Historik Timothy Snyder koncem loňského roku jen o vlásek unikl smrti. Po sérii lékařských přehmatů strávil 17 hodin na pohotovosti, než byla stanovena diagnóza. V játrech měl absces velikosti baseballového míčku a hrozila mu celková sepse. Následovala akutní operace. Po probuzení, místo vděčnosti, že je naživu, Snyder pocítil hněv. Nezlobil se však na lékaře ani sestry, zuřil nad americkým zdravotnickým systémem, který byl podle něho zodpovědný za jeho kritický stav.
Během následujících dní, kdy se zotavoval, se Snyder přistihl, že přemítá o křehkosti zdraví, v Americe neuznávaného jako lidské právo, bez něhož však ostatní práva a svobody ztrácejí význam. A to bylo před pandemií covidu-19. Záhy dlouhodobě poddimenzované americké nemocnice praskaly ve švech, chyběla lůžka i personál. Spojené státy se staly nejhůře postiženou zemí na světě podle počtu nemocných i úmrtí. „Náš systém komerční medicíny neprošel konečným testem a tisíce Američanů zemřely,“ konstatuje Snyder.
V roli pacienta si vedl podrobné deníky, jež použil při psaní nové knihy Nemocná Amerika. Lekce o zdraví a svobodě. Nastavuje v ní nemilosrdné zrcadlo zdravotnickému systému i vládní reakci na pandemii, nachází historické paralely. Současně naléhavě vyzývá k zavedení systému zdravotní péče, který slouží veřejnosti, nikoliv komerčním zájmům.
Snyder, privilegovaný profesor na prestižní Yaleově univerzitě se solidním zdravotním pojištěním, musel i přes svou pojistku musel zaplatit tisíce dolarů v neočekávaných poplatcích. Jelikož stále ležel v nemocnici, když začaly účty přicházet, k poplatkům, jež vůbec neměly existovat, mu naúčtovali penále. Podle Snydera by méně pojištěný, méně bílý pacient na jeho místě nepřežil – poslán domů, protože nemocnice neustále potřebují lůžka.
„Pro nemocnici představuje lidské tělo objekt, který se má doručit, upravit a přesně načas poslat zase dál. Těl by nikdy nemělo být ani příliš mnoho, ani příliš málo. […] Tělo vytváří zisk, onemocníli vhodným způsobem a trváli nemoc správnou dobu,“ píše Snyder v knize Nemocná Amerika. Viní americký zdravotnický systém, že slouží jinému účelu než poskytování zdravotní péče či prevenci nemocí. Tím skutečným účelem je vydělat na chorobě peníze, a podle toho se s pacientem zachází, přičemž lékaři a sestry jsou pouhými kolečky ve stroji.
Historik vidí za ohrožením svého života selhání systému, který lékařům a sestrám nedopřává dostatek času na setkání s pacienty a skutečné vyhodnocení jejich potřeb a vede je k tomu, aby raději předepisovali léky, než aby se dostali ke kořenům problému. Do protikladu staví lékařskou péči o manželku během jejího těhotenství ve Vídni, jež se vyznačovala osobním přístupem a byla levnější. Snyder si všímá ironie, že německé a japonské právo na zdravotní péči bylo v poválečných ústavách těchto států zakotveno pod vlivem USA, zatímco v samotných Spojených státech tomu tak není. „Měli bychom přijmout, že se občané jiných demokracií těší z práva, které je nám odepřeno, a že mají delší a zdravější život než my?“ ptá se Snyder.
Během svého pobytu v nemocnici zažil Snyder pacienty s příznaky podivné infekce dýchacích cest. Tehdy ještě oficiálně žádný koronavirus v USA nebyl a samozřejmě na něj nebyl nikdo testován. Snyder popisuje následné selhání amerického zdravotnického systému a Trumpovy administrativy tváří v tvář pandemii. Výsledkem je znepokojivý portrét systému, v němž je pacient poslední prioritou.
Ukázka z knihy
Úvod
Naše choroba
Kdybych zemřel, má smrt – odchod do smutných statistik – by byla nadmíru typická. Příliš mnoho Američanů přišlo v prvních měsících roku 2020 o život zbytečně. Příliš mnoho se jich nachází velice blízko smrti každý měsíc, v každém okamžiku. Přestože nám slibovali čím dál tím delší život, v posledních pěti letech střední délka života v naší zemi bez podstatných změn stagnuje. V některých nedávných letech se naděje dožití Američanů dokonce snížila.
Počátek života je v této zemi hrozivý a nejistý. Péče o nastávající matky je silně nevyrovnaná a hrubě nedostatečná. Černošky a stejně tak jejich děti při porodu často umírají. Míra úmrtnosti novorozenců narozených Afroameričankám je vyšší než v Albánii, Kazachstánu, Číně a v dalších asi 70 zemích. Amerika si jako celek vede hůře než Bělorusko, nejsovětštější z postsovětských států, Bosna, rozpačitý výtvor občanské války v Jugoslávii, o 40 dalších zemích ani nemluvě. Mladá dospělost ztratila své kouzlo. Pokud se něco nezmění, mileniálové se dožijí nižšího věku a utratí za zdravotní péči více peněz než jejich rodiče z generace X či prarodiče z generace baby boomers. Nejlepší léta života nejsou tím, čím bývala kdysi. Ohromující počty bělochů ve středním věku páchají sebevraždy a předávkovávají se drogami. Bělošky ve středním věku umírají na Jihu předčasně.
Náš systém komerční medicíny, ovládaný soukromým pojištěním, regionálními uskupení mi soukromých nemocnic a dalšími vlivnými zájmovými skupinami, připomíná čím dál tím více pochybnou loterii. Rádi bychom si mysleli, že máme zdravotní péči, v jejímž rámci se někdy shodou okolností přesouvá majetek – jenže to, co ve skutečnosti máme, jsou přesuny majetku, v jejichž rámci se shodou okolností občas odehrává zdravotní péče. Pokud porod není bezpečný, a pokud je pro někoho méně bezpečný než pro jiného, pak je něco špatně. Pokud se z mladých dospělých tahá více peněz na zdravotní péči, ale daří se jim hůře než starším generacím, něco je špatně. Pokud lidé, kteří dříve věřili v naši zemi, dnes páchají sebevraždy, něco je špatně. Smyslem medicíny není vyždímat z nemocných těl maximální zisk během jejich krátkého života, nýbrž umožnit jim zdraví a svobodu během života dlouhého.
Tato choroba se týká specificky Ameriky. Umíráme mladší než lidé ve 23 evropských zemích, mladší než lidé v Asii (Japonsku, Jižní Koreji, Hong kongu, Singapuru, Izraeli, Libanonu), mladší než obyvatelé naší vlastní polokoule (Barbadosu, Kostariky, Chile), mladší než lidé v dalších zemích historicky osídlených Brity (jako je Kanada, Austrálie, Nový Zéland). V žebříčcích střední délky života nás stále předbíhají další státy. V roce 1980, když mi bylo deset, se Američané dožívali v průměru o rok méně než obyvatelé zemí se srovnatelným bohatstvím. V roce 2020, kdy mi je padesát, se onen rozdíl v průměrné délce života vyšplhal na čtyři roky. Není to tím, že by v jiných zemích měli více znalostí nebo lepší doktory. Je to tím, že mají lepší systém.
Rozdíl mezi Spojenými státy a dalšími zeměmi v roce 2020 ještě narostl, protože žádná demokracie se nevypořádala s epidemií koronaviru tak špatně jako my. Lidé v Japonsku, Německu, Jižní Koreji, Rakousku a samozřejmě v dalších bohatých demokraciích byli vystaveni menšímu ohrožení než my, protože se k nim jejich vlády zachovaly lépe a protože měli lepší přístup k informacím a péči. Už předtím, než do Spojených států nový koronavirus dorazil, bylo v téhle zemi až příliš jednoduché zemřít. Nezvládnutí pandemie představuje nejnovější symptom naší choroby, politiky, která spíš než bezpečí a zdraví distribuuje bolest a smrt, a spíš než blahobyt pro většinu zajišťuje zisk několika vyvoleným.
Nový koronavirus se měl brát vážně už od chvíle, kdy jsme ho poprvé zaznamenali, v době mé hospitalizace. V lednu roku 2020 jsme měli na dosud neznámý koronavirus pořídit testy, nemoc vystopovat a omezit její dosah. To jsme mohli provést snadno. Udělaly to mnohem chudší země. Všichni Američané nakažení koronavirem měli mít přístup k nemocničním lůžkům a plicním ventilátorům a lékaři a sestry, kteří je ošetřovali, měli mít dostatek roušek a ochranných plášťů. Virus není lidská bytost, poukazuje však na stupeň lidskosti v dané společnosti. My jsme se moc dobře neumístili. Celkem 150 000 Američanů zemřelo bez jakéhokoli důvodu.
Kvůli chorobě, jež postihla Ameriku, známe až příliš dobře úmrtí v důsledku znečištění vzduchu, předávkování se opioidy, úmrtí ve věznicích, sebevraždy, úmrtí novorozenců a teď i masové hroby pro seniory. Naše choroba sahá hlouběji než jakákoli statistika, dokonce hlouběji než pandemie. Pro to, že umíráme dříve a nejsme tak šťastní, existují důvody. Má svůj důvod, proč si prezident myslel, že může Američany udržovat během pandemie v nevědomosti a našeho zmatku a bolesti využít. Kvůli své chorobě jsme osamocení, nevíme, kam se obrátit, když cítíme bolest.
Amerika by měla být postavena na svobodě, nemoc a strach nám však část oné svobody odebraly. Být svobodný znamená stát se sebou samým, kráčet světem a následovat vlastní hodnoty a tužby. Každý z nás má právo usilovat o štěstí a zanechat po sobě stopu. Když jsme příliš nemocní na to, abychom o štěstí přemýšleli, a příliš slabí, abychom o ně usilovali, svobodu nelze uskutečnit. Nedá se jí dosáhnout, pokud postrádáme potřebné znalosti k tomu, abychom mohli činit smysluplná rozhodnutí, obzvláště pokud se týkají zdraví.
Slovo svoboda je pokrytectvím, když ho vyslovují lidé, kteří podmínky, kvůli nimž jsme nyní nemocní a bezmocní, vytvořili. Pokud nám naše federální vláda a naše komerční medicína berou zdraví, berou nám svobodu.
Timothy Snyder (1969) působí jako profesor historie na Yaleově univerzitě. Je autorem knižního rozhovoru s historikem Tonym Judtem Intelektuál ve dvacátém století (Prostor 2013). Jeho knihy, věnované pohnutým dějinám střední a východní Evropy, Krvavé země (Paseka – Prostor 2013) a Černá zem (Paseka – Prostor 2015) se staly výjimečnou událostí historiografie 20. století a mezinárodními bestsellery. Mimořádnou pozornost vzbudila Tyranie. 20 lekcí z 20. století, burcující k občanskému angažmá tváří v tvář krizi demokracie. Získal mnoho cen, například Cenu VIZE 97, Cenu Hannah Arendtové nebo Lipskou knižní cenu evropského porozumění.
Z anglického originálu Our Malady: Lessons in Liberty from a Hospital Diary, vydaného nakladatelstvím Crown v New Yorku roku 2020, přeložila Johana Ringelová, 184 stran, vydaly Nakladatelství Paseka a nakladatelství Prostor 2020.
