Indián, i když se to možná tak nezdá, je sociální osobnost. Indián má rád svobodu své osobnosti, kterou si ochraňuje jako svůj největší poklad.

A proto se rád potuluje, brouzdá lesem i bezcílně, aby cítil propojení s přírodou jako zvíře. A proto nerad cítí nějaká omezení, nějaké ploty či drátěné hranice, protože se potřebuje volně, svobodně rozběhnout kamkoliv jej vede jeho myšlenka, jeho duše. Na druhou stranu také miluje společnost obřadů, tanců, slavností, rituálů s péřovými ozdobami, maskami, malováním, křepčením, pitím opojných nápojů. Ano, rád se baví, zpívá, tancuje a směje stejně tak, jako se v tichosti ponoří sám do sebe na osamoceném místě hluboko v džungli bez jídla a pití. Týdny tak soustředěně sleduje přírodní fenomény a síly a čeká na svého duchovního ochránce. Nikdo mu to nepřikazuje. Je to v jeho přirozenosti, je to jeho svobodné rozhodnutí, je to součást jeho kultury, je to součást jeho tradic?

Indián vyznává svobodu jednotlivce, když se může rozhodovat podle své nálady, svého přesvědčení, bez ohledu na kohokoliv. Ale přesto je členem komunity, bez které by nemohl existovat. Vyznává volnost své vůle, nemá v popisu své existence hlasovat pro velkohubost někoho jen pro jeho velkou hubu, nerad se podřizuje vůdcům, ale uznává jejich schopnosti. Už sám název vůdce, náčelníka vypovídá o mnohém. My máme vůdce či vládce, oni mají „Ten, který jde první“. Nebo „Ten, který zná“.

Když Motilonům, lovcům savan severovýchodní Kolumbie, někdo vadil jejich konceptu svobody a nezávislosti, tak jej nelítostně eliminovali, i kdyby patřil do vlastní rodiny. Je to tvrdé, kruté, ale po staletí jsou právě proto stále svobodní a žijí si podle svých představ. Arawete, lovci a sběrači z brazilské Amazonie jsou také velcí individualisté odolávající jakékoli formě „kolektivismu“ a velení. Odmítají někoho následovat a raději se chlubí svou tvrdohlavou nezávislostí. Kolektivní jednání je však i u nich nutností, avšak sám pojem náčelníka, vůdce, tenotã mõ pouze znamená „to, co jde vpřed“, „to, co začíná“. Tedy je to ten, co začíná, ne ten, co přikazuje. Ale všimněme si správného překladu názvu: není to „ten, který jde vpřed“, jak se nám přirozeně vnucuje, ale „to, co jde vpřed“! Zdá se nám to až ponižující, ale v jejich kontextu kultury zřejmě ne, protože se vždy někdo najde, kdo to bude provádět, kdo má v sobě tu potřebu něco udělat pro ostatní, aniž v tom hledá nějaké ocenění. Když se tedy prostě někdo rozhodne, že začne něco dělat, třeba vyrábět luk, ostatní se přidají a všichni dělají luk. Protože je to asi správné. Když se někdo rozhodne kácet les nebo tancovat, ostatní se prostě přidají. Ten někdo bývá ten vůdce, který cítí, že je něco zapotřebí udělat, provést a ostatní jej jakoby v nákaze následují.

V zásadě se u náčelníka jedná o respekt jedince, respekt jeho schopností. Jinými slovy se jedná o přirozenou autoritu, přirozené charisma, které však není absolutní. Nikdo totiž není povinován ji respektovat, nikdo není povinován třeba jít stavět nový společný dům, nebo jít na společný lov nebo jít do války. Náčelník to nikomu nepřikazuje! Ani o to nežádá! Vlastně nepoužije ani jediné slovo! Když můj náčelník Aritana kmene Yawalapiti na řece Xingú rozhodne, že je opravdu na čase postavit nový společný dům, vezme sekeru a jde kácet strom, aby zasadil první kůl do země. Beze slova, bez přikázání. A ostatní se seberou a jdou taky. Když se rozhodne uspořádat společný lov, začne si připravovat lovecké zbraně a chystat k loveckým tancům a obřadům a všem je jasné, co se chystá, co je správné a nutné a přidají se. Když se Aritana, dej mu jejich Pánbůh věčnou slávu, rozhodne k válce, začne se beze slova malovat válečnými barvami a ostatní si řeknou: „Ha, Aritana jde do války, jdeme taky.“ Většina či dokonce všichni to respektují, protože v tom cítí nutnou potřebu, správné rozhodnutí. Cítí v tom totiž cestu přežití: v jeho činnostech, v jeho názorech, v jeho aktivitách, v jeho nápadech. Ale i když momentálně je to jediná správná cesta, přesto se někdo třeba rozhodne, že se nepřidá, že nepůjde stavět s ostatními nový dům, že nepůjde na společný lov, že nepůjde do války. Nikdo mu to však nevyčítá nebo se mu neposmívá, že se bojí, ani ten vůdce se nezlobí, protože všichni vědí, že k tomu ten jedinec měl asi moc dobrý důvod, proč se nepřidal. A nemusí ani přinést nějakou omluvenku! Je to projev jeho osobní vůle a svobody. Nicméně k tomu dochází málokdy, protože věří schopnostem svého náčelníka. Kdyby se však nepřidala většina, znamenalo by to, že náčelník už není náčelník, že někdy zklamal, neodhadl situaci a zvolí si nového náčelníka.

Jenže, milí přátelé, to jsou jen obyčejní divoši, je jich jen pár stovek, zatímco nás jsou milióny! A hlavně jsme už civilizovaní lidé mající své příkazy, zákony, vyhlášky, pokyny, svobodné volby, partaje vyjadřující naší vůli, vlády, parlamenty a senáty se stovkami poslanců, senátorů, zastupitelů, ministrů a jejich nohsledů, sekretářek, řidičů, hlídačů, poradců, lobbyistů, fámulů, podržtašků, influencerů.... Co to máme za svět, milí přátelé?