Marie Benešová se v posledních dnech opakovaně kriticky vyjádřila k jednání pražské vrchní státní zástupkyně Lenky Bradáčové. Bezprostředním podnětem jsou úniky informací z vyšetřování případu soudce Zdenka Sováka, dnes už důchodce. V té souvislosti se dožaduje předání věci Vrchnímu státnímu zastupitelství v Olomouci.

 K únikům jistě došlo. Je to patrné již ze skutečnosti, že v den Sovákova zadržení se na televizních obrazovkách objevily záběry z jeho eskortování na policejní služebnu. Někdo musel novináře na tuto událost s předstihem upozornit. O chvíli později se v médiích objevily informace, které mohly mít původ v dokumentaci trestního řízení. Není to ostatně nic nového, toto neřádstvo se opakuje často a nedaří se učinit tomu přítrž.

Ovšem vyvodit ze skutečnosti, že řízení dozoruje Vrchní státní zastupitelství v Praze, že za úniky je odpovědný právě tento úřad, je příkladem zkratového myšlení a zvláštní nepřízně k šéfce úřadu. A požadavek na předání věci na Moravu nemá vůbec žádné opodstatnění.

Falešná kastovní solidarita

Vystoupení Marie Benešové je v tomto případě jedním z dalších náznaků, že nejenže někdy neovládá svůj jazyk, ale také s potlačením nechuti k některým lidem má potíže. Mezi lidem otalárovaným a novináři kolují pověsti o její dlouhodobé nepřekonatelné nechuti k Lence Bradáčové, a naopak náklonnosti k Ivo Ištvanovi. Nadřazování olomouckého úřadu nad pražský se ale nedá objektivně odůvodnit, naopak je pozoruhodné, že Marie Benešová nevidí průšvihy olomouckých žalobců. Na jejich kontě je například „puč“ ze 13. června 2013, jenž vedl k pádu Nečasovy vlády a vyvolal zásadní vnitropolitické změny. Kdo neztratil paměť, musí si pamatovat, jak se na tiskové konferenci chlubili Ivo Ištvan a jeho spolčenci, až se jim od úst prášilo, jaká senzační odhalení přinesly související vyšetřovací úkony. Dnes víme, že skutečné výsledky měly hodnotu „nula nula nic“. Nicméně olomoučtí Prášilové jsou pro Marii Benešovou důvěryhodnější než jejich pražští kolegové, kteří až dosud žádným skandálem srovnatelných rozměrů zatíženi nejsou.

Znám osobně oba vrchní státní zástupce a oba ctím přes všechny maléry jako právní autority. Lenka Bradáčová by se ale asi k účasti na výše zmíněné taškařici nenechala zlomit. Shodou okolností v posledních třech až pěti letech nahlížím do dílny olomouckých žalobců velmi často a podivností tam nacházím více než dost. Na jejich nestrannost bych v některých případech nepřísahal. Snaha dostat do tepláků vybraného obviněného za každou cenu nebo naopak chránit vyvolené podezřelé občas čouhá z jejich postupů jak sláma z bot. Nejhůř se chovají, když někdo sáhne na některého člena jejich stáje. Podal jsem například podnět k prověření podezření ze zneužití pravomoci úřední osoby proti jednomu z hojně medializovaných olomouckých žalobců, jenž lhaním soudu pomohl do neštěstí pár lidem, a má toho na svědomí mnohem víc.

Protože jsem ze zkušenosti předvídal, že Ivo Ištvan napadeného zakryje, současně s podnětem jsem mu poslal výzvu k vyloučení pro podjatost. Pokud by vyhověl, došlo by k vyloučení celého úřadu a vyšetřování napadeného žalobce by měl na krku úřad Lenky Bradáčové. Ivo Ištvan měl dle zákona dvě možnosti: mohl se vyloučit a předat případ do Prahy, nebo mohl popřít svou podjatost a pokračovat v řízení s malým rizikem, že nadřízený orgán jeho rozhodnutí zmarní. Zachoval se ale „nepředpisově“: výzvu k vyloučení pro podjatost hodil do koše a nechal přezkoumat podnět k trestnímu řízení jednomu z kolegů podezřelého. Výsledek byl předvídatelný: podezření bylo prohlášeno za neopodstatněné. A protože nebylo nutné zahájit úkony trestního řízení, Ivo Ištvan nemusel nad svou podjatostí přemýšlet. Přísně vzato, do rozhodnutí o podjatosti se jeho úřad neměl mým oznámením vůbec zabývat. Uplatněný postup je důkazem podjatosti ve prospěch podezřelého či falešné kastovní solidarity.

Kdo má být skromný?

Na toto zacházení jsem si stěžoval nejvyššímu státnímu zástupci Pavlu Zemanovi. Přezkum mých podání pak provedl státní zástupce Rudolf Misak. Pokusil se „zakopat podnět do autu“ s použitím viditelně nepravdivé informace. Nezbylo mi než požádat nejvyššího státního zástupce o vykonání dohledu nad činností jeho podřízeného. Čas pak plynul a nic se nedělo. Poslal jsem tedy paní ministryni návrh na kárné stíhání Pavla Zemana pro průtahy. Z jejího pověření mi odpověděl ředitel odboru dohledu a kárné agendy ministerstva Jan Převrátil, jehož přípisy bývají perlami podivnosti. Ani tentokrát nezklamal, perla je zvláště zdařilá: obsahuje věcný popis mých kroků a končí konstatováním, že oslovením Pavla Zemana jsem se obrátil na věcně příslušného činitele. O tom, zda jej paní ministryně bude či nebude volat k pořádku, ani slovo.

Zřejmě mi tak paní Nejvýše Spravedlivá vzkázala, že má podání jsou pod její rozlišovací úrovní, takže se jimi nebude zabývat bez ohledu na jejich případnou důvodnost. Není to jediný případ takového jednání. Například kdysi jsem podal podnět ke stížnosti pro porušení zákona ve prospěch odsouzeného, jenž si od senátu brněnské soudkyně Haliny Černé odnesl vysoký trest za organizování činnosti zločinecké skupiny. V podnětu jsem kromě jiného zpochybnil tuto právní kvalifikaci. S podnětem jsem u paní ministryně neuspěl, ale o rok později sama podala stížnost pro porušení zákona ve prospěch téhož odsouzeného, neboť se shodně se mnou neztotožnila s právní kvalifikací organizování zločinecké skupiny. Je tedy zřejmé, že není ani tak důležité, co stěžovatel napadá, ale kdo je stěžovatel. Je to ukázka stejného přístupu, jaký Marie Benešová uplatňuje vůči vrchním státním zástupcům. Když se jí někdo znelíbí, nezná bratra.

V souvislosti kritikou postupu pražského vrchního státního zastupitelství se paní ministryně rozpovídala. Mimo jiné se vyjádřila, že Lenka Bradáčová se příliš snaží o své zviditelnění, což do stylu práce vrchního státního zástupce nepatří. Mně se ale pražská vrchní státní zástupkyně zdá být ve srovnání s paní ministryní docela skromná.

V dalším paní ministryně prokázala oprávněně kritický pohled na poměry ve státním zastupitelství a neušetřila ani nejvyššího státního zástupce Pavla Zemana, jemuž připomíná podporu ze strany plzeňského kmotra Jurečky. Jinak ale vůči němu zachovává uctivý odstup.

Příznak slábnoucí paměti

Za zmínku stojí její pohled na přístup státních zástupců ke kauze Čapí hnízdo: Dokud nebude případ uzavřen, Pavel Zeman i někteří další se nemusí obávat o své postavení. Dokonce se s nimi nemůže pouštět do křížku kvůli některým formulacím připravované novely zákona o státním zastupitelství. Slyšet z úst ministryně spravedlnosti doznání k slabosti právního státu a nedbání jeho zásad je velmi smutné.

Některé její vývody navíc působí dojmem slábnoucí paměti a neschopnosti podívat se do zrcadla. Mám na mysli její hořekování nad neprůchodností návrhu novely zákona o státním zastupitelství: jako ministryně v Rusnokově vládě stáhla ze Sněmovny návrh zákona, na jehož přípravě se podíleli Pavel Zeman a Lenka Bradáčová se spolupracovníky a sympatizanty a do Sněmovny jej dodal ministr Pavel Blažek. Nechtíc připravila si budoucí starosti.

Její rozmanité povídání působí dojmem, že se možná stahují mračna zcela jistě nad Lenkou Bradáčovou a možná i nad Pavlem Zemanem. Nabudila tím lobbisty z webu Česká justice, aby přispěchali a přiložili si polínko do ohně. Zveřejnili informace o nemovitém majetku obou žalobců. Je to podlé. Majetnost vzbuzuje závist, závist plodí nenávist a podezírání. Nakonec z toho vykvete otázka, zda vysocí činitelé nabyli hodnoty poctivě a za tím bude následovat podezření, že je nakradli. Zveřejnění takových jinak nezajímavých informací k jinému cíli nesměřuje. Samozřejmě, veřejnost má právo na informace, které ji zajímají. Ale projevila skutečně veřejnost zájem?

Než vraťme se k Marii Benešové. Nebylo by správné pouze ji zahrnovat jízlivostmi. Pouze ten, kdo nic nedělá, nic nepokazí, takže její postavu nelze vnímat jen odmítavě. Musíme ocenit její loajalitu vůči Andreji Babišovi, jemuž vytrhla trn z paty, když ministr Jan Kněžínek náhle hodil ručník do ringu. Ve svém věku má nárok na klidný život, ale v této funkci se jí klidu nedostává a musí intenzivně pracovat bez ohledu na čas. Její zatížení je nadměrné, věku nepřiměřené. Přesto je na místě říci, že její celkové hodnocení by bylo příznivější, kdyby se zbavila prostořekosti a nezvladatelnosti averzí vůči neoblíbencům. Toho se ale zřejmě nedočkáme.


Share on Myspace

Civilizace