Nejčastější čtenářská námitka na poslední článek o zfalšovaných QR kódech se týkala mých úvah o digitálních volbách a zněla zhruba takto: „Vždyť s papírem se dá taky fixlovat, tak co? Haha!“ Tenhle druh poněkud povýšené, a přitom triviální námitky je většinou určen k tomu, aby autora textu či jiného diskutujícího tzv. nasejřil. Víceméně nikdo, kdo takové tvrzení vznáší, si upřímně nemyslí, že „i s papírem se dá podvádět“ by byla nějaká nová, nečekaná skutečnost, nad kterou ostatním poklesnou čelisti čirým údivem.

Nicméně úplný nesmysl to také není, a tak si zaslouží aspoň menší komentář. Proč tedy raději papír, aspoň co se voleb týče?

Papír je papír

První a základní věc: papír je hodně stará technologie. Nejstarší dosud fungující papírna v Evropě stojí ve Velkých Losinách a pamatuje vládu Rudolfa II.

Věk sám o sobě není vždycky zárukou kvality, ale v tomto případě mluvíme o zhruba 500 letech souboje mezi falzátory a podvodníky na jedné straně a jejich odpůrci na straně druhé. Tím vzniklo adekvátní penzum zkušeností, co všechno se s papírem dá dělat, jak se takové manipulace dají odhalit atd.

Velmi dobře zabezpečené jsou například dnešní bankovky. Ačkoliv motivace vyrábět falešné peníze je v kriminálně smýšlející části populace extrémně silná, padělků je v oběhu tak málo, že se s nimi běžný člověk jen tak nesetká. Američané odhadují, že v USA samotných je jen jedna z několika tisíc bankovek falešná (PDF se zprávou ministerstva financí; situace v zámoří může být jiná). Udělat kvalitní padělek je zkrátka těžké, reálnou kapacitu na to mají jenom některé státy, a ty na tom zase vesměs nemají zájem. (Zajímavou historickou výjimkou byly nacistické padělatelské dílny za války.)

Hlasovací lístky nejsou bankovky, ale do jisté míry je chrání právě skutečnost, že jsme na zacházení s papírem zvyklí a známe jeho charakteristiky. Umíme rozeznat texturu papíru i pouhým dotekem (troufám si říci, že kdyby uprostřed knihy byla jedna jediná stránka z jiného typu papíru, při listování naslepo ji najdete), poznáme většinu dodatečných úprav. Pokud někdo chce „rozhodit“ papírové hlasy, musí si vyrobit nějaké falešné hlasy nerozeznatelné na pohled a pohmat od hlasů pravých, nějak je vpravit do uren nebo podstrčit komisařům při sčítání a zároveň odstranit hlasy jiné, aby celkové součty obálek seděly.

A hlavně: musí tak učinit ve značném měřítku. I kdybyste úspěšně překopali urny v jednom, deseti či padesáti okrscích, tak v poměrném volebním systému je to pořád málo, aspoň bavíme-li se o celostátních volbách. (V ČR máme přes 14 tisíc volebních okrsků.) To je ten důvod, proč ani drsňák jako Erdogan nedokázal udržet svoje lidi u moci ve velkých městech jako Istanbul a Ankara, ačkoliv o jeho skrupulích lze pochybovat.

Kdepak, papírové volby s osobní účastí voličů u uren je snazší manipulovat jinými způsoby. Například tím, že určitým lidem znemožníte kandidovat (recept osvědčený v Íránské islámské republice), tím, že nějak zúžíte či naopak rozšíříte množinu voličů (třeba usnadněním voleb občanům trvale usedlým zahraničí nebo snadným udělováním občanství lidem, u kterých se dá čekat, že vám za to budou vděční), případně sednete k mapě a nakreslíte velice divoké okrsky s garantovanou převahou jedné strany, což je typická choroba amerického většinového systému, zvaná gerrymandering.

Tento divoký volební okrsek v Severní Karolíně se stal centrem zájmu Nejvyššího soudu USA v případu Shaw vs. Reno.Falšování fyzických hlasů se u papírových voleb vyplatí leda v případě takových volebních systémů či voleb, kde k zásadnímu zvratu stačí pár hlasů. Typicky proto, že oprávněných voličů je málo, a přitom rozhodují o něčem důležitém. Podíváte-li se na elaborátní protokol, kterým shromáždění kardinálů (konkláve) volí nového papeže, je patrné, že v minulosti museli mít někteří svatí mužové velmi nesvaté sklony – a těm bylo nutno zabránit:

Kardinálové musí jméno kandidáta napsat pozměněným písmem, aby je nebylo možno identifikovat, a list přeložit. Potom každý kardinál zvedne viditelně lístek a odnese ho k oltáři, kde je urna přikrytá talířem. Položí svůj hlasovací lístek na talíř a překlopí ho do urny. Tento na první pohled zbytečně složitý způsob byl zaveden proto, aby bylo zřetelně vidět, že kardinál vložil do urny jen jeden lístek…

Když jsou všechny lístky sečteny, zvolá jeden ze sčitatelů jména těch kardinálů, kteří získali hlasy. Jehlicí se propíchne každý lístek tam, kde je vytištěno slovo Eligo – a navléknou se všechny na nit. Po překontrolování jsou hlasovací lístky spáleny. Od 20. století jsou součty hlasů všech volebních kol zapisovány. Listiny se uchovávají ve vatikánském archivu v zalepené obálce, která může být otevřena jen na příkaz papeže. ZDROJ

Ovládnout počítače je snažší

Nyní k počítačovému světu. Jeho neblahým rysem je, že úspěšně napadené systémy mají tendenci kolabovat hromadně a úplně. Počítače obecně usnadňují práci, a tou usnadněnou prací někdy bývá nepřátelský útok.

Existuje bonmot, že kdyby architekti stavěli budovy stejným způsobem, jakým programátoři programují software, dokázal by jeden jediný datel zbořit celá města, a poslední dobou to ani není taková sranda na poslech, jako bývala dřív. Digitálních datlů totiž razantně přibylo – a někteří z nich ani nejsou lidé, ale neúnavní softwaroví roboti oklovávající na dálku cizí systémy víceméně nonstop.

Té hromadnosti a úplnosti útoku si můžeme všimnout na různých příkladech z praxe. Nedávno popisovaný Hitlerův (a Mickey Mousův) falešný covidový certifikát platil v celé Evropě a jeho pouhá existence zároveň zpochybnila spoustu dalších certifikátů. Když dojde k nějakému úniku z tajných databází, ve valné většině případů uteče ta databáze celá, ne jenom pár záznamů. Uloupí-li hackeři někde zajímavé dokumenty, vesměs přitom získají hromadu dat počítanou na gigabyty a terabyty, ne jenom pár souborů. Atd.

To je pro dnešní počítače typické: buď se do nich nevlámete vůbec, a pak máte smůlu, nebo se vám ten průnik zdaří, a pak si s nimi obvykle můžete dělat, co chcete. Neříkám, že je to nějaký přírodní zákon se stoprocentní platností – není – ale obvykle to tak stejně je. Úspěšný útok typicky znamená získání práv administrátora nebo jiného vysoce privilegovaného uživatele, a ten může v systému dělat skoro cokoliv. A ten napadený počítač je při veškeré své výkonnosti a modernosti stále ještě příliš blboučký na to, aby rozeznal, že mu najednou dává rozkazy nějaký cizí pán.

Technologie mohou způsobit více škody než užitku

A to jsme se zatím bavili jen o aktivním, zlovolném hackingu. Spousta chaosu se dá napáchat i neúmyslně. Dokonce i víc, protože nekompetentnost a chyby v IT jsou daleko běžnějším jevem, než že si na vás zasedne Voloďa Ranař a předělá vám databáze ke svému potěšení.

Jedna taková patrně neúmyslná katastrofa se odehrála loni v americkém státě Iowa. (Článek, další článek, ještě jeden). Při tamních demokratických primárkách se výsledky v jednotlivých okrscích zaznamenávaly na papír, ale strana se rozhodla pro hlášení výsledků do centrály nasadit novou mobilní aplikaci, dodanou firmou s legračně strašidelným názvem Shadow, Inc. Dříve se hlásily výsledky z jednotlivých okrsků telefonicky, ale musíme jít s dobou a modernizovat, ni?

Ve srovnání třeba s českými celostátními volbami šlo jen o velmi skromné hlasování: 1600 okrsků a zhruba 170 tisíc hlasujících. Ale nový digitální systém nezvládl ani toto skromné zatížení. Aplikace byla špatně napsaná, hroutila se, zasílala nekonzistentní výsledky. Zoufalí sčítací komisaři zahltili telefonní linky do centrály. (Počet linek byl předem osekán, protože přece máme moderní aplikaci, že? Na co bychom potřebovali nějaké staromódní telefony…) Stejně zoufalá centrála doporučila komisařům zasílat ručně vyfocené výsledky e-mailem; dorazilo jich 700 a ve všelijaké kvalitě.

Zatímco se čekalo na výsledky tohoto debaklu, začali příznivci jednotlivých kandidátů přicházet s různými divokými konspiračními teoriemi. Odhady o tom, kdo skutečně vyhrál, se různily. Ač byl studený únor, paranoia rozkvétala a dařilo se jí… Ve výsledku trvalo sčítání, právní tahanice a následný opětovný přepočet hlasů téměř celý měsíc a výsledky poměrně malého hlasování ze 3. února 2020 byly oficiálně ohlášeny 27. února 2020.

Nikoliv, přátelé, toto není pokrok. V České republice jsme měli 5,5 milionu papírových hlasů odevzdaných během parlamentních voleb sečteno během několika málo hodin od chvíle, co se volební místnosti zavřely.

Součástí racionálního použití technologie je i poznat to, kdy její nasazení přináší více škody než užitku, a tady je to podle mého názoru dost jasné.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace

Civilizace