Dan Ariely je slavný izraelský psycholog studující lidské chování, autor několika bestsellerů a nefalšovaný sympaťák, jehož videa (třeba tohle) snadno nasbírala miliony shlédnutí. Jako mladík přežil velmi těžký úraz, při kterém utrpěl popáleniny třetího stupně na většině těla; je to dodnes vidět na jeho tváři a také trochu na jeho vystupování. Několik jeho knih mám také staženo ve čtečce a nenudil jsem se u nich. Opravdu zajímavý vypravěč, možná až příliš. (Nejen) slavný psycholog ovšem nyní problém s kvalitou práce, kterou zaštítil. A jak to vše souvisí s Afghánistánem?

Ariely je jednou z čelních světových postav behaviorální psychologie. Proto také zapůsobilo poněkud explozivním dojmem, když jej webová stránka Datacolada v srpnu 2021 obvinila z vědeckého podvodu. Ironií osudu jde o poměrně známý pokus, který studoval ochotu lidí lhát o tom, kolik má jejich auto skutečně najeto kilometrů. Ariely a jeho kolegové dospěli v tomto pokusu k závěru, že jsou-li lidé požádáni o slib upřímnosti hned na začátku formuláře, lžou méně, než když je příslušná kolonka přesunuta až na jeho konec.

Jenže jejich výsledky se dalším vědcům nezdařilo zopakovat a autoři Datacolady tvrdí, že je to tím, že samotná měření byla „cinknutá“. Dokládají to podezřelým statistickým profilem nasbíraných údajů (například rozložení ujetých kilometrů neodpovídá tomu, jak se řidiči v reálném světě chovají), tak i anomáliemi v tabulkách – nezvyklými změnami použitých druhů písma počínaje a neočekávanými, extrémně těsnými korelacemi mezi určitými údaji konče. Jinými slovy, vypadá to, že článek o lidském lhaní je sám vylhaný, a že podklady, na kterých je založen, byly upraveny nebo úplně vymyšleny tak, aby to „pěkně vyšlo“.

Statistické anomálie objevené Datacoladou skutečně smrdí až do nebes. Sám Ariely se je ani nesnaží nějak vysvětlit a tvrdí, že vadná data mu dodala pojišťovna a on se zkrátka spolehl na jejich integritu; je to jedno z možných vysvětlení, jenže jiný jeho kolega upozorňuje, že poslední zásahy v datových souborech provedl právě Ariely. Je dost možné, že podobnému nepříliš přátelskému zkoumání teď budou podrobeny i jiné články, na nichž se Dan Ariely podílel.

Proč opakované pokusy selhávají?

Kdyby byla tato situace ojedinělá, asi by se o ní nevyplatilo psát článek, jenže jde jen o specifický případ daleko většího, přímo globálního jevu, kterému se říká replikační krize. Na to, že jde o problém, který ohrožuje samotné kořeny důvěryhodnosti některých oborů, se o něm na veřejnosti mluví poměrně málo.

Podstatou replikační krize je to, že mnoho výsledků vědeckých studií, které byly uznány za platné, publikovány v prestižních časopisech a na které navazuje další práce dalších lidí, se při opakování pokusu nedaří ověřit. Prostě to, co původní autoři naměřili a považovali za prokázané, další tým neuvidí a nenaměří. A přitom nejde jen o „nejměkčí“ obory typu psychologie a sociologie. Svoji replikační krizi má i medicína, včetně tak kritických oborů, jako je studium rakoviny.

Nedá-li se nějaká studie replikovat, znamená to, že jsme kolektivně spoléhali na něco, co nejspíš vůbec není pravda. Přitom v některých zemích se na základě výsledků takových studií zřizovaly úřady a měnily zákony. Bývalý stanfordský behavioralista s roztomile anglicko-rusínským jménem Jason Hreha věnoval loni dlouhý a místy trochu jízlivý článek právě tématu replikační krize v behaviorální ekonomii, kteroužto diagnostikuje jako de facto mrtvou a zabitou právě nemožností replikovat své nejdůležitější teoretické pilíře.

Co k tak bídným výsledkům vede? Proč opakované pokusy selhávají? Příčin bohužel může být mnoho. Úmyslných podvodů, na jaký to vypadá v Arielyho případě, není zase až tolik, ale hodně paseky se dá natropit i špatným použitím matematických nástrojů, odfláknutím všelijaké nevděčné drobné práce (neumytá zkumavka, kontaminace vzorků), zanedbáním úvah o alternativních vysvětleních jevu atd.

Překvapivě destruktivní může být i to, že studie, která „nevyšla“, se založí do šuplíku s nepovedenými projekty a zbytek světa se o ní nedozví. Abychom použili trochu ujeté přirovnání: nikdo nechce publikovat články o tom, že vařením švestek zlato nevzniká. Jenže pokud pak jednomu člověku z tisíce do těch povidel omylem spadne zlatá náušnice, může být výsledkem článek pojednávající o pravém opaku, protože těch 999 jeho kolegů, kteří ve svých švestkách žádné zlato nenašli, o svých zkušenostech raději pomlčelo.

(Toto je ale aspoň řešitelné tím, že se plánované studie registrují dopředu a autoři se zavážou vydat jejich výsledek i v případě, že je „zklamal“.)

Hluboká hniloba v akademické sféře

Americký spisovatel Mark Twain je u nás známý hlavně jako autor knih o Tomu Sawyerovi a Huckleberrym Finnovi. Za naprosto úžasný ale považuji jeden jeho citát, který se na situaci kolem replikační krize velmi dobře hodí: „Do problémů tě nedostane to, co nevíš, ale to, co víš s jistotou – jenomže to není pravda.“

Teď se konečně dostaneme k tomu Afghánistánu, o kterém jsem se zmiňoval na začátku celého článku. Vojenství je zrovna oblast, která replikační krizí zase tolik netrpí. Kdyby někdo vyráběl bomby a pušky, které by na reálném bojišti nevybuchovaly a nestřílely, velice rychle by přišel o zákazníky; buď by utekli ke konkurenci, nebo by prostě přestali existovat. A západní armády také skutečně v boji nad Tálibánem triumfovaly, kdykoliv k němu došlo. Tam byla převaha vědy nad nevěděním zjevná.

Jenže celé to budování nového státu pod Hindúkušem, reconstruction, to už nebylo vojenství. To řídili různí civilní odborníci, z nichž mnozí si za jméno psali PhD. a měli za sebou ty nejlepší vysoké školy vyspělého světa. Nepochybně přitom používali poznatky, se kterými se při svém studiu seznámili a které odpovídají současnému stavu poznání v sociologii, politologii, antropologii, různých etnických studiích atd. Všechny ty instituce byly stavěny na základě nějakých teoretických zdůvodnění, proč jsou k fungování nového Afghánistánu potřeba.

Extra pikantním případem takového odborníka je právě uprchlý prezident Ašraf Ghání, vysokoškolský profesor, který získal své PhD. na Kolumbijské univerzitě a mimo jiné je autorem knihy o tom, jak rekonstruovat rozpadlé státy (Fixing Failed States, 2009, Oxford University Press). Ani není drahá, za pouhých deset dolarů si můžete počíst, jak se to dělá. Bohužel ten samý Ašraf Ghání, PhD., teď musel utéci ze své země před tlupou negramotů, kteří nejspíš knihu v životě nedrželi v ruce, ale přesto dokázali během pár dnů zbořit režim, který „naši“ PhD. dávali dohromady dvacet let.

Co to? Nečekali bychom od Tálibánu, že vyrobí lepší zbraně nebo třeba počítače než vyspělý svět. Jak to, že měl úspěch zrovna v tomto?

Napadá mě možná odpověď: replikační krize je příznakem skutečně hluboké hniloby v akademické sféře a ti naši PhD., od prezidenta Gháního až po posledního amerického úředníka v Kábulu, se při snaze vybudovat nový Afghánistán opírali o teorie a poznatky, které ve skutečnosti neplatí. Přesně podle toho, co říkal Mark Twain, je do problémů dostalo to, co věděli s jistotou, jenomže to nebyla pravda. Kdežto Tálibán věřil jenom koránu – a na islámském právu se rozhodně funkční stát vybudovat , i když zaostalý a krutý; je to takříkajíc prakticky osvědčený model už od dob Mohameda, který s jeho pomocí ovládl celou Arábii.

Nevím, jestli mám v tomto pravdu, ale „selhavší studie“ jménem demokratický Afghánistán stála tolik peněz, času a krve, že se ji nejspíš nikdo ani replikovat nepokusí.

 

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.


Share on Myspace