Soudím, že místopředseda vlády a ministr vnitra Jan Hamáček by se měl méně věnovat podrývání pozic Andreje Babiše a jeho hnutí ANO a více se rozhlížet po svém ministerstvu, jak funguje. Koaliční strana, fungující jako opozice uvnitř vládní koalice, je zhoubná anomálie, ale asi nejspíš škodí pouze sama sobě. Ministerstvo, které rozbíjí rodinné vztahy, je však veřejným škůdcem.

Vyjasněme si ale v úvodu, kdo je v naší zemi cizincem, a kdo je zde doma. Podle bezcitných právních předpisů je to jinak než z hlediska citových vztahů mezi zemí a obyvateli. Cizinec, který přišel do naší země před více než dvěma desítkami let jako dítě, mluví česky, má zde rodiče, sourozence, blízké příbuzné a zejména zde zplodil dítě, které ho miluje, považuje Českou republiku za svou skutečnou vlast. Z mého kacířského pohledu není cizinec, ale je „náš“.

Pokud si z jakýchkoli důvodů nepožádal o české státní občanství, je ovšem stále závislý na udržování platnosti povolení k pobytu. Zapomene-li včas požádat o prodloužení, kvůli rigidnímu postupu cizinecké policie, správních soudů a ministerstva vnitra může být zbaven možnosti soužití s rodiči, bratry, milovaným dítětem.

Sleduji příběh, týkající se rodiny, která se u nás usadila v roce 1994. S rodiči, kteří jsou již v důchodu, zde žijí tři bratři, kteří založili vlastní rodiny. Ve své původní vlasti již nikoho neznají. Jednomu z bratrů se nevyplatila nedbalost: propásl lhůtu pro prodloužení povolení k pobytu. Přišel pak na příslušnou policejní služebnu s prosíkem, aby mu zpoždění prominuli, avšak tvrdě narazil: policisté jej prolustrovali a zjistili, že si před několika lety odseděl ve vězení čtyři měsíce za drobný hospodářský delikt. Okamžitě jej zadrželi, dopravili do detenčního centra v Drahonicích a vydali rozhodnutí o vyhoštění na tři roky.

Postižený se bránil žalobou ke správnímu soudu. Doprovázel jsem jej k soudnímu jednání a stal jsem se svědkem dojemné scény: do předsálí, v němž seděl s rukama v poutech pod dozorem eskorty, přišla jeho tehdy šestiletá dcera. Bez ohledu na pouta a eskortu se tátovi vrhla do náruče. Přítomnost děvčátka neměla na předsedkyni senátu žádný vliv: schválila roztržení rodiny. Delikventa následně posadili do letadla v doprovodu policejní eskorty a dopravili jej do domovské země, která se během dlouhých let pobytu v České republice pro něj stala cizinou. S dcerou si pak tři roky povídal pouze přes skype.

Měl možná smůlu, že se v nevhodnou dobu ocitl na nevhodném místě a narazil na lidi, jimž lidská práva nic neříkají a soucit s dítětem po nich nelze žádat. Podobným případem se nedávno zabýval Ústavní soud. Cizinec, zbavený povolení k pobytu, byl odsouzen za drogové delikty k trestu odnětí svobody v trvání dvou let. Následně přišel o povolení k pobytu a dostal příkaz k opuštění země. Jeho provinění proti českému právnímu řádu bylo mnohem závažnější než v našem případě. Ústavní soud ale nálezem z 16. prosince 2020 přesto soudní rozhodnutí v jeho neprospěch zrušil a vrátil je obecným soudům s tím, že spáchání trestného činu na území České republiky není automaticky důvodem k odnětí povolení k pobytu.

Když vypršela lhůta vyhoštění, vyhoštěný „náš“ cizinec přiletěl s turistickým vízem do Prahy. Vstoupit do země však nesměl, protože byl evidován v seznamu nežádoucích osob. K vymazání z něj stačila „maličkost“: rodina zaplatila více než 130 tisíc korun za jeho eskortování do ciziny, a pak mu již nic nebránilo ve vstupu na naše území.

Protože se necítí doma ve své původní vlasti, ale zde, a nechce se nechat odloučit od dcery, rodičů a bratrů, zajistil si příslib zaměstnání a již 4. července 2019 podal žádost o vydání zaměstnanecké karty. Zřejmě jednal s úmyslem postupně se domoci obnovení povolení k pobytu. Podle zákona mělo ministerstvo rozhodnout do 60 dnů, ve složitých případech do devadesáti, ale ani po roce nepadlo rozhodnutí. Na základě jeho stížností pak vydala Komise pro rozhodování ve věcech cizinců moudré opatření ze 26. října 2020, jímž uložila odboru azylové a migrační politiky, aby rozhodl do 30 dnů, což se kupodivu stalo. Vloudila se ale malá chybička. Představitel komise uvedl v rozhodnutí spisovou značku věci, založené v roce 2020, a tuto záležitost ministerští úředníci skutečně vyřídili. Ale jinak shodná spisová značka spisu, týkajícího se popisovaného problému, nese označení roku 2019 a věc vyřízena nebyla.

Od té doby postižený „náš“ cizinec bloudí po chodbách ministerstva a koná návštěvy ve služebnách cizinecké policie, která mu nakonec aspoň prodloužila povolení k pobytu o žalostných pár dní. Zpět do vyhnanství v cizině se mu nechce. Nikdo na ministerstvu se s ním ale nebaví, vůle napravit pochybení chybí a možnost, že dcera vyhoštěného bude ve styku s otcem opět odkázána na skype, je stále reálnější. Cizinecká policie ani ministerstvo se neznepokojují nad tím, že kvůli spáchání drobného trestného činu v dávné minulosti porušují lidská práva rodiny starousedlíků, včetně práva dítěte na otce.


Share on Myspace

Civilizace