 16 až 18 procenty, takže jsou tam buď vůbec nejčastější nebo druhou nejčastější státní příslušností. Řecko nedávno označilo Bangladéš za bezpečnou zemi a oznámilo záměr vracet Bangladéšany připlouvající z Turecka takříkajíc šmahem. Přitom podíváte-li se na mapu nebo glóbus, z Bangladéše je to do Evropy zatraceně daleko.

Tak co se vůbec děje v Bangladéši? To dost záleží na tom, jakou sadu fakt si vyberete k prezentaci.

Vypravěč hlubokých lidských příběhů bude líčit situaci asi takto:

„Bangladéš začal svoji existenci jako jedna z nejchudších zemí světa, navíc značně poničená brutální osvobozovací válkou proti Pákistánu. V bývalé britské kolonii žije přes 160 milionů lidí, jejich domovy jsou ohroženy budoucím stoupáním mořské hladiny a častým výskytem tornád. Dělníci a dělnice jsou vykořisťováni. Politicky je země nestabilní a trpí i kriminalitou, jsme tedy povinni jim otevřít náruč bez ptaní.“

Fakticky se tomu líčení nedá nic vytknout, ale existují i jiná fakta, která se do obrázku trpící země tolik nehodí.

Bangladéš silně investoval do vzdělání mladé generace a daří se mu poměrně radikálně snižovat negramotnost (mezi lety 2007 a 2019 spadla z téměř poloviny obyvatelstva na čtvrtinu). Celkem 98 procent bangladéšských dětí dnes dokončí základní školu. V redukci hmotné bídy jde o jednu z nejúspěšnějších zemí na světě. Průměrná doba dožití vzrostla na 73 let a průměrný počet dětí na ženu klesl letos konečně pod dvě, což už jsou víceméně evropské hodnoty.

Ekonomický růst Bangladéše je setrvale vysoký a předhání i Čínu, HDP na hlavu se během posledních deseti let více než zdvojnásobilo. Stát není – na rozdíl třeba od Pákistánu – vysloveně zamořen islámským fundamentalismem, i když svoje problémy v tomto směru také má. Dívky mají otevřený přístup ke vzdělání včetně vysokého a na středních školách už dokonce tvoří mírnou většinu. Šaríjské principy se udržují v rodinném právu, ale brutální tělesné tresty typu sekání rukou a kamenování jsou dávno zakázány.

Země má velmi silný textilní průmysl, což historicky bývá první průmyslové odvětví, které zahajuje celkovou industrializaci ekonomiky (tahle závislost už funguje od 18. století, první byl Manchester). Vzhledem k tomu, že leží hned u moře, a to na půl cesty mezi Evropou a Čínou a nedaleko od miliardové Indie, je o snadnou dopravu a odbyt tamních výrobků postaráno. Dosud celkem nízké mzdy a skutečnost, že Bangladéš nemá žádné mocenské ambice na světové scéně, znamenají, že země bude mít při stěhování levné výroby z Číny (která začíná být příliš drahá, a navíc strategicky riskantní) značnou výhodu.

Pokušení migrace

Tohle všechno už nezní tak pesimisticky, což? Z hlediska vývoje v rozvojovém světě je Bangladéš vlastně vzorný žák. V případě zlepšování tamních podmínek nejde o náhodný výkyv, ale o dlouhodobý trend udržující se minimálně od roku 2000. Pokud se něco nestane a Bangladéš se bude vyvíjet stejným způsobem jako dosud, někdy kolem roku 2060 to bude země se stejnou životní úrovní jako Tchaj-wan nebo Jižní Korea. Ty taky začaly extrémně nízko a šly nahoru po velmi podobné trajektorii. Dnes jsou to průmyslové a vědeckotechnické velmoci, které musíme prosit o to, aby vyráběly pokud možno ještě více čipů.

Nicméně Bangladéšané nám stejně zaplňují čluny do Evropy, kdežto Korejci a Tchaj-wanci tak v roce 1970 nečinili. Co to?

Moje vysvětlení zní, že důvodem je právě kombinace relativně levné a frekventované letecké dopravy se snadnou dostupností informací o tom, jak je jinde skvěle. To dřív nefungovalo a mladí Korejci či Tchaj-wanci neměli možnost tak snadno migrovat jinam.

Leč jste-li dnes dvacetiletý Mohamed z Dháky, stačí vám chvíle surfení na smartphonu k tomu, abyste docela dobře věděl, že Dháka má k Mnichovu, co se životní úrovně týče, pořád ještě daleko. A v tu chvíli si buď můžete vybrat, zda a) dalších čtyřicet let strávíte budováním prosperity ve své zemi a užijete si lepšího životního standardu jako stařešina (možná, pokud se nic nezvrhne), nebo b) si zaplatíte ty pašerácké služby a budete žít ve vyspělé a bohaté zemi hned. A vzhledem k tomu, že vaše vlast už není tak chudá, jako dřív bývala, si všechny ty poplatky a úplatky můžete dovolit.

V takové situaci by bylo divné, kdyby si všichni vybrali možnost a). A vzhledem k tomu, že Bangladéšanů je opravdu 160 milionů, tak i relativně malé procento těch, kdo zvolí b), znamená početné zástupy zájemců o život v Evropě.

Netvrdím, že bychom měli sabotovat ekonomický rozvoj třetího světa. Naopak, jen ať se jim daří a ať rostou. Ale čekat od toho, že migrační tlaky oslábnou, to mi přijde jako naivní myšlenka. Naše hranice budeme muset zabezpečit tak jako tak.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace