Příběh dvacetiletého muslima, který ve Vídni 2. listopadu 2020 zastřelil čtyři lidi a přes dvacet zranil, je na první pohled plný absurdit, které ve skutečnosti jsou samozřejmé.

a) Jeho rodiče jsou považováni za bezproblémové lidi z naprosto normální rodiny.

b) Jejich syn Kujtim Fejzulai se radikalizoval jako dospívající v mešitě ve vídeňské čtvrti Ottakring a byl zadržen cestou do Sýrie za džihádisty.

c) Za to byl odsouzen k 22 měsícům vězení, v prosinci 2019 byl předčasně propuštěn – přesvědčil úřady o své deradikalizaci.

d) V místě bydliště se choval slušně, v den vražedného útoku seniorce z domu pomohl s taškami plnými nákupu a měl dobrou náladu.

Pokud se někomu zdá tento soubor informací poněkud absurdní, zdání klame. Je to celkem všední životopis mladého teroristy.

Taková normální rodinka

Vídeňský vrah je typický evropský islamistita z druhé (nastupuje již i třetí) přistěhovalecké generace. Tito lidé jsou relativně dobře integrovaní a nejsou spokojeni se sociální situací, cítí se na okraji, ačkoliv se již narodili v Evropě. Ale narodili se cizincům, přistěhovalcům. Identifikovali se s islamisty, kteří jim představují náhradní rodinu, se kterou si rozumí.

Pokud jde o vídeňského rozsévače smrti, jeho rodiče emigrovali ze Severní Makedonie do Rakouska, kde si vyrobili spokojené dítě, dobře se učilo a skvěle hrálo fotbal. Jako každé dítě i toto se dostalo do období „systémové psychické poruchy“, jak lze s jistou nadsázkou nazvat pubertu. Na učilišti začal sympatizovat s islámským hnutím.

Rodina dvacetiletého atentátníka pochází z vesnice Čelopek v Severní Makedonii. Proto měl vrah rakouské i severomakedonské občanství. Na Svobodné Evropě se objevilo povídání lidí z vesnice, odkud pochází rodina vraha, říkali například: „My tady Kujtima vůbec neznáme. Narodil se a žil ve Vídni v Rakousku. Ale znám dobře jeho rodiče a rodinu. A to nejsou žádní kriminálníci. V žádném ohledu,“ svěřil se reportérům RFE/RL islámský duchovní z Čelopku. Další lidé vypověděli o rodině: „Jsou to milí lidé. Byl jsem překvapen, když jsem slyšel ty zprávy… Nic takového bych od lidí z této rodiny neočekával. Tu osobu neznám. Ale na té rodině není nic špatného. Nikdo z vesnice proti nim nic nemá.“

Lze předpokládat, že rodiče o islamistickém magoření synáčka nic nevěděli, nanejvýš tušili, že „nějak blbne“. Vyplývá to i z informace, že rakouská kontrarozvědka BVT byla na vraha upozorněna, když ho matka v roce 2018 ohlásila jako nezvěstného. Měla o něho strach a měla proč. Ukázalo se, že se chce nechat zabít a sám zabíjet, protože byl na džihádistické pouti do Sýrie za radikály z IS.

Čili příběh albánského muslima severomakedonské rodinné výroby z rakouské porodnice je všedním příběhem relativně tuctového islamistického vraha.

Převýchova jako sázka do loterie

„Byl to mladík, který hledal své místo ve společnosti a šel zjevně do nesprávné mešity. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl stát zabijákem,“ popsal podle BBC obhájce vídeňského radikála alias vraha Nikolaus Rast svého někdejšího klienta. Radikalizace mladíka vyvrcholila dvěma pokusy o útěk do Sýrie k Islámskému státu. Po tom druhém, kdy ho policie zadržela v hotelu na turecko-syrské hranici, a po deportaci do Rakouska, skončil před soudem.

„V květnu 2019 byl můj klient odsouzený na 22 měsíců vězení za trestný čin teroristického spolčení, protože se chtěl připojit k Islámskému státu,“ vysvětlil jeho obhájce Rast pro německý deník Bild. Z vězení byl předčasně propuštěn kvůli jeho pozitivní prognóze do budoucnosti. Mysleli si, že je vyléčený. Očividně se mu podařilo oklamat lidi, řekl advokát.

Podmínečné propuštění se jeví jako vážná chyba. Selhal stát, prý šlo o laxní přístup při převýchově. Ve skutečnosti se nic zvláštního nestalo. Otázka nápravy či převýchovy je zcela individuální záležitostí. Nezáleží na vychovatelích, psycholozích a podobných zaměstnancích v sociálně-pedagogickém systému. Jde o člověka, který je jimi grilován.

Mladík byl na konci periody postpubescence. Psycholog Václav Příhoda v 2. díle Ontogeneze lidské psychiky psal o postpubescentech od 15 let do vyspělosti ve 20 roku života. Podle něj se v tomto období života u mladého člověka projevuje nadšení a zájem o nové, a co považuje za důležité, srovnává s ustálenými životními formami. Příhoda, ač to bylo v době socialismu, vyzdvihuje, že po vyučení šli mladí v 19. a začátkem 20. století na zkušenou do střední Evropy. Tím upozorňuje, že pestrá zkušenost, včetně zklamání z lidí, které tovaryš na zkušené poznal, mladému člověku pomohlo orientovat se…

V různých kulturách zhruba od 15 do 20 let mladíci procházeli iniciačním obřadem. Rytířův syn od 15 let dostal meč, meč byl předtím posvěcen, bylo to spojeno se slávou a z dítěte se stal panoš. V 21 letech jako rytíř dosáhl plnoletosti. V obecnějším smyslu katolická církev k tomuto účelu měla biřmování, podobnou roli zastávaly i cechy. Neboť přinášely osvobození od rodiny, znamenaly společenskou a pohlavní svobodu. Samozřejmě to bylo spojeno s různými formami slavnostního týrání. Z těchto obřadů se udržel dodnes žert „dát hobla“, píše Příhoda. Něco jako iniciaci zažil švarný mladý vídeňský vrah také v islamistické mešitě ve Vídni.

„Postpubescent, tedy človíček po 15 roku života, někdy přerůstá (fyzicky) své rodiče, a pokud pokračuje ve studiu, vzniká též „sebeklam učenosti, který ovlivňuje jejich společenské chování,“ uvádí Příhoda. Proto je revolta vůči rodičům a autoritám samozřejmý jev a „vzájemným neporozuměním mezi generačními vzdálenostmi, jakož i neuspokojeností energického dorostence s jakousi zatuchlostí a malostí primární společnosti.“

„V rodině se děje v malém, co se projevuje v národě ve velkém: mladí zamítají světový názor starých s příkrou bezohledností,“ píše Příhoda a dodává: „Přesto, že postpubescent již ve vědeckých otázkách prochází vědomím o nehotovosti a poměrnosti pravdy, zachovává si jeho myšlení o obecných problémech povahu absolutnosti, takže provokuje silným přesvědčením. Právě tato jednostrannost působí, že se úsudek vyslovený s absolutní platností zvrátí při setkání s novým faktem nebo s hlubokým zážitkem. Postpubescent pak snadno přeskočí ze silného přesvědčení k opačnému. “

Postpubescent se podle Příhody „snaží i o utváření pevného názoru na společnost, na třídu, na národ, na stát a na lidstvo. Také zde chce dojít samostatně k vlastnímu přesvědčení. Není si ovšem vědom, že je formován těmi, jejichž autoritu svrhuje, i těm, k nimž nabyl důvěry.“

Z výše citované je zřejmé, proč se nejvíce revolucionářů (bez ohledu na to jakou ideu právě milovali) rekrutovalo z mládeže v tomto věku. Proto se nelze divit ani tomu, že šel pozdější vídeňský vrah na zkušenou do světa. Někdo si vybere zelený boj proti klimatickým změnám, jiný džihádistickou báji realizovanou tehdy v Sýrii. Na otázku, jak se vlastně mladík dostal k Islámskému státu, odpověděl jeho bývalý advokát: „Bylo mu tenkrát osmnáct a měl hlavu plnou nesmyslů…“

Podobně se odtrhují od svých celospolečensky poslušných (spořádaných) rodičů potomci dlouhodobě usazených migrantů a ve svých mladických duších si zakládají virtuální islámský stát v EU. Nemají zkušenost rodičů, že z nehostinného místa, odkud utekli, i přes relativní chudobu se mají v Evropě lépe. Mladí chtějí prostor bohatých namyšlených a líných evropských pitomců ovládnout ve jménu Alláha. Jak rozkošná představa, že někteří by byli za to schopní i zemřít. V Islámském státu a Al-Kaidě mají svůj virtuální vzor. V Afghánistánu vidí, že odpor proti křesťanským psům se vyplácí, a satanská Amerika musí z Afghánistánu táhnout, odkud přišla…

Jak dlouho u islamistických představ mládež vydrží, záleží na tom, kdy je nějaká jiná idea nebo lukrativní nabídka zkorumpuje do jiného modelu uvažování. Imáni a islamističtí aktivisté se snaží, aby zapálení pro Alláha vydrželo v mládeži nejen v mládí, ale i po 30. roce života. Proto za petrodolary se v západních zemích EU staví další a další mešity.

Pokud jde o zpackanou převýchovu vídeňského teroristy, nestalo se nic zvláštního. Pokud má člověk zavřený za mřížemi v hlavě určitou legendu, kterou považuje za nejdůležitější směr svého myšlení, převýchova po této legendě sklouzává do nicoty.

Nenáboženská pouze sociálně-psychologická převýchova u mladých delikventů bývá více úspěšná, protože mladý člověk se naučí ovládat sociálně výhodné dovednosti, se kterými potom lépe proplouvá džunglí světa dospělých. Horší to je u lidí, kteří se upnuli na nějakou náboženskou ideu. Ta je iracionální. Nelze ji sociálně-psychologickými sbíječkami z mozku člověka odtesat nebo převrstvit jinými dovednostmi. Onu psychologickou sbíječku by nejprve musel mladý člověk pustit přes závoru náboženské ideje.

V nejobecnějším smyslu vězení člověka trestá především traumatem, že musí určitý čas zahnívat na blbém místě s blbými lidmi a pod dohledem uniformovaných a pro vězněného blbých dozorců. Pohodlná část vězňů se za mříže již nevrátí, protože se tam dostali jaksi nechtěně – neplatili alimenty, v opilosti přejeli člověka, někomu poněkud nadměrně rozbili hubu atp. Když noční můra ve vězení skončí, vrátí se zpět ke svému všednímu životu.

Další skupina se poučila, že musí udělat všechno proto, aby dál žila co nejpohodlnějším životem a policie na ně neměla – to neznamená, že by striktně všichni zanechali trestné činnosti.

Třetí skupina využije všech možných prostředků, aby se ve vězení dále poučila ve svém zločineckém řemesle, má čas přemýšlet o svých chybách a nových možnostech, chová se velmi spořádaně, uctivě, a vychovatelé mají z takových vězňů radost. O to dříve jsou z vězení venku na podmínku. Když opustí brány věznice, propuštěný si oddechne, popřeje v duchu všem bachařům a vychovatelům ve věznici, aby do rána chcípli, a s vyšší mírou poučenosti a opatrnosti jde konat to, co považuje pro sebe za nejrozumnější. To platí v rovině kriminální i ideologické.

Po propuštění z vězení, ve kterém strávil budoucí terorista Kujtim necelý rok, měl nařízenou terapii ve sdružení Derad, které se zabývá takzvanou deradikalizací. „K tomu musel vyhledat pomoc probačního úředníka. Jenže se mu ho podařilo oklamat, protože něco zjevně nefungovalo. Jinak by se tak hrozný čin nestal,“ doplnil obhájce Rast. Pokud advokát říká, že „něco zjevně nefungovalo“, není třeba přičítat vinu probačnímu úředníkovi či sdružení Derad. Mladík na obou místech říkal to, co oni chtěli slyšet, oni byli spokojeni a mladý nadějný islamista měl klid. Aneb do hlavy člověka nevlezete, leda při pitvě.

Člověk s dostatečnou mírou vědomé opatrnosti vychovatele a různé sociálně-psychologické terapeuty zahalí do mlhy jejich spokojenosti. Bude jim říkat, co chtějí slyšet. Pokud nepřijde policie nebo kontrarozvědka s reálnými informacemi o podezřelé činnosti sledované osoby, je džihádem navoněná lidská bytost pro bezpečnostní orgány neviditelná. Proto bych v probační a resocializační úrovni chyby spíše nehledal.

Slušnost především

Nic zvláštního ani není na tom, že neviditelný mladík kromě epizod s cestou na zabíjecí safari do Sýrie, ve svém chování nevybočoval z šedi průměru. Proto není nic zvláštního na svědectví sousedky, že šlo o milého usměvavého mladého muže. Proto jsme se mohli dočíst, že „Gordana Nikolicová potkala Fejzulaie přibližně šest hodin před tím, než se ozbrojený vydal do ulic rakouské metropole s úmyslem vraždit.

„Vystoupila jsem v domě z výtahu, když zrovna scházel ze schodů. Hned ke mně spěchal, aby mi pomohl s taškami. Řekla jsem mu, že jsem v pohodě, ale on trval na tom, že mi pomůže a odnesl nákup až před dveře mého bytu,“ cituje britský Mirror seniorku. Po celou dobu se usmíval, vypadal šťastně a měl povídavou náladu. „Dělá se mi špatně z toho, že o chvíli později zabíjel lidi," svěřila se starší žena, která ho potkala v pondělí ve dvě hodiny odpoledne…“

Ale proč by neměl mít dobrou náladu? Vždyť byl plný toho, jak s vídeňskou sebrankou, která se bezbožně poflakuje po kavárnách a hospodách, pěkně zatočí, až se rozřehtá jeho samopal. A že může přitom náhodou zastřelit i muslimy? Nic jiného si nezaslouží, když se paktují s nevěřícími psy po kavárnách a hospodách.

Kujtim Fejzulla se choval podobně jako každý slušný terorista. Ctil řád všedního dne místa, kde pobýval. (Podobně nenápadně a slušně se chovali i atentátníci předtím, než 11. září vlítli do newyorských mrakodrapů a do jednoho křídla válečnického Pentagonu.) Na posvátný čas odplaty se převlékl ze všedního oblečení (měl předtím na sobě sportovní bundu a černé volné kalhoty) slavnostní, respektive smuteční oblečení – byl celý v bílém. Měl u sebe pro svůj posvátně vražedný úkol dost munice do samopalu (útočné pušky), ale výsledek jeho snažení byl naštěstí dosti chabý – jenom čtyři mrtví a 22 zraněných. Neboť s výzbrojí a dostatkem munice mohl za sebou nechat desítky mrtvých.

Ve své knize Bombardovat nemocnice je normální jsem k „malé účinnosti“ silně ozbrojených teroristů uvedl: „Ve vojenské nemocnici v Kábulu bylo začátkem března 2017 zabito 49 osob a zhruba 90 osob zraněno. … Střelci s automatickými zbraněmi mohou být teoreticky velmi úspěšní, protože mají dostatek munice. V kábulské nemocnici útočníci zasáhli asi 140 osob, ale shodou náhod jich zemřela jenom zhruba třetina. V nemocnici bylo asi 400 lůžek.

Ani při střelbě automatickými zbraněmi není fatální účinek většinou mimořádně velký, protože dochází ke střelbě bez míření. Střelec se nesoustředí na mířenou střelbu, protože je ve stresu. Provádí cosi zcela mimořádného, s vědomím, že je jenom otázkou času, kdy bude zastřelen.“ Proto dvacetiletý terorista Kujtim Fejzullai v chaotické střelbě zastřelil jenom několik lidí.

 

Pokračování článku vyjde ve čtvrtek 26. listopadu.


Share on Myspace

Civilizace