„Když jsem viděl fotografie, jak vypadala některá čínská města a jejich okolí před třiceti lety a jak po patnáctileté intenzivní výstavbě, bylo to pro mě ohromující. S obdivem se dívám i na jednání a chování těch, se kterými jsem měl možnost hovořit. Někdy to byli i několikanásobní miliardáři anebo čelní představitelé ve společenském a politickém životě. Jejich jednání přitom vždy dominovala slušnost a ohleduplnost nejenom k nám, ale i mezi sebou. Doufám, že hedvábná stezka nebude jenom stezkou výrobků, ale že i přinese dobré mezilidské vztahy,“ říká předseda Československého ústavu zahraničního Jaromír Šlápota.

Československý ústav zahraniční i vy osobně máte dlouholeté zkušenosti se vztahy s Čínou a Číňany. Pokuste se je, prosím, shrnout. 

Nejsem filozof ani akademik, přesto se o to pokusím a vyberu z paměti a osobních zkušeností několik úvah o čínsko-českém přátelství i s konkrétními detaily, možná i někdy zábavnými. Zajímavé je, že některé věty, které jsem zaslechl před 65 léty, platí dodnes.

Čína je podle mého názoru v dlouhodobém srovnání nejúspěšnější země, která při rozvoji svých politických a ekonomických zájmů nepoužila žádné násilí, shazování bomb a úskočných ekonomických kroků. Pokusím se popsat, co na mne zapůsobilo nejvíc, co bylo někdy úsměvné a kde jsem se snažil o ekonomické či politické kroky, které by měly přispět k vzájemné spolupráci. 

Po roce 1990 jsem byl v předsednictvu KDU-ČSL a s tehdejším předsedou Josefem Luxem jsem domluvil, že přijme velvyslance Číny k rozhovoru o rozvoji přátelských vztahů. Stali jsme se tak první politickou stranou, kdy její předseda oficiálně přijal čínského velvyslance. Pak jsem se stal předsedou Československého ústavu zahraničního, který je zaměřen na spolupráci s našimi krajany ve světě. Začali jsme na přání velvyslanectví ČLR zvát delegace z Číny a organizovat různá setkání. Nechci uvádět jména, protože by to bylo přes 200 osobností, které si zaslouží být jmenovány. Všem děkuji, že jsem měl tu životní příležitost se s nimi setkat a navázat často velmi přátelské vztahy. Mnoho z nich studovalo na našich školách, někteří pobyli v České republice šestnáct až dvacet let, a tak jejich názory byly pro mne značně poučné. 

Kdy jste poprvé přišel do kontaktu s čínskými tématy? 

Jako učeň jsem v letech 1954 a 1955 pracoval ve Šmeralových závodech v Brně. V té době, jestli se nemýlím, se zhoršily vztahy mezi Sovětským svazem a Čínou a naši politici to pochopitelně napodobili. Mezi nás se vrátili ti, kteří byli ve strojírenských podnicích v Číně jako dělníci. Čínským kolegům ukazovali různé řemeslné dovednosti při montáži a údržbě strojírenských výrobků, které jsme tehdy dodávali do Číny. Byl mezi nimi jeden takový opravdu moudrý a chytrý mistr, který nám učňům říkal: „Kluci, jak Číňani začnou vyrábět to, co jsme jim ukázali, budou jejich výrobky lepší než naše.“ A ještě si pamatuji jednu jeho politickou poznámku. V té době zrovna probíhaly různé kádrové pohovory a on řekl: „Za deset, patnáct let, všichni budou říkat: Už v mládí bylo moje nejmilejší jídlo rýže.“ Tehdy jsme nechápali, co tím myslí. Když v dnešní době pozoruji mnoho našich občanů, už se k jeho názoru také přikláním. 

A pak jsem zažil první chválu čínského výrobku. Na našem trhu se objevily propisovací tužky, tak zvané „čínky“. Všichni z administrativy je začali shánět a chválit. Tehdy jsme nikdo netušili, jak se postupně čínské výrobky prosadí ve světě. Sám jsem to zažil, když jsem si koupil v Kanadě tenisovou raketu. Měla značku americké firmy a teprve na držadle jsem objevil nepatrný nápis: „Vyrobeno v Číně“. Když jsem koupil v Izraeli vnukovi autíčko Honda, také na jeho spodku bylo napsáno „Vyrobeno v Číně“. 

Setkal jste se někdy s odmítáním či neúctou k čínským partnerům z české strany?

Občas jsem organizoval návštěvy, u kterých jsem věřil, že budou mít významný výsledek. Před mnoha léty byl v delegaci ze Šanghaje i ředitel šanghajské opery, zástupce ředitele jednoho šanghajského divadla a pracovníci z oblasti kultury. Oslovil jsem tehdejšího ředitele Národního divadla s tím, že ho delegace navštíví a bude s ním domlouvat spolupráci se Šanghajskou oblastí. Ředitel setkání potvrdil a já ve své naivitě jsem si nenechal předložit, jak bude v Národním divadle delegace uvítána a jaký bude pracovní program. Když jsme přišli do Národního divadla, pan ředitel nás přijal ve svetru, mluvil s námi tak deset minut, pak zavolal vrátného s placatou čepicí a oznámil nám: „Tenhle pán vás provede po Národním divadle.“ Omluvil se, že je příliš zaneprázdněn a odešel. U nás na Moravě se říká: byl jsem na mrtvici. Když jsem si představil, koho ta delegace zastupuje, jejich dlouhé cestování do České republiky a skutečnost, že dohoda s Národním divadlem o spolupráci měla být hlavní částí jejich programu, prostě hrůza. Pán s čepicí nás za 40 minut provedl po budově Národního divadla a pak nám ukázal východ. Vzhledem k tomu, že Číňané jsou v oficiálním životě ohleduplní, odbylo se to pouze jednou větou vedoucí delegace: „Ale váš pan ředitel Národního divadla musí být hodně zaměstnaný člověk!“ 

Naštěstí jsme měli domluveno s místopředsedkyní našeho zahraničního ústavu Libuší Benešovou návštěvu Hradu a prezidentských prostor. Libuše Benešová byla v té době ředitelkou hradního archivu a archivu v Lánech. Provedla nás tedy místy, kam se turisté běžně nedostanou. Místy, kde prezident jmenuje vládu a dalšími společenskými místnostmi. Pomohli nám také naši další členové: opat Strahovského kláštera Michael Josef Pojezdný a ředitel Strahovské knihovny Evermod Gejza Šidlovský, kteří nás provedli Strahovským klášterem a jeho hlavní knihovnou. 

Angažoval jste se ale také ve svém městě...

Chtěl jsem ze Znojma, kde žiji již 74 let, udělat přátelské město směrem k Číně. S tehdejším starostou jsem se domluvil, že vysvětlí radě, aby se na znojemské radnici přestala vyvěšovat tibetská vlajka. Když jsem to řekl na čínském velvyslanectví, tak se pan velvyslanec rozhodl, že Znojmo oficiálně navštíví. S námi jeli ještě dva další občané Číny, jeden z nich byl dodavatel péřových výrobků do Anglie. Vzhledem k tomu, že množství dodávek jeho výrobků bylo na množstevní hranici, kterou smí zahraniční dodavatel dovážet na anglický trh, chtěl ve Znojmě zřídit výrobnu, aby další část jeho dodávek přicházela ze státu Evropské unie. Odhad byl, že zaměstná 200 až 300 pracovníků. Tehdy byly ve Znojmě opuštěné výrobní prostory. Delegace byla přijata na úrovni. Pan starosta a místostarosta měli kolem krku slavnostní řetězy a vše probíhalo velice dobře. Večer jsme byli hosty vinařské firmy AMPELOS, kterou vlastní pan Kylián, a jejich reprezentační sklep byl pro čínskou delegaci novinkou, kterou neznali. Druhý den jsme se s úsměvem rozloučili se starostou, místostarostou a dalšími členy zastupitelstva. Psal o tom i místní tisk. Ale k mému zděšení na radnici opět visela tibetská vlajka. Pan starosta mi pouze řekl: „Víš, Jardo, nezlob se, ale oni mě o jeden hlas přehlasovali.“ Styděl jsem se jít na oči panu velvyslanci a paní chargé d´affaires, protože jsem věděl, že před návštěvou museli požádat své ministerstvo zahraničních věcí o souhlas a teď se vše ukázalo jako marnost. 

Na druhou stranu se ale podařilo setkání s generálním ředitelem České televize, který byl ve funkci tři měsíce. Z šanghajské televize přijeli vedoucí představitelé, pan generální ředitel i s ostatními vedoucími představiteli ze zpravodajství a dalších útvarů se k nim choval výborně. Když se zeptali čínských kolegů, pro kolik obyvatel vysílají, dozvěděli se, že pro 110 milionů. Naši na to odpověděli, že to musí být úžasně náročná práce. Čínský ředitel jednoduše řekl: „To máte jedno, my také fotbal vysíláme 90 minut. Je to stejná práce, jako u vás.“

Jak podle vás Číňané vnímají Čechy?

To, co si o sobě jako národ myslíme, se občas neshoduje s tím, co si o nás myslí Číňané. Úsměvné bylo, když jsem byl navštívit jednu z paní čínských velvyslankyň a ona mě na závěr návštěvy doprovázela z místnosti ke dveřím, na což jsem byl zvyklý, že to je projev společenské úcty. Když ale se mnou šla až před budovu, tak jsem znejistěl a říkal jsem si: Co se to děje, tak vážená návštěva zase nejsem? A když se mnou šla dalších dvacet metrů k bráně, bylo mi jasné, že se chce zeptat na něco, co je zvláštní. Bylo to v době, kdy spolustraníci pana Klause z Občanské demokratické strany na něj udělali malou palácovou revoluci. Paní velvyslankyně se mě zeptala: „Jak je to možné, když ti, kteří se díky jemu dostali do významných funkcí, teď chtějí jeho politický konec?“ Chtěl jsem zavtipkovat a řekl jsem: „To víte, my jsme z těch větví, než jsme začali dělat politiku, slezli o tisíc let později než vy, a tak nectíme, co se sluší a patří.“ Dostal jsem jednoduchou odpověď: „A vy si myslíte, že jenom o tisíc let?“ Tak jsem se zasmál, ale už si to navždycky pamatuji, když hovořím s čínskými představiteli.

Byl jste v Číně několikrát. Co vás tam zaujalo? 

Mám takový vlastní způsob průzkumu, když do nějaké země přijedu. Vyjdu v noci z hotelu a procházím se ulicemi. Většinou je to s mapou v ruce tak dvouhodinová noční procházka. Když jsem takhle vykročil v Pekingu, byla to příjemná záležitost. Vodotrysky před hotely i po dvanácté hodině chrlily vodu, na ulicích jsem nepotkal nikoho, kvůli komu bych se snažil přejít na druhý chodník. Když jsem totéž udělal ve dvou jiných státech, po dvou stech metrech jsem se otočil a vrátil jsem se do hotelu. Tady jsem nepotkal nikoho, kdo by byl agresivní. Když jsem vstoupil do jedné velké budovy, kde bylo ve dvou patrech mnoho obchodů, pohybovaly se tam tři úklidové čety, které do posledního smítka vše vysávaly, zametaly, utíraly od prachu velké listy u květin, čistily vlhkými houbami. Mírně mi vyrazilo dech, když jsem viděl, jak vytáhly roletu před jednou výkladní skříní a hadříkem vytíraly vodicí drážku pro tuto roletu. V nočním městě klid a pohoda. Dvě dvojice policistů, které jsem za tu dobu potkal, všichni čtyři štíhlí, dobře oblečení s vyčištěnými botami, měli na sobě vyžehlené uniformy, bez pout, bez střelných zbraní, bez pendreků. V dalších létech jsem zjistil, to už jsem Čínu navštívil celkem šestkrát, že je to u policistů normální i během denní služby. 

Druhý den nás dovedli na velké kryté tržiště s ovocem a zeleninou. Mám takový zvyk: když vidím ořechy, koupím si je a pokud možno je začnu hned jíst. Když jsem rozlouskl vlašský ořech, udělal jsem to na kraji jednoho plechového stánku, v minutě u mne byla slečna s lopatkou a smetáčkem. S úsměvem skořápky, které jsem nechal na stole, smetla. Tak jsem se rozhlédl a nikde v té rozsáhlé tržnici nebylo nic, co by připomínalo odhozený zbytek zeleniny, papír, cokoliv, co by znečišťovalo ty rozsáhlé prostory. Vzpomněl jsem si, že jsem byl už jednou takhle překvapen neskutečným pořádkem. Tehdy ještě nebyla přímá linka, tak jsme letěli z Prahy na jedno evropské letiště a potom teprve přímým letem do Pekingu. Na evropském letišti nejenom že byly zmuchlané papíry, v přilehlé budově pod průchozím schodištěm naházeny nedopalky cigaret a různé jiné odpadky. Na letišti v Pekingu byl pořádek, čisto a tam jsem viděl poprvé, jak jedna pracovnice z úklidové služby na rozsáhlé květinové výzdobě otírala listy. I cesta z letiště byla výrazně odlišná. Jiná, než jsem zvyklý u nás. Prostřední pruh mezi dvěma dálnicemi, odhaduji 8–10 kilometrů, květiny, záhony různých tvarů. Ale totéž bylo vlevo i vpravo, odhaduji tak v třímetrových pruzích. Nikde v žádné zemi jsem neviděl tolik ošetřovaných květin a stromů. A to jsem jich navštívil přes třicet. 

V tehdejší době byl v Číně takový zvyk zdůrazňovat evropské výrobky, mluvit o přebírání světového know-how. Na mrakodrapech byly manekýnky a manekýni, kteří pocházeli z Evropy a z Ameriky. Divil jsem se, protože pohledných Číňanů a Číňanek jsme viděli na ulicích i na různých recepcích mnoho. Výrazně se to změnilo až při mé návštěvě olympiády v roce 2008. Reklamy západních firem z mrakodrapů zmizely a také ze všech čínských představitelů vyzařovalo větší sebevědomí. Všude pohoda, příjemné lidské jednání. Olympiádu významně doplňovalo jednání všech průvodců a informátorů, což byli většinou studenti vysokých škol.

Díky čemu máte k Číně tak pozitivní vztah?

Přispívali k tomu i ti, kteří zastávali významné pracovní funkce, přednášeli na univerzitách. Jeden z našich bývalých občanů, který jako mladý profesor vysoké školy odjel do Ameriky a tam přednášel, už nám v roce 1994 říkal: „Jednou budou nejúspěšnější Číňané. Jejich studenti, kteří jsou na amerických školách, jsou pilní, cílevědomí, pracovití. Když procházíte studijními prostorami, knihovnami na univerzitách, vidíte nejvíc čínských studentů, kteří se i ve večerních hodinách připravují na zkoušky. Nikdo jiný tak pracovitý není.“ Pak jsem se dozvěděl, že profesoři na čínských vysokých školách mají většinou vícenásobný plat než pracovníci v průmyslu. Říkal jsem si, že to musí jednou přinést kladný výsledek. Jeden náš občan mi před čtyřmi roky řekl: „Ano, teď se díváme, že mnoho výrobků u nás je označeno „Vyrobeno v Číně“. Za deset let bude většina výrobků označena „Vynalezeno v Číně“. S touto úvahou souhlasím. Zvláště po návštěvě, kterou jsem v roce 2015 absolvoval ve firmě HUAWEI. V jejím předváděcím středisku nám náměstek ředitele řekl, že nezaměstnávají jenom čínské výzkumníky. Mimo Čínu mají 77 výzkumných středisek, která pro ně vymýšlejí nové patenty. Současné převaze výrobků firmy HUAWEI se proto nedivme.

Často slýchám kritická slova k Číně v tom smyslu, že čínští výrobci používají know-how různých světových firem. Neměli bychom to vyslovovat příliš hlasitě. Nebo se snad někdo zamyslel nad tím, že píše na papír, že používá střelný prach, kompas, hedvábí, rakety, porcelán a další vynálezy, které vznikly na území Číny? Nebuďme zahleděni do posledních let, historie je trochu delší. 

Seznámil jste se i s tradiční čínskou filozofií?

Ano, setkání s úvahami Konfucia pro mě bylo velkým životním poučením. Není mi dáno, abych pochopil jeho názory, jak by se měl člověk chovat v rodině, jako občan ve společnosti, jako politik. Ale jeho základní úvaha, že zdraví je pohyb a strava, mne zaujala. V knize, kterou mám, k tomu není žádná další vysvětlující věta. Zřejmě tím ale myslel, více pohybu a méně stravy. Všem tuto jednoduchou úvahu z vlastní zkušenosti doporučuji. Další jeho věta, kterou doporučuji svým dětem a vnoučatům, je, že muž, a tím se zřejmě myslí po našem „chlap“, drží slovo, není arogantní a není oplzlý. Tyto tři podmínky se zdají jednoduché, ale pokud bychom je všichni dodržovali, bylo by v naší společnosti více úsměvů. Také bych si dovolil říct, že by se naši představitelé, třeba pražský primátor, tím měli také řídit. Ale není to poprvé, protože náš bývalý ministr zemědělství, který, kdyby se podíval do Šaghaje, zjistil by, že zelinářská oblast, která zásobuje Šanghaj, má větší tržby než celé naše zemědělství. Nikdy by pak nemohl pronést větu, že on, když pojede do Číny, se z Číňanů nezblázní. Protože je to místopředseda politické strany, které já jsem členem, chtěl jsem mu zatelefonovat, aby si na návštěvu Číny nebalil kufry, protože by to bylo zbytečné. To se také stalo. Neslyšel jsem, že by čínský politik při svých projevech použil jakoukoliv vulgaritu a pokud ji někdo použije k Číně, může očekávat, že se to mnoho let nezapomíná. Jeden z našich předsedů vlády po ukončení své funkce, když se snažil navštívit Čínu, to už zjistil. Nepomohl mu ani předseda komunistické strany, kterého požádal, aby mu s opatřením víza pomohl. 

Často se hovoří také o tradiční čínské medicíně...

Nemohu čínské medicínské postupy posoudit komplexně, ale jeden člen našeho ústavu měl všechny znaky Basedowovy nemoci. Naši lékaři mu řekli, že jediné řešení je operace štítné žlázy a tablety až do smrti. Naše čínská členka ústavu Mei se domluvila se svou maminkou, ředitelkou výzkumného ústavu, a zajistily mu návštěvu čínského lékaře. Odstěhoval se na dva roky do Číny. Po dvou letech se vrátil vyléčený čínskými mastmi. Lékař, který o něj pečoval, byl údajně už šestnáctou generací odborníků, kteří se zabývali Basedowovou chorobou... 

Jaké máte zkušenosti s Číňany jako partnery při jednání?

Když jsme přijímali první delegace po roce 1992 a v dalších deseti letech, z většiny z nich vyzařovala skromnost. Oblečení bylo méně náročné než naše a fotoaparáty, hodinky, mobily cenově na nižší úrovni. V posledních patnácti letech se vše výrazně změnilo. Telefony, fotoaparáty, notebooky, hodinky, jsou prvotřídní kvality. Používání veškerého technického vybavení, které mají při sobě, velice dobře ovládají. Ale jedno v delegacích setrvává celých těch sedmadvacet let, co s nimi spolupracujeme. Úcta k vedoucímu delegace. Když položíte otázku, neočekávejte, že vám odpoví jen on, často dá pokyn někomu z jeho doprovodu. Osobně se tím nikdy nedopustí chyby. Zásadně se před vámi neopravují, nedoplňují odpovědi na vaše otázky. Je to vzájemná úcta a příkladné chování k vedoucímu delegace. 

Buďte připraveni, že vám Číňané dovezou dárek a měli byste mít pro ně připraveno něco, z čeho budou mít radost. Jejich dárky jsou často hodnotné, ale vždycky jsou zabaleny originálním způsobem: krabice z leštěného dřeva, s bronzovým kováním, porcelánové výrobky s certifikací s dokumentací dílny, která je vyrobila atd. Je to až neskutečná preciznost.

Když se představují, výrazně se změnilo zdůrazňování, kde studovali. Přibližně do roku 2000 často udávali, že studovali v zahraničí a nebo že odpracovali několik roků v různých misích mimo Čínu, jako třeba v OSN. V posledních letech hovoří o absolvování čínských škol. 

Pokud jednáte o čemkoliv s čínskými představiteli, ve velké většině nespěchají. Ani při pracovních jednáních, ani při kulturních akcích. Proto se připravte, že pokud půjdete na operu, budete ji vnímat podstatně delší dobu, než je zvykem u nás. Při pracovních jednáních vaši partneři pečlivě sledují, aby neudělali chybu a nebyli později kritizováni, že nekonali svědomitě. Často, kdy už máte pocit, že příště přijdete, dáte podpisy pod domluvené texty, se objeví několik dalších připomínek, které jednání mohou oddálit třeba o několik měsíců. Buďte si vědomi toho, že hovoříte s těmi, kteří, když absolvovali vysokou školu, musejí znát více než tři tisíce čínských znaků. Já osobně bych byl se svou pamětí negramotný. Ano, většina z nich, se kterými jednáte, je paměťově lepší než vy. Ještě jeden takový drobný poznatek ke vztahu k čínským představitelům. Když jste na soukromém či osobním setkání a je vám prokazována úcta, není vám vymezen čas. Poznáte to, když ten, co s vámi diskutuje, si přestane dolévat zelený čaj. To je něžný pokyn, že debata končí.

Nastínil jste otázku vzdělání – to čínské je údajně velmi náročné, a to již od mateřské školy...

Ano, i členka našeho ústavu, která přednáší na stážích v Číně, hovoří o velké náročnosti při studiu, kterou vyžadují po svých žácích čínští profesoři a studenti to považují za správné. Jeden takový příklad: členkou našeho ústavu je Číňanka. Její syn začal studovat v Číně, po třetím ročníku se rodina rozhodla, aby šel studovat do Spojených států amerických. Syn se dostal na nejčastěji jmenovanou univerzitu v USA. Po roce se rodina rozhodla, že se musí vrátit na náročnější studium do Číny. Odhadovali, že syn se pořádně neučí, protože jim sděloval, jak má mnoho společenských zábavných akcí. Jeho matka stručně řekla: „Na to má čas, až si bude sám vydělávat.“

Použil jsem v předchozí větě slovo vydělávat. V Číně mají takovou společenskou zásadu, že když jdou do restaurace na oběd nebo večeři, za přítomné platí nejstarší syn. Tím vlastně rodina prokazuje, že syna správně vychovala a že je schopen pracovat tak, aby měl finanční prostředky na útratu. 

Když se Čína za vedení prezidenta Mao Ce-tunga rozešla ve své politické cestě se Sovětským svazem, vymyslel Henry Kissinger pingpongový turnaj mezi Čínou a USA. Byla to největší nápověda, že USA se nechají od Číny porazit. Došlo k vzájemnému zlepšení vztahů a významné účasti čínských studentů na amerických vysokých školách. Výuka byla zřejmě velice kvalitní, protože právě tito vzdělanci a vědci zajistili Číně po návratu domů vojenskou potenci v atomových zbraních, raketách a veškerém dalším průmyslu. 

Když byly mé dceři čtyři roky, domlouval jsem se s tehdejší čínskou velvyslankyní, že by chodila do mateřské školky mezi čínské děti. Paní velvyslankyně mi řekla: „Nedělejte to. Naše děti se v tom věku už málo smějí, na rozdíl od vašich v mateřských školkách. Vaše děti si také mnohem více hrají. My učíme už v mateřských školkách děti usilovně, zvláště se učí mnoho pořekadel. Například: Lépe jednou vidět než třikrát slyšet, nesmíš skákat druhému do řeči, úcta ke všem dospělým a další desítky podobných moudrostí.“ Je ale obdivuhodné, jak se dospělí k dětem chovají. Je to příkladná něžnost, Číňané děti milují. Nikdy jsem neviděl důrazné napomínání dítěte slovem nebo fyzickým mírným trestem. Je to také projev největšího přátelství, když vás ti, se kterými jednáte pracovně, seznámí se svými rodinami, zvláště dětmi.

Existuje v Číně nějaká oblast, s níž si zatím nevíte příliš rady?

Tak tou je zemědělství. Došlo k přesunu milionu venkovských mladých lidí do továren, které jsou většinou při velkých městech. Neviděl jsem žádnou zemědělskou oblast, i když jsem třeba také cestoval 300 km vlakem, kde by byly rozsáhlé pozemky obhospodařovány velkou technikou. Mnoho drobných polí s úzkými cestičkami leží mezi nimi. Věřím, že strategie dalšího dítěte v rodině přinese nutnost zajistit zvýšené množství potravin. Zřejmě to bude dovozem ze světa.

A komunikace přes žaludek?

Za těch 26 let jsem ochutnal mnoho čínských jídel. Zvykl jsem si i na rýži. Velký obsah zeleniny, masa všeho druhu, většina – až na mořské plody – mi velice chutnala. Jenom jedné zvláštnosti při čínském stolování mi bylo líto. Když nás pozvali do restaurace, kde se údajně předkládá jako hlavní jídlo kachna po čínském způsobu, z celé kachny obsluhující odřezává tenké plátky kachního masa hlavně z prsou. Kachny jsou ochuceny medem. Já osobně mám nejraději z kachny velkou část biskupa. Ten se ale při stolování neobjeví. Ale i tak je čínská kuchyně kulinářský požitek. Někdy se vám ale může stát, že při stolování není rýže. V některých oblastech se to považuje za jídlo chudých. Musíte si o ni říct.

Na jednu věc si také dávejte pozor, protože sám jsem se také jednou nachytal. Určitý druh chilli papriček v Číně je několikanásobně pálivější než u nás. Chilli papričky jím rád, ale v jedné šanghajské restauraci to bylo opravdu hrozné. V několika vteřinách na mně vyrazil pot, zajíkal jsem se a nemohl se nadechnout. A tak pozor na tento kulinářský doplněk. U všeho jídla je mnoho různě upravené výborné zeleniny. Město Šanghaj je obklopeno zelinářskými farmami, kde při jednotlivých pozemcích, které obhospodařuje rodina, stojí velké vily. Jednotlivé vily jsou přibližně ve vzdálenosti 60–70 metrů od sebe a v rovinaté krajině jich je velké množství. Každá vila má obytnou věž, jak nám bylo řečeno, kde se rodiny scházejí a pijí čaj. Kolem zelinářských pozemků neexistují ploty. Tam jsem také poprvé v životě viděl patnáctitunové auto bez postranic, naložené do výšky nejméně metr dvacet pórkem. Ano, Šanghaj spotřebuje pro nás nepředstavitelné množství zeleniny denně a tržby jdou do rukou soukromníků. 

Jaromír Šlápota

– Od roku 1992 je předsedou Československého ústavu zahraničního. 

– Je místostarostou Školského spolku Komenský ve Vídni.

– V roce 1969 vstoupil do Československé strany lidové, kde po mnoha funkcích před listopadem 1989, včetně člena předsednictva Jihomoravského kraje a člena ústředního výboru se po roce 1990 stal členem předsednictva ČSL, později KDU-ČSL. 

– Po volbách v roce 1990 byl zvolen za volební obvod Jihomoravského kraje do Sněmovny lidu. Ve Federálním shromáždění setrval až do voleb v roce 1993. 

–  V roce 2004 mu byla Společností Jana Masaryka udělena medaile Jana Masaryka Cti a vděčnosti.

– V roce 2006 předsednictvo Masarykova demokratického hnutí mu udělilo medaili Nadace odkazu T. G. M.

– V roce 2004 převzal za ČSÚZ z rukou ministra zahraničních věcí Cyrila Svobody Cenu Gratias agit za šíření dobrého jména České republiky v zahraničí.

– V roce 2007 obdržel Poděkování od rektora Lvovské národní univerzity Ivana Franka I. O. Bakarčyka za zásluhy o rozvoj lvovské bohemistiky.

– V roce 2008 obdržel od Poslanecké sněmovny PČR Stříbrnou pamětní medaili T. G. Masaryk.

– V roce 2009 v rámci oslavy 135. výročí založení České besedy Záhřeb (RCH) obdržel Zvláštní uznání.

– V roce 2014 obdržel od Českomoravského slovanského svazu Pamětní medaili 260. výročí narození zakladatele slavistiky Josefa Dobrovského.

– V roce 2015 obdržel od Masarykova demokratického hnutí Čestnou medaili T. G. Masaryka.

– V roce 2016 mu Česká beseda Záhřeb (RCH) udělila Čestné členství. 

– V roce 2016 mu bylo uděleno Čestné občanství města Daruvar (RCH).

– V roce 2016 obdržel z rukou starosty města Vídně Dr. Michaela Häupla cenu Centrope 2016.

– V roce 2016 byl prezidentem České republiky Milošem Zemanem vyznamenán medailí Za zásluhy 1. stupně.

– V roce 2017 převzal za ČSÚZ z rukou velvyslankyně ČLR v ČR J. E. Ma Kche-čching Stříbrný talíř.