Hned na počátku chci zdůraznit, že železnici moc nerozumím, jen ji rád používám. Samozřejmě jsem zasažen množstvím železničních nehod z poslední doby, a tak o tom přemýšlím, možná nekompetentně, ale se zájmem napomoci. Vím jen, že naše republika se může pyšnit jednou z nejhustších železničních sítí na světě.

Stalo se to díky průmyslovému rozkvětu českých zemí v Rakousku-Uhersku v průběhu 19. století. Kolem železnice tehdy vznikla celá řada nových profesí a zaměstnání. Matně si vzpomínám na názvy jako vachtr, hradlař, posunovač, výhybkář, strážný či výpravčí. Právě ten v červené čepici stojící na každém nádraží byl pro mě symbol našich železnic. Právě ten měl na starosti svůj rajón kolejí, právě ten měl na starosti i bezpečnost provozu, k čemuž měl k ruce celou tu škálu nejrůznějších povolání, výše zmíněných. Naše až zběsilá snaha všechno elektronizovat začala likvidovat tyto tradiční profese, které bezpečný provoz zajišťovaly celé století.

Naše obecná snaha odlidšťovat naši práci a lidskou činnost nahrazovat sofistikovanou technologií je jednoduše zásah do původního provozu každé naší aktivity. Než se stačí „vychytat blechy“ a zaběhat nové technologie, tak budou problémy. Čím rychlejší změny, tím hůř. Nelze jednoduše vyřadit tyto profese, nelze zlikvidovat výpravčí, aniž bychom jasně nevěděli, jak nové systémy budou pracovat, a jak budou bezpečné. Také nelze ve snaze ušetřit lidskou práci přenášet a hromadit činnosti jednotlivých profesí na jednu osobu.

Dřív byl v tramvaji či autobuse řidič, konduktér a revizor. Ve vlaku byl mašínfíra, konduktér a revizor. Každý se staral o svůj díl práce celého provozu. Jak začneme na jednu osobu navlékat další a další činnosti, abychom takzvaně ušetřili, nemohou se soustředit na tu svou hlavní činnost a mohou přijít závratné chyby a neštěstí. Konkrétně, když řidič autobusu řídí autobus a ještě třeba vybírá jízdné, musí se prostě převekslovat z jedné činnosti do druhé. Musí třeba dávat pozor, zda dává zpět správné mince, může se rozrušit, že to „zvoral“ a mezitím už jede a může ztratit soustředěnost a smysl pro silniční provoz. Podobně současný mašínfíra ve vlaku prý dělá řadu dalších funkcí, které dřív nedělal a mohl se zcela soustředit na bezpečnou jízdu. Nyní dělá řady jiných činností a nelze se divit, že lidský faktor někdy selže.

Máme obecnou představu, že moderní technologie všechno zvládnou bez lidského zásahu, ale snaha o náhradu lidské činnosti za každou cenu je nebezpečná. Sebelepší technologie s různými hejblaty nemůže nahradit lidský mozek, lidskou pečlivost, lidskou starostlivost, lidskou pracovitost, lidskou svědomitost, lidskou odpovědnost, lidský zájem o svou práci, lidskou hrdost na svou profesi. Hradlaři, výhybkáři, výpravčí a ti ostatní pro svou práci žili celým svým tělem a myslí. Byli na ní hrdí a dělali první poslední, aby vše fungovalo. Elektronizace a sofistikovaná technologie nikdy nebudou hrdé na své práce. Na jedné straně šetříme tisíce za lidskou práci a na druhé straně vyhazujeme nezřízené miliardy za ajťácká hejblata.

Ano, pokrok a sofistikované technologie nezastavíme, ale nelze je protlačovat za každou cenu s děsivou rychlostí, ale s rozvahou. Každopádně opuštěná nádraží v naší zemi jsou pro mě smutná mementa naší civilizace, která se mi zdá, jakoby se někdy utrhla z řetězu. Je třeba vzít zdravý selský rozum do hrsti a říct si, co je pro železnici a její bezpečný provoz dobré a co je špatné. Neřídit se jen pod tlakem nějakého technologického pokroku za každou cenu a každé profesi vymezit její místo. Mašinfíra bude vlak jen řídit a nebude zároveň třeba vachtrem, hradlařem, výhybkářem, dispečerem, atp. Nesmíme mu tak jeho profesi rozmělnit. Měl by být hrdý, že je mašinfíra, jako to vždy bylo. A pak to bude fungovat.


Share on Myspace

Civilizace