Konflikt kolem těžby plynu ve Středozemním moři ukazuje, jak moc si erdoğanovské Turecko odcizilo svoje okolí. Otázka je, čeho všeho dosáhne „drzým čelem“.

Řecko a Turecko si udržují mnohaletou tradici všelijakého přetahování se ve vzdušném a námořním prostoru, vesměs ale propočítanou natolik, aby z toho nehrozila přímo „horká válka“. Jednotlivých incidentů bylo mnoho a následky víceméně žádné. V Egejském moři, hustě posázeném řeckými ostrovy, je v podstatě nemožné ustanovit nějaké všeobecně akceptovatelné námořní hranice.

Současné problémy kolem průzkumné činnosti lodi Oruc Reis jsou ale o něco vážnějšího rázu. Do sporných vod poslala svoje vojenské síly i Francie, jednak kvůli ochraně zájmů francouzských společností, ale také kvůli staré tradici francouzsko-řeckého přátelství. Koná se námořní cvičení, jehož protiturecká myšlenka je víceméně jasná.

Válka z toho všeho asi nebude, ale to, o co se hraje, je otázka, kdo je v dané oblasti pánem a bez čího souhlasu se nedají provádět žádné těžební práce. To je pozice, ve které se erdoğanovské Turecko s roztomilou samozřejmostí vidí. Příslušná námořní strategie má i svoje pojmenování – „Modrá vlast“.

A tuto strategii se Turecko snaží pomocí válečných lodí doprovázejících výzkumné plavidlo Oruc Reis také prosadit. Proti všem.

Podivné nároky Turecka

Základem tureckých ambicí je velmi ambiciózní představa o tom, které oblasti východního Středomoří jim náležejí k výlučnému využívání. Takhle vypadá oficiální mapa zveřejněná tureckým ministerstvem zahraničí (převzato z novin Hurriyet).

(Zelená plocha jsou nároky Severokyperské turecké republiky, kterou kromě Turecka nikdo jiný neuznává a která, jak vidíte, si pěkně obkroužila ostrov až daleko na jih od jeho řecké části.)

Turci při stanovování svých nároků vycházejí ze značně netypického právního názoru, že ostrovy, a to ani ty obydlené a velké, nemají nárok na exkluzivní ekonomickou zónu. Proto neberou v Ankaře při kreslení čar po mapě v potaz takové drobnosti, jako je řecká Kréta (8 336 km² a půl milionu obyvatel).

S tímhle názorem jsou Turci v mezinárodním společenství téměř sami. Jediný další relevantní partner, který na tento princip kývl, byla jedna ze dvou konkurečních vlád v Libyi – konkrétně ta Sarrádžova, které Turci pomáhají udržet se u moci, a která s Tureckem podepsala dohodu o rozdělení námořních ekonomických zón, naprosto ignorující mezilehlé řecké ostrovy a Kypr.

Sarrádžovou vládou seznam tureckých spojenců v oblasti víceméně končí. Množina znepřátelených států je podstatně početnější. Kromě Řecka, Kypru a Sýrie sem patří i Egypt a Izrael, a to z povícero důvodů.

Egyptu vládne vojenská junta pod vedením generála Sísího, která roku 2013 sesadila předešlého zvoleného prezidenta Mursího. Jenže Mursí patřil k Muslimskému bratrstvu, kterému fandí i Erdoğan, takže vztahy mezi oběma zeměmi se značně zhoršily. V Libyi podporuje Egypt druhou z obou konkurenčních vlád, vedenou maršálem Haftarem, a v úvahu připadá i nasazení egyptské armády přímo na jeho straně. Jelikož Turecko už v Libyi udržuje svoje vojáky nějakou dobu, mohlo by se v případě takového vývoje stát i to, že Egypťané a Turci po sobě budou přímo střílet.

Izrael míval před erdoğanovskou érou s Tureckem dobré vztahy, dnes už to neplatí. Erdoğan a jeho lidé zavlekli do turecké politiky náboženské perspektivy a v éře AKP jsou vztahy mezi Tureckem a Izraelem chladné, i když nikoliv katastrofální. Když před pár týdny Spojené arabské emiráty oznámily svůj záměr navázat s Izraelem diplomatické vztahy, Erdoğan to ostře kritizoval a dokonce řekl, že zvažuje, že pro změnu Turecko odvolá svoje diplomaty z Emirátů. Což je chucpe jako hrom, protože samotné Turecko v Izraeli svoji diplomatickou misi má (hned dvě – velvyslanectví v Tel Avivu a generální konzulát v Jeruzalémě). Jakým právem by to tedy mělo zakazovat ostatním?

Erdoğan by se ve východním Středomoří měl roztahovat co nejméně

Z hlediska Řecka, Izraele a Kypru je turecká snaha vykolíkovat si půlku místního moře pro sebe nepřípustná i proto, že koliduje se záměrem vybudovat zde plynovod do Evropy. Na realizaci plynovodu, kterému se říká EastMed, se všechny tři státy dohodly začátkem roku.

Zamýšlený plynovod má vést dost daleko od tureckého pobřeží, ale stejně se dostává do kolize s představami Ankary o tom, kam až sahá turecká ekonomická zóna. S onou podivnou, výše zmíněnou libyjsko-tureckou smlouvou, je v naprostém rozporu. Dalo by se tedy čekat, že jeho výstavbě budou Turci bránit silou. I proto se teď v oblasti haraší zbraněmi.

Při tom všem je zajímavé, že ekonomický rozměr celé věci by takové vojenské manévry vůbec neospravedlňoval. Ložiska plynu ve východním Středomoří jsou sice pro místní země zajímavá, ale opravdu jen pro lokální spotřebu.

Export do vzdálené, studené a bohaté Evropy už tak nadějně nevypadá. Vybudování plynovodu EastMed, který by musel vést až tři kilometry hlubokým mořem, by stálo zhruba šest miliard eur a Evropa by tím získala dovozní kapacitu 10 miliard krychlových metrů ročně. Což by představovalo zhruba 2,5 procenta veškerého do Evropy dováženého plynu, tedy objektivně vzato nic moc. Vzhledem k tomu, kolik dnes stojí plyn (málo), vůbec není jisté, zda by se takový drahý projekt zaplatil, natož něco vydělal.

To se nám časy změnily, což? Místo starého principu, kdy se konflikt o ropné a plynové zdroje maskoval nějakou politickou záminkou, maskuje se nyní konflikt o politickou moc ropnými a plynovými zdroji. Ale vyhnout se mu nejde; otázka, nakolik se bude Erdoğan ve východním Středomoří moci roztahovat, je docela podstatná.

Za sebe soudím, že ideálním stavem by bylo „co nejmíň“. Zdá se, že Macron to vidí stejně. Kéž by to pochopili i Němci…

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.