V Otázkách Václava Moravce vystoupil 23. května předseda Ústavního soudu Pavel Rychetský, který se snažil sehrál roli zkušeného, uvážlivého muže s rozvinutým právním cítěním. Z pohledu občanského aktivisty, který se dlouhodobě setkává s poškozováním práv občanů justicí a „přifařenými“ úřady, není ale přesvědčivost jeho výstupu dokonalá.

 S většinou jím projevených názorů lze ovšem souhlasit. Především jeho kritika „prostořekosti“ ministryně Marie Benešové je oprávněná. Jeden z mých kolegů o ní říká, že rychleji mluví, než myslí. Takto se projevovala již jako státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v Praze a tato nectnost s ní rostla.

Rychetského zvlášť popudilo, že prostořeká ministryně se vyjadřovala o krajských státních zástupcích jako o „mlaďoších“. Nedocenil dovětek, že u nich proběhla obměna.

Označení není sice „salonfähig“, ale z výše 73 let lze na skupinu s věkovým průměrem 53 let pohlížet jako na „mlaďochy“ a naštěstí už z těchto funkcí odešli „staří ještěři“ (terminus technicus Benešové), kteří je drželi dvacet i více let. Z tohoto pohledu se paní ministryni mohou jevit jako vhodnější rádci právě Lenka Bradáčová a Ivo Ištvan, protože jsou ve funkcích podstatně déle než „mlaďoši“, jejichž věku nedosahují.

Odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je nesmysl

Hnutí ANO jako každá mladá strana nemá dostatečné personální rezervy, proto Andrej Babiš po Benešové vděčně sáhl navzdory jejím nectnostem, když ho nečekanou rezignací zaskočil Jan Kněžínek. Musíme si uvědomit, že funkce ministra spravedlnosti je nevděčné, rizikové řemeslo obecně a v Babišově vládě Babiše zvlášť. Uchazeči o uvolněné křeslo se nehrnou. Její jmenování bylo zřejmě volbou z nouze.

Myslím ale, že Babiš své volby až dosud nelitoval, protože Benešová udržela ministerstvo v chodu bez velkých otřesů. Jejím politováníhodným selháním je nedovedení přípravy novely zákona o státním zastupitelství do projednání v Parlamentu. V souvislosti s tímto zákonem byl její postup vždy neblahý. Jako ministryně spravedlnosti v Rusnokově vládě stáhla z Poslanecké sněmovny návrh zákona předložený ministrem Pavlem Blažkem, který měl podporu vedení státního zastupitelství. Z této rány se novela zákona o státním zastupitelství již nikdy nevzpamatovala, ač o potřebě nového zákona se mluví nejpozději od roku 2010.

Starý lišák Rychetský se vyhnul příležitosti vyjádřit se k důvodnosti volání Milionu chvilek pro demokracii a některých opozičních blouznivců po okamžitém odstoupení paní ministryně. Jsem si jist, že tak ale měl učinit, tedy že jim měl vzkázat, že odvolávat ministryni pár měsíců před volbami je z praktického hlediska nesmysl. Změna ministra vždy vyvolává aspoň dočasné narušení chodu úřadu. Případný nástupce Benešové by patrně skončil s Babišovou vládou, takže ministerstvo by nevycházelo ze zmatků o několik měsíců déle, než je nezbytné. Nedopustila se žádného tak závažného pochybení, aby její setrvání ve funkci až do vypršení mandátu bylo nesnesitelné.

Nezbývá, než do voleb brát její nevhodné výroky jako „folklor“ a pokud možno si jich nevšímat. Přitom ale musíme mít na paměti, že během své dlouhé profesní kariéry viděla ledacos a možná by z vlastní zkušenosti mohla vyprávět o zákulisních jednáních, jež vedla k ovlivnění některých kontroverzních rozhodnutí. Jistě by bylo zajímavé se dovědět, jak se stalo, že po jejím běsnění proti předání trestního stíhání „katarského prince“ do Kataru se nakonec dočasně stala společnicí advokátní kanceláře, která se starala o jeho záležitosti, a jak se nakonec vyvinula v odbornici v oboru obchodování se zemním plynem. Není ale sama, kdo si myslí, že některá soudní rozhodnutí jsou výsledkem slibů za splnění zadání. Jako příklad uvádím pověst, že hanebný rozsudek kárného senátu Vrchního soudu v Praze nad zesnulým místopředsedou Nejvyššího soudu ČR Pavlem Kučerou byl úlitbou za zastavení úvah o rušení vrchních soudů.

Někdy soudci ministrovi uhnou

Rychetský na první pohled důvěryhodně televizním divákům vysvětlil, že justice je způsobilá ubránit se tlakům ze strany ministra spravedlnosti, popřípadě ze strany moci výkonné obecně. Je pravda, že pravomoci ministra spravedlnosti jako hlavy státní správy justice a státního zastupitelství jsou nepatrné. Jak soudci, tak státní zástupci se mohou jeho hněvu klidně usmívat, protože jim v podstatě nemůže nic udělat. Ostatně ministři neradi využívají pravomoc kárných žalobců, aby se vyhnuli nařčení, že zasahují do nezávislosti justice.

Rychetský už ale neřekl, že tvrzení o odolnosti justice platí jen potud, pokud se příslušný činitel z nějakých vnitřních důvodů nerozhodne tlaku podlehnout, případně vyjít zadání vstříc. V této souvislosti vystupuje do popředí zájmu osobní statečnost jednotlivců. Občané by se mohli například ptát, zda Pavla Zemana napadlo jen tak, samo od sebe, že by měl vyslat do Prahy skvadru Ivo Ištvana a Roberta Šlachty, aby udělali pořádek na Úřadě vlády. Nebo co přimělo zesnulého ředitele trestního odboru NSZ Jiřího Potoczka, aby zasáhl do živého trestního řízení proti místopředsedovi vlády Jiřímu Čunkovi a zabránil tak odchodu KDU-ČSL z vlády. Jistě by byla zajímavá motivace jednání počestného šéfa pražské mordparty Josefa Mareše, který se spolčil s recidivistou Milošem Levkem a s pomocí hodinek s vestavěným audiovizuálním zařízením umožnil vyvolání trestního stíhání vězně Jaroslava Bartáka.

Někdy přece jen soudci ministrovi uhnou, přestože jim z jeho strany postih nehrozí. Příkladem budiž zásah ministra Jiřího Pospíšila u Nejvyššího soudu ČR krátce po začátku jeho druhého mandátu. V rámci nekolegiálního rozkopávání báboviček, které si na jeho písečku uplácala holčička Danielka (rozuměj: ministryně Daniela Kovářová), přijel zjistit, jak soud naložil s balíkem jejích stížností pro porušení zákona. V jednom případě již bylo nařízeno veřejné projednání stížnosti, ale capo di tutti capi justiční mafie vzal návrh své předchůdkyně zpět. Soudci usnesením jeho rozhodnutí vyhověli, ač je k tomu nic nenutilo. Ze zbývajících sedmi stížností pak vyhověli jen jedné, ač dosud k zamítání jejích návrhů docházelo jen zcela výjimečně.

Naproti tomu bývalá členka KSČ Monika Křikavová se v kauze „katarského prince“ rozhodla neponížit se uposlechnutím rozhodnutí ministra spravedlnosti a ustanovení trestního řádu a soudní řízení proti němu zahájila. Nejvyšší soud ČR ji usvědčil z nezákonného postupu, ale jinak se jí nic nestalo. Později veřejně urazila soudce Nejvyššího soudu ČR a ani se osobně za to neomluvila: musel to zprostředkovat tehdejší předseda Městského soudu v Praze Jan Sváček.

Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde již byla

„Mimo mísu“ se dle mého názoru Rychetský dostal brojením proti „vyhrožování jednoho ústavního činitele druhému“ v případě záměru Benešové podat kárnou žalobu na Pavla Zemana. Něco takového se zde prý dosud nikdy nestalo. Zapomněl na to, že Zeman stojí vůči ministryni spravedlnosti v podřízeném postavení, neboť ministryně nese politickou odpovědnost vůči vládě, parlamentu a občanům také za řádný chod státního zastupitelství a jako každý jiný řídící pracovník má právo používat zákonem připuštěných nástrojů k vynucování pořádku.

Ale zejména by měl pan předseda Ústavního soudu jásat nad pokrokem, kterého dosáhli ideologové přímé podřízenosti státního zastupitelství pánubohu tím, že se nyní neformálně připouští odvolání nejvyššího státního zástupce pouze rozsudkem kárného soudu. Benešová by přece vůbec nemusela jít ke kárnému soudu, stačilo by jí prosadit návrh na jeho odvolání ve vládě. Takovým způsobem přece skončila ve funkci sama a po ní i Renata Vesecká. Likvidace jednoho ústavního činitele druhým zde tedy již byla.

V této souvislosti je nefér, že kdekdo kritizuje Benešovou za záměr napadnout Pavla Zemana kárnou žalobou za vystupování ve věci Vrbětic. Nad jejím dříve oznámeným záměrem pohnat jej před kárný soud kvůli jednání ve prospěch materiálních zájmů jeho známého se kupodivu nikdo nepozastavuje. Vůbec se o tom nemluví, ale z úmyslu zřejmě také sešlo. Podotýkám, že již dříve jsem vyslovil pochybnost o tom, že pravým důvodem odstoupení Zemana byl tlak ze strany paní ministryně.

Perlou vystoupení předsedy Ústavního soudu jsou jeho úvahy o začlenění státního zastupitelství do soustavy státních orgánů. Pochlubil se informací, že ve Španělsku, Francii, Portugalsku a Itálii je generální prokurátor součástí justice. Neznám italskou a portugalskou úpravu, ale s jistotou mohu tvrdit, že ve Španělsku a Francii má prokuratura postavení ministerstva od justice odděleného. Ministr – generální prokurátor je členem vlády.

Vojenští prokurátoři by neměli zastávat vrcholové funkce  

Do choulostivého postavení dostal Václav Moravec svého hosta, když začal meditovat nad tím, že se hovoří o Igoru Střížovi jako nástupci Pavla Zemana a Romanu Hájkovi jako budoucím prvním náměstkovi, když v obou případech se jedná o bývalé vojenské prokurátory a členy KSČ. Nedalo se čekat, že Rychetský bude sdílet jeho pochyby, když k jeho nejbližším spolupracovníkům patří místopředseda Ústavního soudu Jaroslav Fenyk, bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor. Je samozřejmé, že Rychetský začal hájit neškodnost vojenských prokurátorů. V politických procesech podle jeho výkladu přece působili civilní prokurátoři a v době normalizace se vojenská prokuratura nezákonností nedopouštěla.

Z vojenské prezenční služby si pamatuji, že strašidlem pro vojáky nebyly vojenské soudy, ale vojenští prokurátoři, protože ten, na koho ukázal vojenský prokurátor, měl odsouzení téměř jisté. Po celou dobu normalizace probíhalo pronásledování odpíračů služby ve zbrani z důvodů svědomí, většinou Svědků Jehovových. Byl jsem svědkem šetrného zacházení velitelů s navrátilcem z vězení, kterého začlenili do služby tak, aby nemusel vzít zbraň do ruky a nemusel se vystavit nebezpečí, že se dostane do rukou vojenských prokurátorů znova jako recidivista s nárokem na vyšší trest.

Právě Fenyka a Stříže spojuje pronásledování odpíračů čili potlačování jejich lidských práv. Rychetský by je jistě obhajoval, že to nedělali dlouho (to je pravda) a že se pouze řídili tehdy platnými zákony. Takové omluvy používali pro své jednání již nacističtí zločinci. Avšak pánové Fenyk a Stříž při vstupu do služeb vojenské prokuratury jistě věděli, že se budou muset podílet na potlačování lidských práv svých spoluobčanů a nikdo je nenutil s pistolí u hlavy, aby si našli právě takové zaměstnání. Skutečnost, že se dobrovolně stali vojenskými prokurátory a psali obžaloby na odpírače, vystihuje kvalitu jejich právního povědomí. Byli mladí a nedělali to dlouho, proto si myslím, že by obecně neměli být vylučováni z jakéhokoli právnického povolání v řadové funkci, ale vrcholové funkce by neměli zastávat. Tolerance k jejich nebetyčnému kádrovému růstu je popřením smyslu Listopadu 1989.


Share on Myspace

Civilizace