O tom, jak při rozhodování psychologie vítězí nad matematikou.
Petr Koubský, můj onehdá velmi laskavý a trpělivý šéfredaktor z již zaniklého časopisu 067.cz, napsal pro Deník N článek o vakcíně AstraZeneca: Rozhodnutí, zda se nechat očkovat vakcínou AstraZeneca, je snadné: 0,001 je víc než 0,000002.
Nemám tam předplatné, takže provedu něco, co obvykle považuji za hřích: „odpíchnu“ se od prostého začátku textu, který je ještě vidět široké veřejnosti i bez placení. Ale on ten začátek vlastně jako základ pro volnou reakci stačí.
Souhlasím s tím, že 0,001 > 0,000002, tak i s praktickým důsledkem této nerovnice: člověk, který chce předejít vlastní infekci, by měl po AZ vakcíně skočit jak Dominik Hašek po letícím puku. Přesto si ale myslím, že to rozhodování pro lidi ani pro úřady snadné není, protože do celého procesu vstupuje psychologie, a že snazší by opravdu bylo nabídnout jim nějaké to pivo zdarma. (Navrhoval jsem Pilsner, Petr mě upřesnil na Kozla …) Případně pizzu, pokud jim pivo nechutná. Očkovací centrum Corleone by o zájemce nouzi nemělo.
Vcelku nepochybuji, že starý moudrý havran jako on nebude následujícími úvahami překvapen, ale stejně stojí za to je sepsat.
Vnímání čísel versus vnímání reálných příběhů
Lidé jsou nejlepší v tom, chápat intuitivně čísla zhruba tak od jedné do sedmi. Vezmete-li hrst kávových zrnek a hodíte je na stůl, sedm ještě dokážete na první pohled odlišit od šesti. Ale jedenáct už vypadá skoro stejně jako dvanáct a pětadvacet od šestadvaceti je na první mrknutí nerozeznatelných. To je takříkajíc náš přirozený stav.
Po absolvování běžné školní docházky se naše pole vnímání čísel poněkud rozšíří, ale pořád je trochu omezeno tím, s čím se setkáváme ve svém běžném životě. Vzhledem ke kupní síle koruny tedy čísly do zhruba 10 milionů, což je řádově cena běžného domku v Praze nebo hezké vilky daleko od Prahy. Nad touto mezí se „v pravidelném provozu“ pohybuje jen málokdo.
Praktickým důsledkem je, že velmi malá i velmi velká čísla se nám poněkud duševně vymykají. To je asi jeden z důvodů, proč se i gigantické státní dluhy dneška berou tak klidně a samozřejmě. Ne proto, že by ti lidé nahoře byli tak odvážní nebo stoičtí, ale proto, že jsou to hausnumera, která dávno opustila sféru představitelného, takže je nezneklidňují. Představit si, kolik skutečně dluží dejme tomu taková Itálie, k tomu lidský mozek zkrátka není stvořen; mimo jiné je to víc eur, než kolik má onen lidský mozek vůbec neuronů! (Pokud by vás zajímalo, kolik konkrétně, tak 2,5 bilionu eur versus 100 miliard neuronů.)
Podobný problém je u velmi malých čísel. Rozdíl mezi 0,001 a 0,000002 je ve skutečnosti dramatický, ale začne být jasný až v momentě, kdy jej přeformulujeme: jedno to číslo je 500x větší než to druhé. Pokud si ponecháme původní decimální zápis, nebo pokud si obě čísla vyneseme na běžnou číselnou osu, budou se jevit podobně malá a bezvýznamná.
U takových těžko představitelných čísel pak člověk intuitivně opouští sféru exaktnosti a kotvou mu začnou být osobní příběhy. Pokud v novinách či na sociálních sítích rozmažou případ nějaké mladé zdravotní sestry se dvěma dětmi, která po očkování zemřela apod., zafixuje se spíš na ni. Dokonce i kdyby se pak ukázalo, že všechno bylo poněkud jinak.
Toto je stará známá manipulativní technika a používá se i v jiných souvislostech. Nelichotivě se jí říká háelpéčko (hluboký lidský příběh) a jestli si ještě pamatujete, jak roku 2015 byla fotka utopeného Alana Kurdiho všude, tak je to postup ze stejného hrnce. Příběh jednoho dítěte měl převrstvit realitu dalších statisíců, kterým bylo 18+, pocházeli odjinud a dorazili do Evropy nejen živí a zdraví, ale i plní energie, například k potyčkám s maďarskou policií na uzavřených hraničních přechodech.
No, tak teď tu samou manipulativní techniku používají antivaxeři a velká média se diví, aniž by byla ochotna přiznat, že v tomto sehrála roli učitelů nebo aspoň vzorů, jak se to dělá.
Tíha rozhodování
Existuje myšlenkový pokus na rozhraní psychologie a etiky, kdy řeknete lidem, že stojí u výhybky a mají možnost ji přehodit. Po trati se řítí tramvaj a ke kolejím jsou přivázáni lidé. Pokud nic neuděláte, sešrotuje jich několik. Pokud výhybku přehodíte, bude oběť jenom jedna.
Tento pokus má spoustu variant a jejich výsledky se od sebe značně liší, ale společným prvkem je to, že určitá část lidí se té výhybky odmítne dotknout. Být pasivním svědkem katastrofy je pro ně přijatelnější než aktivně se do ní zapojit, a to i za cenu toho, že skrze jejich nečinnost umře o hodně víc lidí.
Tentýž problém si dost možná kultivujeme i ve veřejné sféře. Už v dětství se člověk seznámí s principem „kdo to poslední držel v ruce, ten to rozbil“, běžně uplatňovaným ze strany učitelských či vychovatelských autorit. Jako dospělí jsme si na sebe vymysleli – často pod tlakem povrchně pozitivních kampaní typu boje proti korupci – zákony, podle kterých je bezpečnější něco neudělat, razítko nedat, veřejnou soutěž neuskutečnit, žádost zamítnout atd., protože hrozba trestního stíhání je v takovém případě daleko menší, než když rozhodnete pozitivně a o rok později se ukáže, že vítězná firma přešvihla rozpočet apod. Bezpečnější je zkrátka zůstat pasivní a nechat věci tak, jak jsou.
(Jako určitá forma obrany proti ctižádostivému poručíku z hospodářské kriminálky se osvědčilo papírování, papírování, a ještě větší papírování. Ale to zase podvazuje schopnost rozhodovat rychle a s neúplnými informacemi.)
Křečovité rozhodnutí kolem AstryZenecy, kdy několik velkých evropských států naráz pozastavilo očkování, pak může být jen specifickou formou „nesahání na výhybku“. Pandemie jede stejně jako ta tramvaj, s úmrtími na JIPkách už se hodně lidí nějak smířilo a vnitřně si to zracionalizovali (vždyť jsou to jen staří tlouštíci, mě se to netýká), část jim dokonce odmítá uvěřit vůbec. Kdežto úmrtí po aktivní aplikaci nějakého medikamentu působí psychologicky jinak, a to bohužel i tam nahoře, kde by vlastně správně měli sedět lidé rozhodující se hlavně podle čísel. Jenže politika není jen o číslech a pokud takový vrchní úředník zjistí, že na druhé koleji je také přivázaný nějaký ten člověk, bojí se přehodit pomyslnou výhybku. Mohl by si tím zničit dlouho budovanou kariéru, a ještě se navíc stát terčem masivního shitstormu na internetu.
O dva dny později zaveslovaly ty samé státy zpět, ale zase: psychologie je něco jiného než matematika a následky tohoto „prudkého cuknutí sem a tam“ na ochotu evropské populace nechat se očkovat bohužel budou značné. Zní to cynicky, ale v téhle situaci by opravdu bylo nejjednodušší nabídnout lidem ke každé dávce nějaké to pivo a pizzu zdarma.
Samozřejmě, v našich podmínkách by to skončilo tak, že by tu pizzu dodávala firma bez zaměstnanců sídlící na Britských Panenských ostrovech… Víte co, raději na to zapomeneme.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
