Američtí diplomaté začali hovořit o možném přesunu amerických vojenských sil z Německa jinam. Jedním z kandidátů je Polsko.
Od poloviny září 1944, kdy jednotky US Army překročily hranice tehdejší Třetí říše nedaleko města Aachen, trvá americká vojenská přítomnost na území Německa až dodnes. Ještě za Reagana přesahoval počet vojáků 300 000. Valná většina amerických sil v Evropě se nacházela právě v Západním Německu, které bylo hraničním státem NATO.
Po skončení studené války přestala být masivní přítomnost Američanů v SRN důležitá a došlo k rychlé redukci; když bezprostřední hrozba velkého konfliktu pominula, začaly státy utrácet za něco jiného, než za zbrojení (mírová dividenda). V současné době je v Německu nějakých 35 tisíc amerických vojáků.
To ale neznamená, že tam nezůstala důležitá infrastruktura. Moderní způsob vedení války není už tak náročný na „masy pěchoty“ a čím dál více využívá autonomních bojových prostředků řízených na dálku; jedním z nich jsou třeba drony, bezpilotní letouny, a vskutku to vypadá, že část amerických dronových operací v Africe je řízena z centra AFRICOM ve Stuttgartu. (Takové informace obvykle vojáci ani nepotvrzují, ani nevyvracejí, takže je na novinářích, aby je nějak „vyčmuchali“.) Tutéž roli, ale pro blízkovýchodní bojiště, nejspíš hraje velká letecká základna v porýnském Ramsteinu. Skrze vojenskou nemocnici ve městě Landstuhl zase relativně nedávno procházely cesty vážně zraněných vojáků z Iráku a Afghánistánu domů do Ameriky.
Politicky vzato byla americká vojenská přítomnost v Německu vždycky poněkud nepopulární. Nacionalisté a národovecky ladění konzervativci ji brali jako palčivou připomínku velké válečné porážky; uznávali sice, že je to lepší varianta než stát se součástí NDR, ale takové rozumové úvahy k žádné lásce nestačí. A moderní německá levice vyznává antimilitarismus jako velmi důležitý stavební kámen své politiky. Jde přitom nejen proti US Army, ale i proti Bundeswehru.
Je to mimochodem jeden z mnoha bodů, ve kterém se německá a česká politická kultura zásadně odlišují. U nás se na armádu tzv. kašle = šetří se na ní, ale prestiž vojenského stavu v očích obyvatelstva za poslední dobu výrazně vzrostla. Dokonce to vypadá, že se vojáci z povolání brzy dostanou do první desítky profesí, v současné době si jich váží kolem padesáti pěti procent obyvatel ČR (zdroj, PDF). Kdežto v Německu je „Offizier“ úplně na dně, váží si jej jen jeden z deseti Němců.
Spory mezi Američany a Němci ohledně toho, zda Německo dostatečným způsobem finančně přispívá na vlastní obranu, ve skutečnosti začaly už dříve. Na sklonku své kariéry v Bílém domě pošťuchoval Evropany do většího utrácení i Barack Obama. (Mimochodem nositel Nobelovy ceny míru, kterou dostal po několika měsících v úřadě.) Rozdíl mezi Obamou a Trumpem spočívá hlavně v tom, že Trumpova administrativa je ochotna to verbální pošťuchování doplnit konkrétními sliby (či výhrůžkami, podle toho, jak se na to díváte) toho, co se stane, nebudou-li její požadavky naplněny.
V případě Němců už nějakou chvíli visí ve vzduchu možnost, že by Američané naplnili mnohaleté požadavky demonstrantů a začali německou půdu opouštět. Ne ovšem podle principu „Ami go home“, ale spíše „Ami go east“, protože o jejich vojenskou přítomnost stojí Polsko. Podle Stratforu připadá v úvahu minimálně pět lokalit. Ještě nedávno byly ale plány skromné, zahrnující jen cca 1000–1500 amerických vojáků.
To se může změnit. Vyjádření amerického velvyslance v USA Richarda Grenella o tom, že je „skutečně urážlivé“, aby Američané dále udržovali v Německu skoro padesát tisíc osob (zhruba třetina z toho jsou civilní zaměstnanci), když Němci utrácejí svoje obchodní přebytky za sebe sama, je vcelku čitelnou hrozbou; zejména když vzápětí americká velvyslankyně v Polsku Georgette Mosbacher oznamuje na Twitteru, že by přesun Američanů do Polska uvítala, a to všechno krátce předtím, než se Trump má vypravit na návštěvu Dánska a Polska.
Možná je to jen vyjednávací taktika. Nicméně v Německu opravdu není armáda populární; poslední průzkum, který jsem našel (z dubna 2019) říká, že Němci odmítají navýšení současných výdajů na obranu v dost jednoznačném poměru 59:27. Na vnitropolitické úrovni hrají čím dál větší roli zelená témata (vesměs dosti drahá), koaliční SPD dokonce navrhuje opustit princip vyrovnaných rozpočtů („schwarze Null„) a začít podporovat klimatickou politiku novými dluhy. Nová ministryně obrany Annegret Kramp-Karrenbauer sice volá po postupném navýšení vojenského rozpočtu na dvě procenta HDP, ale v tomhle požadavku se jí nedostalo podpory ani od vlastních kolegů z CDU, takže se zdá, že jde o tzv. volání na poušti.
Za pravděpodobnější tak považuji, že se Američané připravují na možnost, že během dvou let zasedne v Berlíně zelený kancléř, dokonce možná v rudo-rudo-zelené koalici (třeba menšinové). Taková vláda by nejspíš měla k vojenským závazkům v rámci NATO ještě podstatně vlažnější vztah než ta současná. Dva roky jsou „tak akorát“ čas k tomu, přemístit nejdůležitější infrastrukturu jinam. Třeba zrovna k našim severním sousedům.
Pak už je ovšem otázka, v jakém smyslu – kromě toho čistě papírového – by ještě Německo a USA zůstaly spojeneckými zeměmi. Poslední dobou to vypadá spíš na odluku od stolu a lože.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
