Minulý článek o svobodě, nenávisti a vzdušných zámcích, který byl sám o sobě reakcí na sloupek Jana Moláčka otištěný v Deníku N, se ze strany původního autora sloupku dočkal reakce. Na Facebooku čili tam, odkud jsem svého času rád utekl. Najdete ji v diskusi zde.

Slíbil jsem, že na ni nějak zareaguji, i když už asi stručněji, aby se tato výměna netáhla až do konce našich životů (stejně asi jeden druhého nepřesvědčíme). Poslední dva dny jsem uvažoval nad tím, jak tu odpověď pojmout. A rozhodl jsem se k ní přistoupit z trochu jiného směru a probrat jiné aspekty věci, než o kterých se mluvilo dosud.

Já sám jsem ke svému přesvědčení, že trestněprávní standard „imminent lawless action“ je mnohem lepší než to, co máme teď, nedospěl úplně hned. Dokonce mi to nějaká léta trvalo a definitivně jsem jej přijal teprve tak před dvěma-třemi lety, po seznámení se s řadou procesů, které u nás i v zahraničí proběhly. On je to přece jen velký skok od evropského statu quo a vyžaduje určité duševní osmělování.

Nicméně když už jsem „tam“, rád bych předestřel jeden úhel pohledu, který by pro veřejně se vyjadřující jedince mohl být docela užitečný.

Přílišná opatrnost?

Před mnoha lety jsem se ocitl pod maďarskými horami Bükk. Ona to zase taková výška není, nejvyšší hora nemá ani tisíc metrů. Nicméně když už jsem tam byl, samozřejmě mě to lákalo podívat se nahoru. Vydal jsem se tedy do kopečků Bukových hor, které neslibovaly žádné zásadní problémy.

Jenže ouha, ono během výstupu sprchlo a ukázalo se, že ten vápenec, který buduje kopce pohoří Bükk, je za mokrého stavu kluzký jak sviň. Po cestě zpátky jsem plně pochopil, k čemu tam mají podél turistických stezek zábradlí. Byla místa, kde se člověk držel i očima a minimálně jednou jsem díky tomu zábradlí nesletěl do strmého údolí, které padajícímu člověku rozhodně neslibovalo samozřejmé přežití.

Zkrátka, podmínky se jen malinko změnily a to zábradlí, které jsem cestou nahoru považoval za projev přílišné opatrnosti, mi najednou cestou zpátky zachraňovalo krk. Což je něco, co si člověk nemusí nutně uvědomit, dokud je sucho a slunce svítí. Já jsem si to aspoň tehdy neuvědomoval a cestou zpět mi to „bylo uvědoměno“ – za cenu pár modřin na zadku, což byla ještě velmi přijatelná cena.

Svoboda tisku pro myšlenky, které nenávidíte

Mám-li tuhle příhodu použít jako alegorii (a alegorie nikdy nebývají úplně přesné), oni ti hateři zvracející duševní sliz po internetu kráčejí podstatně blíže k hraně horské propasti jménem represe.

Dokud jsou právní podmínky nastaveny tak, že i jedinci typu Larryho Flynta zůstávají spokojeně na svobodě, víte, že na ní bezpečně zůstanete i vy. Svoboda projevu pro všechny včetně zloduchů je něco jako to zábradlí, zabraňující pádu ze stezky do propasti. Jak řekl sám Larry Flynt: „Víte, svoboda tisku není svobodou pro myšlenky, které se vám líbí, ale pro myšlenky, které vysloveně nenávidíte. Lidé musejí strpět Larry Flynty tohoto světa, aby mohli být svobodní.“

Represe je přitom bohužel ve světové historii norma, nikoliv výjimka. Lidských společností s opravdu širokou svobodou projevu bylo jen málo a i v jejich rámci neustále probíhal boj o to, kam až sahá. Daleko normálnější bylo bohužel autory různých výroků stíhat, a dost často se to týkalo i lidí, u kterých by vás to vůbec nenapadlo. Tak třeba autor Robinsona Crusoe Daniel Defoe byl kvůli „podvratné pomluvě“ vězněn a nakonec veřejně vsazen do pranýře – napsal totiž anonymně dost jedovatý traktát parodující anglikánskou církev a vzápětí zjistil, že anonymita není tím, co slibovala.

(To byl mimochodem také případ „změny počasí“. Po smrti krále Viléma III., jehož vláda se vyznačovala na tehdejší dobou poměrně tolerantní atmosférou, nastoupila královna Anna, jež se rozhodla utáhnout šrouby. Nebyla v tom sama, šlo o kolektivní dílo politických dogmatiků, kteří vycítili příležitost.)

Zábradlí oddělující vás od propasti represe je užitečná věc. Nemusí být krásné. Dokonce může být i ošklivé, ba i tak, že se můžete štítit jej dobrovolně dotknout; nějaké to kolomazí pomazané sukovité dřevo, posprejované hloupými výkřiky a rozrýpané noži turistů, kteří nic kreativnějšího udělat neumějí. V životě byste si něco takového nepostavili u sebe doma… Ale stejně je i v tomhle stavu užitečné a brání vám v tom, abyste se po té kluzké ploše za deště zřítili někam, kam nechcete.

Názory před soudem

Když pak naopak přicházíte někam, kde se už to zábradlí zřítilo do propasti a nechalo po sobě jen díry v zemi, musíte se začít pohybovat nadmíru opatrně. Možná si dokonce rozmyslíte lézt tam vůbec.

Právě jsem četl, že belgický soud v Mechelenu odsoudil nějaké čtyři nacionalisty za to, že rozvinuli na veřejnosti plakát se siluetami v burkách a s nápisem STOP ISLAMIZACI. Podle (automatického) překladu úryvků z rozsudku tím „chtěli zasít strach a vytvořit nenávist“ z „imaginárního nebezpečí společnosti, kde budou ženy nuceny nosit burku nebo nikáb…“.

Všimněte si, že tam není ani jedno zjevně, explicitně nenávistné slovo. Ale podle belgického soudu to přece jen stačí na šest měsíců vězení podmíněně či dokonce natvrdo (u jednoho ze čtyř odsouzených). I toto je podle nich podněcování nenávisti.

Zajímalo by mě, jestli teď můžu vůbec napsat, že při poslední návštěvě Belgie jsem měl dojem, že některé bruselské čtvrti už docela dost islamizované jsou, aniž bych se pak té zemi musel doživotně vyhýbat…

Toto je příklad situace, kdy se zábradlí zhroutilo a není o co se opřít. V takové situaci už jste závislí na tom, co se ještě soudci bude zdát jako přijatelný politický diskurs a co už je mimo, přičemž na tom se leckdy neshodnou ani soudci sami.

Nizozemský protiimigrační politik Geert Wilders byl za své výroky o počtu Marokánců v Nizozemsku v prvním stupni odsouzen, nejvyšší soud jej o čtyři roky později osvobodil. Žít několik let v takovém protahovaném procesu je ale samo o sobě formou trestu. Už jenom náklady na právníky jsou pro běžného člověka (nevím, zda pro Wilderse) docela vážným de facto trestem, i když v rejstříku je mít zapsány nebude.

Jste svobodný, pane, můžete jít. I s pěkně provětranou kapsou. Systém zafungoval, nebo snad ne?

Až nám bude kluzko

Tolik můj pokus vyložit „podobenství o zábradlí“. Myslím, že hodně lidí v současné době argumentuje, že zábradlí je hnusné, špinavé a nevzhledné, a že si to svržení do propasti zasloužilo, aniž by si dokázali představit, jak pak bude ta stezka vypadat v momentě, kdy přestane svítit slunce. Nebo se snad domnívají, že slunce nad našimi kraji nikdy nezapadá a bouřkové mraky jsou definitivně věcí minulosti.

Přitom jenom za posledních sto let zapadlo několikrát. Většinou v tom hrály roli cizí mocnosti, ale bez pomoci zevnitř by se žádná cizí tyranie neobešla. Klidně je možné, že ten příští autoritářský režim si zvolíme sami, nebo strpíme, aby nějak organicky vyrostl z něčeho, co při volbách samotných ještě vypadalo přijatelně.

Pak bude ovšem na politických a autorských stezkách zatraceně kluzko.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.