Koronavirová vánice úplně zastínila, že 28. října si budeme připomínat vznik samostatného státu. Ale i bez koronaviru by kolem státního svátku byla vůně nezájmu. Již při stoletém výročí v roce 2018 jsme se dozvěděli z průzkumu, že pětina Čechů dnes neví, kdy vzniklo Československo, a třetina nemá povědomí ani o únoru 1948. Je dávno zapomenuto 10 milionů mrtvých z Velké války, pomníky padlých jsou sice respektovanou, ale jenom běžnou součástí architektury místa.

Rok 1918 byl doslova vyvrcholením karnevalu války a míru. O slavném dnu vyhlášení nezávislosti 28. říjnu 1918 napsal J. S. Machar: „…A kradlo se, kradlo se znamenitě. Kradl kde kdo, neboť to byl karneval, kde je vše dovoleno…“ (J. S. Machar, Při sklence vína, 1929, Aventinum Praha)

Je možné hovořit o ideálech, hrdinství, vlastenectví, humanismu. Ale důležitější pro formování událostí té doby byly síla zbraní, nouze, hlad, zima, bezvýchodnost a malá šance na dobré kšefty. To platilo též o 28. říjnu 1918.

Vznik Československa nastartovali Němci

Z nadhledu více než sta let je čas zrodu Československa plný paradoxů. K českým státotvorným tendencím vyprovokovali české politiky více méně Němci.

Rakouští Němci již v září 1914 začali pracovat na programu „německé přestavby Rakouska“. Jejich vize v roce 1916 uváděla: Halič, Bukovina a Dalmácie měly mít zvláštní statut jako méně důležitá část císařství. Měly být mimo správní celek nazývaný Předlitavsko.

Pojem „Předlitavsko“ neoficiálně označoval země pod Rakouskem, které nepatřily do Uher(ska). Druhá část zvaná Zalitavsko byla pod správou Uherska. Obě části říše symbolicky oddělovala řeka Litava.

Podle představ velkoněmeckého nacionalismu v Rakousku z roku 1916 mělo Předlitavsko představovat jakési tvrdé jádro císařství: německy hovořící oblasti, tedy klasické Rakousko a Čechy s Moravou, kde by měli Němci zcela dominantní pozici v krajích s německou většinou.

České politické strany v tom viděly protičeský útok. Proto byl 19. listopadu 1916 ustanoven Český svaz poslanců na říšské radě a Národní výbor. Důsledkem bylo v květnu 1917 státoprávní prohlášení: Požadavek na přeměnu monarchie na „spolkový stát svobodných a rovnoprávných národních států“.

Když zemřel císař František Josef a nastoupil mladý Karel I., situace se ještě zhoršila, ačkoliv s Karlem I. byly spojeny nemalé naděje.

Spisovatel Pavel Kosatík (v relaci Jak to vidí, ČRo Dvojka, 19. ledna 2018) to popsal v zajímavých souvislostech: Poslední císař Karel I. byl propagátorem federalizace, ale pro český národ byla jeho vize nebezpečná. Státy federace neměly vycházet z historických hranic, ale z hranic podle oblastí tehdy obývaných jednotlivými národy.

Kosatík zdůraznil: „V případě Čechů to mělo logický důsledek, že v novém federálním soustátí by zanikly hranice Čech a Moravy, jak je známe. Vznikly by nové hranice podle toho, kde bydlí Češi a kde bydlí Němci. Čili podobalo by se to spíše tomu bastardu, který byl vytvořen na podzim 1938 obsazením takzvaných Sudet. Už tehdy se počítalo s tímhle plánem. Ale aktivistická politika v Tříkrálové deklaraci se velmi odvážně a nečekaně přihlásila k exilovému Masarykovi. Byl to v té chvíli až hrdinský čin. A čím to ještě bylo senzační? Oni to opřeli o právo sebeurčení…

Je to zajímavá myšlenka, která má často až kruté konsekvence, protože tehdy, když to začal propagovat americký prezident Wilson, logicky se toho chopily mladé slovanské národy, ale chopili se toho také Němci. I oni v Sudetech chtěli právo na sebeurčení, takže například v Jihlavě, Brně nebo v Olomouci měly vzniknout také jakési samostatné státečky…“

Poté, co 6. ledna 1918 v Praze v Obecním domě čeští poslanci přijali Tříkrálovou deklaraci, se další manifestace odehrála 13. dubna, kdy Alois Jirásek přednesl text Národní přísahy. Zanedlouho proběhl monumentální 1. máj a 16. května 1918 se v panteonu Národního muzea sešlo slavnostní shromáždění při příležitosti 50. výročí položení základního kamene Národního divadla. Byla to zjevná česká národní demonstrace. 

Poslední habsburská naděje rychle zvadla

Potom se zmátořila habsburská administrativa, když svitla naděje, že německá ofenzíva v roce 1918 zvrátí stav na frontě. Národní hnutí muselo ustoupit od pořádání veřejných oslav a organizování manifestací. Jenže, německá válečná naděje zkrachovala.

Nakonec 13. července 1918 došlo k slavnému vyhlášení Národního výboru československého za nejvyšší orgán národa. V srpnu vznikly komise a tajná konsorcia připravující se na dobu převratu. Porážku Bulharska v září 1918 Češi slavili na řadě míst téměř veřejně.

Na startovní čáře čekal Hanz i Pepa

Pikantní je, že téměř ve stejném okamžiku na území Čecha a Moravy vyhlašovali svůj suverénní stát Němci i Češi. Nemá ale smysl pátrat po tom, kdo chtěl v roce 1918 vyhlásit samostatný stát jako první.

V průběhu války byli sice Němci aktivnější, ale nakonec vytvářeli neoficiálně své správní struktury Češi i Němci. Ty byly legitimizovány 16. října 1918 v manifestu císaře Karla I., v němž vyzval národy císařství k vytvoření národních vlád. Jenže, nakonec nedošlo k federalizaci podle císařových představ.

Český národní výbor byl založen již 18. listopadu 1916 českými politiky na obranu české politiky. Až 14. července 1918 se stal nejvyšším politickým orgánem domácího národního hnutí.

Severočeský příběh

Podobně se připravovali na převzetí moci němečtí nacionalisté. Chtěli, aby v rámci federace vznikly v českém prostoru kraje pod ryze německou správou.

Dne 21. října němečtí poslanci říšské rady vytvořili Prozatímní národní shromáždění Německého Rakouska nárokující si tzv. německé oblasti v českých zemích, ale ještě v rámci federalizovaného císařství. A 23. října 1918 shromáždění německých poslanců z Čech navrhlo vytvoření jako prvního samostatného útvaru, vznik země Deutschböhmen na severu Čech.

Na papíře všechno vypadalo pěkně, ale když 30. října vznikla německo-rakouská Státní rada, byla v patové situaci, protože 28. října vzniklo Československo. Šlo jenom o snahu zachránit to, co se již v den vzniku rady hroutilo. Neboť v ten den již čeští vojáci jako novopečení českoslovenští vojáci ovládali vojensky důležité body v Rumburku, České Lípě či Terezíně uvnitř „ryze německých“ území na severu Čech.

K tomu je třeba poznamenat, že císař Karel I. zprostil 1. listopadu 1918 úředníky i vojsko přísahy monarchii. Vojáci mohli vstoupit do národních ozbrojených sil, což čeští vojáci spontánně provedli již během 28. a 29. října.

Němci se dali do státotvorného sprintu. Se slávou měla být vyhlášena provincie Deutschböhmen 4. listopadu 1918 v Ústí nad Labem. Vzhledem k vyhlášení samostatnosti Československa 28. října, se již 29. října urychleně sešli poslanci říšského sněmu zvolení za převážně německé okresy v Čechách, aby provolali Deutschböhmen za nedílnou součást Německého Rakouska.

Potom se slavnostně přetahovali o to, které město bude prohlášeno zemským hlavním městem Deutschböhmen. V užším výběru bylo Ústí nad Labem, Teplice a Liberec. Tepličtí se přiklonili k libereckým, a tak byl hlavním městem odhlasován Liberec. Tehdy netušili, že za dva týdny bude oblast Liberce téměř obklíčena československými dobrovolnickými oddíly…


Share on Myspace

Civilizace