Je vlahé sobotní ráno. Muž sedí na ploché střeše a kouří. Je vlahé ráno šanghajského podzimu. Muž sedí na střeše, kouří a pozoruje holuby. Kdo v mládí choval holuby, potvrdí, že je to nekonečná práce. Holubi jsou všude na světě stejní. Lidi ne. Muž sedí na střeše, kouří, pozoruje holuby a pije čaj. Holubi povrkávají v holubníku, posedávají na rámech s drátěným pletivem, poletují po okapu.

Muž pamatuje víc než holubi. Dům pamatuje víc než muž. Dům je z doby koncesí. Dům pamatuje dobu, kdy si nejbohatší město v jižní Asii rozkrájeli mezi sebou Angličané, Francouzi a Američané. Dům pamatuje, že jej před domorodci chránil nápis: Psům a Číňanům vstup zakázán. Muž má šikmé oči a tohle už ho dávno nezajímá. Zábavnější je pozorovat holuby. Muž to ví. Až dopije a dokouří, vyjde si do Lu Sünova parku. Sousedi si šli také zatančit. Baletí se tam jen tak na udusané trávě. Má rád tu malou víkendovou změnu. Scházejí se osamělci s handicapem i bez. A nejen oni. Holubi se dokážou dvořit stokrát elegantněji než lidé. Nafouknout se tak bujaře jako holub ale neumí, natož se přitom klanět. Když bude mít štěstí, tak si zazpívá. Holubi zpívat neumějí, holuby zpěv děsí. 

Za sochou spisovatele a výtvarníka Lu Süna se objevuje hlouček Evropanů. Určitě ani netuší, jak se jmenují stromy, které teď na podzim tak světle žlutě kvetou a omamně voní. Evropané vůbec většinou netuší. Na podzim zírají jak zjara. Teď ale zavětří a jdou za hlasy. Nevěřícně civí na sbor dobrovolných zpěváků. Z domova znají jen sbory dobrovolných hasičů. Tady se kolem dvou tří akordeonistů shlukne kruh a uprostřed desítek lačných hrdel zvedne paže paní a na její pokyn se to rozjede. Kdo přišel, je tu. Kdo nepřišel, nechybí. Intonace ani rytmus se turistům do foťáků nevejdou. Trpělivost, aby si celou píseň nahráli na mobily, však nemají. Evropané. Američané. Zapomínají, že udržet tón chce trpělivost. Stejně jako vystát utrpení. Při společném zpěvu se lidé i bez publika ztrácejí sami sobě a odevzdávají se čemusi nad sebou nebo mimo sebe. Dávají si smysl. Holubi to nesvedou. Lidé v parku ano.

Jdu parkem pojmenovaným po velkém čínském spisovateli dvacátého století a v ruce držím čerstvé kopie stránek z klasikových spisů. Jsou na nich dva Lu Sünovy dopisy českému sinologovi profesoru Jaroslavu Průškovi z 22. července a 28. září 1936. Dává v nich svolení k překladu svých povídek do češtiny, vzdává se honoráře a jako o odměnu prosí o nějaké grafické portréty českých spisovatelů. Umiňuji si, že si obstarám Průškův překlad Lu Sünových povídek nazvaný Vřava. Stydím se za hlubiny svých neznalostí právě konfrontován s monumentálním zážitkem z klasikova muzea. Ve zpívajícím davu zahlédnu tvář muže ze střechy. Energie zpívajícího holubáře je drtivá. Tohle není legrace, tohle je doopravdy. Svírám v ruce i právě darovaný konvolut reprodukcí na rýžovém papíru. Lu Sünovy kresby tuší: třešně, melouny, jeřabiny, mrkve, bambus, krajiny, osamělí mudrci. Mrazení v zádech, závan blaha. Je vlahé podzimní ráno v Šanghaji. 

Zklamání a radost

Katalogy pražské Městské knihovny a Národní knihovny sice o knize Vřava vydané v padesátých letech vědí, ale výtisky jsou nedostupné. Začal jsem se smiřovat s tím, že si patrně z Lu Sünova díla už nepřečtu ani řádku. Čas si plynul po svém. Než ho bylo na dvě léta, přišel do redakce balíček z nakladatelství Verzone. A v něm recenzní výtisk knihy Bláznův deník, autor Lu Sün. Svazek obsahuje sbírku povídek Vřava a lyrické črty Polní tráva, které poprvé vyšly v překladu Jaroslava Průška a Berty Krebsové v roce 1951. K nim je připojena sbírka povídek Tápání vydaná v roce 1954 v překladu Berty Krebsové. 

Lu Sün (1881–1936) psal tato díla mezi lety 1919 a 1925 a tematicky se vrací do světa svého dětství a do neklidných let Číny na sklonku císařství a zrodu republiky. Z textů je cítit, jak autora přiváděla k zoufalství úporná a krátkozraká zaostalost tehdejšího venkovského prostředí. Každou snahu překročit tuhé rámce tisíciletých tradic odměňuje toto společenství v lepším případě pohrdáním a vyloučením, v horším smrtí. Násilí je tu vrostlé do života jako jeho integrální a nenahraditelná součást. Bambusové hole v rukou bakalářů a hodnostářů bývaly v akci na potkání. O ženách se rozhoduje bez žen.

Český smysl pro humor

Místopředseda Jen-Ťing-ming říká, že Svaz čínských spisovatelů má jedenáct tisíc členů. Každých pět let se koná sjezd, který trvá pět dní. O čem tam tak dlouho mluvíte? ptám se. No, první den je registrace delegátů. Samozřejmě se nemohou účastnit všichni členové, vybírá se jich jenom tisíc. Pak jsou tři dni na diskusi a poslední den se volí vedení. V diskusi vystupují i zástupci vlády. Cítím se odsouzen k otázce: Co vám politici říkají? Povzbuzují nás, abychom víc psali, abychom se věnovali skutečnému životu, žádná témata nepředepisují. Dobře, a jaký je tedy smysl svazu? Zabýváme se kritickou reflexí literárního života a jeho koordinací, máme vlastní nakladatelství, kde vycházejí zhruba tři stovky knih ročně, vydáváme řadu časopisů, udělujeme nejdůležitější literární ceny. 

Za ten krátký čas v Pekingu se mi zdá, že nejoblíbenějším zasedacím tvarem je tu podkova. V jejím čelním úseku zasedne nejdůležitější hostitel a v křídle po jeho levé ruce se zpravidla hierarchicky seřadí podřízení. Pro nás je většinou určeno křídlo pravé. Před kým je mikrofon, od toho se dříve či později očekává, že promluví. V malé svazové zasedačce je to jinak. Mikrofon nikde a nálada spontánnější než jinde. Členem se prý může stát i někdo, kdo nevydal žádnou knihu. Jsou tak mezi nimi redaktoři, překladatelé a vůbec lidé kolem literatury, jejich žádost posuzuje komise a je jen na ní, jak rozhodne. Předsedkyní byla loni znovu zvolena prozaička Tchie-Nin-ka, stojí v čele organizace od počátku tohoto století. Když po své čtyřicítce nastupovala do funkce, byla první ženou, které se to přihodilo, a obecně se od ní očekávalo, že rozhýbe zkostnatělou organizaci. Nevím, jak se jí to povedlo. Ale vidím před sebou najednou malou hezkou venkovskou dívku Siang-süe, hrdinku její prvotiny. V zapadlé horské vesnici chodí Siang-süe s košíkem vajec k vlaku, jenž tu na malou chvilku staví, a mění je za nejrůznější věci s cestujícími. Jinak si ve vsi nelze obstarat nic. Jednoho dne padne dítěti do oka penál ležící vedle stejně staré dívky z města. Dá za něj celý košík. Dojímá mě to, v tom náhlém gestu je cosi podstatného pro Čínu, myslím, pro její pochopení. 

Pchan Jen nepozoruje, že by klesala prestiž spisovatelů. Jejich vliv ve společnosti je podle něj silný. Možná je jen viditelnější přesun literatury z knih na internet. Zmíním se o naříkavém ústupu českého spisovatelstva ze světla do stínu a o rostoucím nezájmu publika o kvalitní četbu. Jak to? ohradí se hostitelé překvapivě razantně. Čeští spisovatelé mají u nás obrovský vliv. Kteří? Kundera a … trvá chvilku, než si ujasníme, že zvuk, který slyším, znamená to, co v Praze jméno Hrabal. Úsměvy, zjasněné tváře, Češi, to je přece humor, je to veselý národ. Podívejte se na jejich filmové komedie. Zvláštní, jak vzdálenost dokáže kouzlit s optikou. Tak že nás vidí? Knížákův okřídlený kapr na první straně Literárních novin, které leží na stole, jim iluzi jen potvrzuje. Takhle vypadají vaše noviny? Pak porozumíte tomu, proč se vede najednou řeč o rezidenčních pobytech čínských spisovatelů v Praze. 

Překlad je podaná ruka

Zatímco Jaroslav Průšek je zakladatelem české sinologie, za její nekorunovanou hlavu v současnosti platil Oldřich Král. Jeho životní pouť se bohužel loni uzavřela. Rozhodně to nebyl vždycky vděčný úkol prostředkovat mezi čínskou a českou kulturou, vezmeme-li v úvahu, jakými politickými a společenskými převraty prošly obě země od druhé poloviny dvacátého století. Vždy, když beru do ruky některý z Králových překladů čínské klasiky, opakovaně na mne dolehne ta závratná časová disproporce mezi naší a jejich literární tradicí. 

Kdybyste chtěli pochopit, co pro Číňana znamená jídlo, pozvání na oběd, hostina, návštěva a proč je třeba ji opětovat, zalistujte si třeba objemným svazkem nazvaným Literáti a mandaríni. Také tuto neoficiální kroniku konfuciánů autora Wu Ťing-c’ převedl do češtiny Oldřich Král. Čte se tu například: „Úředník vyňal oznámení, nalepené na úřední desku. Stálo tam: ,Na vědomost se dává, že v tomto městě žije nestoudný zlosyn jménem Pchan Č‘- jie (řečený Třetí Pchan), který se zaštiťuje postavením okresního úředníka. Zmocnil se vlády v úřadě, soudní pře vzal do svých rukou, nadměrně zvyšoval úroky na půjčky a i jinde škodil pokojnému obyvatelstvu. Nebylo ničeho, před čím by se zastavil. Takového nebezpečného zločince nelze nechat byť na jediný okamžik pod volným nebem! Proto se ukládá okresnímu hejtmanovi, aby přestupníka neprodleně zajistil a provedl přísné šetření, aby byl muž podle zákona souzen a odsouzen. Neodkladné! Spěchá! Spěchá!‘“ Klasika stará čtvrt tisíciletí, topos platný dodnes.

Jakkoli esteticky vypjatě jste odhodláni vnímat umělecké literární dílo v jeho autonomii, u překladů z jiných jazyků budete v daleko silnějším pokušení přikládat čtené na obraz života dané země ve vaší mysli. Mnohem snáze se vám stane, že reálie z beletrie jakýmsi psychickým automatismem budete generalizovat a že to bude mít vliv na dojem, jaký získáte z příslušného národního prostředí. Dvojnásob to pak platí pro jazykové oblasti nejen zeměpisně vzdálené, jakou je pro nás Čína. 

Průzračně se to ukazuje třeba na románu Než slehne rudý prach, který napsal Mu-žung Süe-cchun, který vyšel v Číně zhruba před deseti lety a který přeložil Denis Molčanov. 

Diskuse o díle se ani tak nesoustřeďovala na jeho literární kvality. Bylo vnímáno jako upozornění na zajímavé svědectví o drsném prostoru na naší planetě, kde se dějí věci málo uvěřitelné ať už v pozitivním či negativním slova smyslu. Autor, vlastním jménem Chao Čchün, se narodil v roce 1974 a jeho texty jsou plodem úžasu, který zažívá při pohledu na společenskou dynamiku své země. Přitahují jej hlavně negativní stránky čínské reality, jako jsou korupce, nevymahatelnost práva, mocenská zvůle a rozpad tradičních mezilidských vazeb. V brutální výpovědi se vypravěč vyrovnává i s buddhismem a jeho životním krédem je nihilismus. Stejně jako v neoficiální kronice konfuciánů se tu hojně hoduje a silně popíjí.

Čtyři doušky z Verzone

Založit nakladatelství, které by se věnovalo (z počátku to vypadalo, že výhradně) vydávání překladů z čínské literatury, to byl odvážný krok. Zakladatelky Verzone Zuzana Li a Veronika Benešová Hudečková jej udělaly. Už zmíněný případ s Lu Sünem svědčí o tom, že jejich produkci sleduji a že mi zhusta dělá radost. Tady jsou namátkou čtyři příklady.

Před třemi lety vydaly román Den sedmý, jehož autorem je Jü Chua a překladatelkou Petra Martincová. A mimochodem právě nová a nová jména pod překlady svědčí o soustavné péči Zuzany Li o naše kvalitní sinologické zázemí. Viděl jsem úchvatné panorama Šanghaje, jel jsem úžasným rychlovlakem, prošel jsem pekingským zakázaným městem, viděl jsem Čínu jednadvacátého století, ale vrtalo mi hlavou, jak tam žijí lidé. Jü (1960) mi svým románem protřel oči a vysvobodil můj pohled z omámení. Na druhou stranu ale také potvrdil to, co je na dotek z čínských reálií cítit. Společnosti chybí organičnost, na jakou jsme zvyklí z našich poměrů. Závratná a rychlá zbohatnutí existují bez doteku s lidskou bídou a bez respektu k ní. Surové prostředí korupce roztáčí kola mravního cynismu, závratný vývoj nezná slitování se vším, co se mu staví do cesty. Jenže navzdory tomu, jak ukazuje román, nepřestala existovat důstojnost a solidarita bídných.

Filip Lexa přeložil knihu Ke Feje (1964) Zbloudilá loď a jiné povídky. Ke je oceňovaným čínským prozaikem a působí jako profesor naratologie na pekingské univerzitě Čching-chua. Jeho styl evokuje především čínskou krajinu a proměnlivost jejích nálad během dne i roku. Dále se opatrně dotýká času velnutého do lidských životů a převracejícího jejich běh i smysl. Nelineární pohyb vzpomínání pak plynule cestuje tisíciletou historií a kulturní tradicí země Středu. Po způsobu hudebních skladatelů bere autor erbovní motivy domácí literární klasiky a zabarvuje je tu ironicky, tu je problematizuje. Četné situace prozrazují, že Ke četl Kafku a že mu přišel na chuť. „Nic nelze změnit. Čas nikoho nežádá o svolení a rychle plyne vpřed, jeho už odvrhl a zanechal daleko za sebou.“ 

Významná čínská spisovatelka Jang Ťiang (1911–2016) vydala Šest historií venkovského života poprvé roku 1981. Stylem nezúčastněného pozorovatele v něm zaznamenává svůj dvouletý pobyt na venkově ve škole pro převýchovu kádrů, kam byla odsunuta na počátku sedmdesátých let. Síla knihy spočívá v paradoxu: žena kultivovaná domácí literátskou tradicí a vyškolená na předních západních univerzitách je podrobena primitivním podmínkám negramotného a syrového prostředí odlehlé vsi, kde vládne přísná disciplína a namáhavá fyzická práce. „Já jedla málo, síly jsem mnoho neměla a práci jsem zastala jenom lehkou, ale plat jsem měla velmi vysoký… Cítila jsem, že si to nezasloužím, ale nikdo nebral mé trápení vážně.“ Paradox na paradox. Autorkou překladu je Hana Bašová.

Šest povídek Siao-Chung (1911–1942) nazvaných Dětská nevěsta čtenáře nepotěší, protože mezi skutečnou hrůzu čínského venkova a její literární podání nepokládá autorka žádný filtr. V překladu Lucie Olivové vidíme svět doširoka otevřenýma očima dívenky, která realitu násilí, pohrdání, pověrčivosti a nedostatku lidskosti v sobě postupně přetváří v zárodky empatie a soucitu. V pozadí autorčiných příběhů tušíme děje japonsko-čínské války jako kulisy, ve kterých se žádná hra o štěstí hrát nedá. „Zanedlouho poté, co nevěsta zemřela, utekla manželka staršího vnuka s milencem. Brzy po tom zemřela stará babička. Zůstala matka Huová a snacha. Ta kvůli dětské nevěstě oslepla na jedno oko.“ Krajina se slzavým údolím krutosti však působí silou své přírodní krásy.

Tradice a Ta-šan-c’ v Pekingu

Malíř Jiří Straka působí na pekingské akademii výtvarných umění už víc než deset let. Vystudovaný sinolog a tvůrce tušové malby inspirované dálněvýchodními staromistrovskými technikami, komu se podaří naslouchat takovému rádci? Jedno z jeho doporučení znělo, podívejte se do 798. „Uvidíte nemožné,“ prohodil na závěr.

V 798 Art district vystavoval Straka poprvé v roce 2007. Po jistou dobu zde měl i svůj ateliér. Dnes se však nájem v této lokalitě vyšplhal tak vysoko, že se malíř odstěhoval jinam. Dokonce i v letadle společnosti Hainan Airlines rotuje dnes na palubním displeji dost podstatná upoutávka na fenomén, který podle ní předčí v umělecké razanci Londýn i New York, ačkoli vznikl vlastně náhodou. Když na počátku padesátých let minulého století vyžadovalo vyzbrojování nové čínské osvobozenecké armády elektronické prvky, odkázali ji Sověti, tehdejší blízcí spojenci, na odborníky z Německé demokratické republiky, kteří měli být v rámci Varšavské smlouvy specialisty na tuto oblast. Němci tedy vybudovali v Pekingu postupně rozsáhlý tovární komplex a ten přečkal i peripetie politických náklonností a nenávistí v sovětském bloku. Jelikož vše, co souvisí s armádou, musí být tajeno, objekt byl znám pod různými kódovými označeními, až to skončilo u součíslí 798. V roce 1995 se o tehdy již opuštěnou továrnu začala zajímat pekingská akademie výtvarných umění, když hledala levné lokace pro své sochařské ateliéry. O šest let později se tu chopil iniciativy první cizinec. Byl jím Američan Robert Bernell. Otevřel knihkupectví i galerii. Je považován za zakladatele celé pozdější Art Zone. Jenže mezitím se území mělo stát součástí supermoderní technologické zóny, jak měla vláda v úmyslu. To už se ovšem chopili slova a akce četní vlivní lobbisté z uměleckých kruhů a podařilo se jim prosadit svou.

Jako byste vstoupili branou do autonomního města s přísně pravoúhlým rastrem ulic. Auta jen pro zásobování. Architektura bývalých továrních hal připadá člověku tak daleko na východě na první pohled jaksi nepatřičně. Většina je jich renovovaných, ale stejně. No ovšem, Bauhaus! Místy sice okořeněný sovětským ornamentálním stylem, ale Bauhaus. Vysoké tovární komíny a montážní haly s vymlácenými okny se na obzoru tyčí nad přízemními budovami. Industriál, brutální industrál. Chodíte kolem zdí posprejovaných kultovními ikonami subkultury, jíž bez vysvětlivek nelze porozumět. Mezi Che Guevarou a komiksovými hrdiny není žádná mázdra, patří do stejného světa. V jednom baráku je vedle skleněného hi-tech modelu futuristického města rafinovaně navršena hromada starých naolejovaných pražců. Ve druhém baráku visí jemné soudobé čínské grafiky. Ve třetím je kavárna a obchod s autorskými šperky. O kousek dál stojí mohutné parní lokomotivy na zlomku zachovaného nádraží. Vedle je prodejna Diora s galerií. Světové luxusní značky se lísají k umělecké avantgardě. Na chodníku málem zakopnete o Dalího bronzovou sochu vesmírného tvora. 

Čím déle se procházíte, čím déle dýcháte vzduch této legendy, čím více lidí potkáváte, tím naléhavěji vás napadá, že existuje něco jako axióm 798. Má železnou platnost stejně jako Archimédův zákon. Zní: Každý establishment pozře svůj underground.

Svár a prolínání, vzájemná lhostejnost nebo aktivní navazování, to se v různých podobách odehrává mezi tradicí a modernitou v současném čínském uměleckém světě. Úcta k tradici se přetahuje se snahou a možná i potřebou být světový, čímž se automaticky rozumí být západně vzdělán a v takovém duchu tvořit. Svým způsobem jde o vztah lidovosti a elit, srozumitelnosti sdělení a složitosti archetypálních her. Zjednodušeně řečeno, na jedné straně stojí pekingský industriál nebo světová výstava ve Wu-čenu, na straně druhé třeba takový Feng C‘-kchaj. Svazek jeho esejů Nahé srdce vyšel u nás ke stému výročí jeho narození v roce 1998 v překladu Dušana Andrše. Poté, co jsem v městečku Š‘-men-wan v provincii Če-t’iang navštívil rodný dům tohoto malíře, spisovatele, překladatele, hudebního teoretika a pedagoga, potřeboval jsem si dokreslit pozadí jeho osudu a díla. Tyto texty mě překvapily důsledností, s jakou Feng kráčel v duchu buddhistické tradice. Pozoruhodné je také jeho chápání dětského světa, do něhož se vracel nejen ve vzpomínkách, nýbrž i bedlivým pozorováním svých sedmi dětí. I při přemítání o povaze snu zůstává autor zcela asexuální tak jako i v ostatních textech, na hony vzdálen freudismu. Jeho jednoduchá, ale výrazná tušová kresba, jejíž vzorky jsou ke knize připojeny, v současné Číně zlidověla.

Počítání nudliček

Tomu se v Číně nevyhnete. Ať se tam vydáte za uměním nebo za obchodem, stejně se nakonec anebo hned na začátku ocitnete s čínskými partnery u jednoho stolu. Je proto užitečné nahlédnout do kultury stolování. Lu Sün si v povídce Šťastná rodina dělá legraci z chudého spisovatele, který bezradně přemítá, co by si vznešení hrdinové jeho příběhu měli dát k jídlu: „Jaký předkrm by jim měl kuchař předložit? Nebude vadit, když to bude trochu neobvyklé. Opékaná ledvina a krabi s majonézou, to je příliš obyčejné. Rád bych, aby měli ,dračí a tygří válku‘. Ale co to vlastně je? Někdo mi říkal, že je to kantonská pochoutka, která se podává jen při velmi význačných hostinách a že sestává z hadího a kočičího masa. Ale viděl jsem v t’iangsuské restauraci toto jídlo na jídelním lístku a lidé z Ťiang-su přece hady ani kočky nejedí. Myslím, že to bude spíše žabí maso s úhořem, jak mi řekl někdo jiný.“ Abyste podobným způsobem nebloudili v nabídce chodů mnohem dřív, než otevřete některou ze stovek čínských kuchařek, pokuste se zorientovat ve stolovací etiketě. Pionýrskou sondu do ní napsal Vít Vojta a nazval ji Mezi Čínou a Západem. Umění stolovat s čínskými partnery. Tak na co si dát pozor? Při používání hůlek je zapovězeno: olizování, nerozhodné bloudění nad jídly, těkání z jednoho jídla na druhé, hůlky ulepené rýží nesmí do jiného pokrmu, zapichování hůlek do rýže, prohrabování pokrmu, šťourání v zubech a nesmí se hnout točnou, když si nabírá někdo jiný. Autor se věnuje i formálním náležitostem pozvánek nebo dress codu. Zajímavá je pro nás základní typologie čínských regionálních kuchyní, rozbor typů čínských pálenek i upozornění na druhy čajů. Jak se prostírá, jak se při jídle děkuje, jak se má hovořit a jak se nemá smrkat, to s pedantskou přesností Vojta popisuje. Akorát, že nedá ochutnat.