Před třiceti lety, když skončila další konference Komise federální vlády pro analýzu událostí v Československu v období 1967-69 a ve strahovském hotelu Spiritka jsme jen volně diskutovali, chtěl profesor Pichoja využít přítomnosti předních československých a zahraničních historiků, právníků, sociologů a politiků, z nichž mnozí tehdy patřili mezi vrcholné aktéry Pražského jara; a dotázal se přítomných zasvěcených, jak si představovali další průběh obrodného procesu v Československu, pokud by ovšem nebyl násilně přerušen vpádem intervenčních vojsk. Omlouval se – spekulativní otázky typu „jak by to bývalo dopadlo, kdyby tehdy nedošlo“ považují historici za nepatřičné; později by si však vyčítal, že nevyužil tak vzácné a neopakovatelné příležitosti.

Rudolf Germanovič Pichoja ve funkci ředitele kremelského archivu ruských prezidentů prostudoval řadu sovětských klíčových dokumentů k Pražskému jaru, rozlomil i ty nejutajovanější důkladně zapečetěné „papky“ vyhrazené pouze do rukou členů politbyra apod. Dospěl k přesvědčení, že nejvyšší sovětští představitelé se obávali nejen československých ekonomických experimentů a nepřípustných ideologických odchylek apod., ale také možného  posílení hrozby nacionalismu v mnohonárodnostním SSSR – v důsledku eventuální inspirace původními návrhy na federalizaci ČSSR.

Především je však jako noční můra neustále strašila zcela nepřijatelná představa ztráty Československa – pevného článku sovětského bloku ve východní Evropě! Děsila je možnost, že bez včasného zásahu intervenčních armád by v budoucnu Čechoslováci mohli realizovat následující fatální scénář: Na nadcházejícím zářijovém 14. mimořádném sjezdu strany bude zvolen nový ústřední výbor KSČ, do kterého určitě neprojdou „naši“ – tj. dosavadní „věrní stoupenci“ Sovětského svazu, jejichž prostřednictvím se plynule přenášejí pokyny a přání z Moskvy; obdobně „naši“ dopadnou v podzimních volbách do parlamentu, kde jistotně zvítězí také pravičáci a Sověti úplně ztratí své stabilní opory v ČSSR!

Nová vláda a nové vedení KSČ se dostane do rukou nepředvídatelné pravice a Sověti přijdou o možnosti cíleně kontrolovat a usměrňovat veškeré dění v Československu. Bez existence sovětské sítě „našich věrných“ spolupracovníků v ČSSR potom už nikdo nezabrání kontrarevoluční pravici, aby například jednoho krásného dne se hned po ránu sešlo plénum ÚV KSČ a vzápětí též parlament, a ještě dopoledne i vláda s prezidentem republiky a aby poté společně oficiálně vyhlásily, že na základě právě přijatých usnesení a zákonů všech vrcholných orgánů ČSSR veřejně deklarují okamžité vystoupení z Varšavské smlouvy a RVHP a proklamují neutralitu Československa! (Tento rozhodující krok by prý bylo vhodné učinit nejlépe v přítomnosti naplánované návštěvy některé hlavy západního státu nebo generálního tajemníka OSN.)

Když profesor Pichoja požádal o kvalifikovanou odpověď, rozhlédly se oči přítomných po okolí a beze slov spočinuly na nejpovolanější osobě v sále. Významný chartista a představitel Obrody Věněk Šilhán byl totiž na počátku srpnové okupace zvolen na 14. mimořádném sjezdu ve Vysočanech do čela KSČ; nahradil do Moskvy odvlečeného Alexandra Dubčeka. (Mimochodem, v době normalizace Sověti dlouho považovali profesora Šilhána a Ludvíka Vaculíka za hlavy ilegální opozice v Československu.)

Věňkova překvapivá odpověď byla stručná a jednoznačná: „Tak nějak jsme si to představovali, tak nějak vše mohlo tehdy dopadnout. Pokud by vojska nepřišla.“

Později mi můj rektor VŠE vysvětloval: My, mladí komunisté, jsme lásku k Sovětskému svazu sáli už s mateřským mlékem, zejména po válce! Plně jsme mu důvěřovali, byl naším vzorem a starším přítelem. Až do srpnové okupace jsme nebyli antisovětsky naladěni, pouze jsme požadovali větší míru autonomie. K zásadní změně našeho stanoviska jsme byli postupně dotlačeni pro nás nepřijatelnou sovětskou politikou, hrubým nátlakem vyvíjeným na náš obrodný proces po lednu 1968. Rychle jsme dospěli k poznání, že pokud chceme pokračovat v rozvíjení našeho nového modelu uspořádání společnosti – socialismu s lidskou tváří – orientovaného na celkové zlepšení podmínek života všech našich spoluobčanů v ČSSR, musíme prioritně prosadit radikální změnu v našich vztazích se Sověty!

Oni často nechtěli chápat naše specifické problémy, rázně odmítali naše způsoby jejich řešení, naopak nám kladli nové překážky a nutili plnit bez diskusí jejich doporučení. Na náročných jednáních jsme překvapeně zjišťovali, že se nalézáme v nesvéprávné podřadné pozici, ve faktickém postavení sovětské kolonie!

Klíčovým faktorem dalšího postupu našich reforem se tedy stalo zásadní narovnání našich vzájemných vztahů; nechtěli jsme se proti SSSR a evropským socialistickým zemím negativně vymezovat, pouze jsme vyžadovali právo jednat se Sověty jako rovný s rovným.

Sice veřejně nikdy nedeklarovaným, avšak niterně silně pociťovaným cílem se stala snaha obnovit naši narušenou suverenitu, získat pro naši zemi svobodu samostatně rozhodovat o své budoucnosti!

V tomto směru se neslo naše teoretické uvažování, které samozřejmě vždy probíhalo jen v přísném soukromí. Ani v relativně svobodných poměrech roku 1968 nebyla veřejná diskuse o těchto otázkách přípustná, okamžitě bychom se dostali do střetu s tehdy platnými zákony. Probírali jsme je pouze na důvěrných schůzkách se známými – ve dvou, ve třech. Vše probíhalo v přísném utajení, žádné záznamy jsme nepořizovali, obávali jsme se předčasného vyzrazení našich záměrů. (Jak vidět stejně se provalily!) Doufali jsme v příznivější ovzduší po sjezdu…

Současní mladí historici písemné stopy o těchto i jiných našich radikálních úvahách z období Pražského jara dnes zřejmě asi nenajdou. Aktuálně prezentovaný obraz mimořádně bohatého a pestrého kvasu objevných a nadějeplných představ a názorů (byť často ze známých důvodů nerealizovaných) zůstane proto i nadále poněkud zkreslený a neúplný; může se však stát výzvou k novému přemítání o reálných možnostech malé země v současném globálním světě.


Share on Myspace

Civilizace