Tak jsem se právě doslechl, že autor pojmu „Digitální Moloch“, pseudonymní bloger Scott Alexander, smazal svůj blog. Dozvěděl se totiž, že New York Times (NYT) chtějí vydat článek, ve kterém uvedou jeho plné jméno. Jelikož Scott Alexander pracuje jako psychiatr, mohlo by to mít dost značný dopad na jeho zaměstnání a další zaměstnatelnost.
NYT sice Alexanderovi tvrdí, že uvádět pravá jména je u nich „redakční politikou“, ale tento thread se seznamem čerstvých protipříkladů, které sesbírali čtenáři, je usvědčuje z něčeho jiného. Kdyby chtěli, mohli by jej v naprostém klidu nejmenovat.
Na NYT prší na internetu kritika ze všech stran, hodně lidí na diskusních fórech tvrdí, že zrušili svoje předplatné, ale řekl bych, že to k ničemu nepovede. Dere-li organizované šílenství k moci, je pro něj racionalista-psychiatr s početnou čtenářskou komunitou snad největší možné ohrožení. Právě tím, že není vyslovený pravičák, zanořený do zákopů kulturní války na jedné straně. Na jeho blogu se scházela značně rozmanitá množina lidí, kteří byli politicky všude možně na mapě (diverzita!), ale spojovala je ochota přemýšlet místo řvaní.
Kopie blogu se zatím nacházejí na takových místech, jako je Web Archive, takže si stále můžete přečíst původní články, například esej Dokážu tolerovat cokoliv kromě těch druhých, která vyšla roku 2014, ale rok 2020 jako by se v ní (negativně) inspiroval. Z internetu je těžké cokoliv smazat napořád. Co mě ale děsí, je možnost, že o jeho hlas přijdeme do budoucna. V dnešní hysterii by byl potřeba.
Tento článek tedy věnuji Scottu Alexanderovi, ať to dopadne jakkoliv.
Propustit, smazat, vyhodit
Předchůdce internetu, ARPANET, byl svými tvůrci úmyslně navržen jako decentralizovaná síť, která nemá žádný ústřední mozek a nelze ji vyřadit z provozu celou naráz. Uprostřed studené války to vojákům, kteří neustále řešili, co dělat v případě jaderného úderu, dávalo velmi dobrý smysl.
Dnešní internet si s sebou hodně této decentralizovanosti nese, i když koncentrace moci v některých uzlech (Google, Facebook) už je poněkud znepokojivá. Jenže v takovém prostředí mohou vznikat úplně nové fenomény, na které nejsme pořádně připraveni, a jedním z nich je decentralizovaná diktatura. Jinými slovy, Moloch, řvoucí Twitterový dav.
Klasická diktatura mívá podobu chobotnice. Nahoře nějaký ten Vůdce nebo Velká Maršál, pod ním tajemníci a generálové, ještě níže různí krajští posluhovači a končí to až někde na vesnické a městské úrovni, kde začínající drábové sní o tom, že to časem dotáhnou aspoň na ten kraj.
Taková struktura sice dokáže ovládat celé státy – mnohokrát se to v historii potvrdilo – ale zároveň ji lze svrhnout. Bez hlavy se jí přežívá těžko. Dokonce i ztráta jednoho významnějšího jedince se může negativně projevit na její akceschopnosti. Když britské bombardování zabilo v únoru 1945 nacistického soudce Rolanda Freislera, zachránilo to některým jeho zamýšleným obětem život. Zkuste ale identifikovat takového jedince v záplavě tisíce mini-Freislerů, kteří jdou na internetu někomu po krku. Jeden mini-Freisler sám o sobě nic neznamená.
Druhá nepříjemná vlastnost digitálního davu je všudypřítomnost a vzájemná zastupitelnost. V autoritářském či totalitním státě má každý okres na starost někdo jiný a jeho sousedé či dokonce vzdálenější soudruzi se mu nemůžou jen tak montovat do řemesla. Okresní tajemník z Tachova nemůže úplně jasně vidět do poměrů v Dačicích a strkat do nich prsty; a místní soudruhy lze někdy ukecat, podplatit, působit na ně skrze příbuzné, sousedy apod. Nebýt endemické korupce, “totáč” by byl ještě nesnesitelnější, než byl.
Ve světě Digitálního Molocha toto neplatí. Každý jeho člen, z každého kouta planety, může zkontrolovat libovolný text a najít v něm svatokrádeže. Přitom ani nemusí rozumět tématu (třeba chemii). Úplně stačí, aby si vyhledal všechny výskyty pojmů jako diverzita a zhodnotil, jestli se s nimi zachází s požadovanou posvátnou úctou. Pokud ne, spustí poplach a brzy se k němu přidá zástup dalších. Propustit, smazat, vyhodit a tak dále.
Taková struktura se velmi těžko nějak eliminuje. Ačkoliv věřím, že těch krvežíznivých progresivců opravdu není ani v USA více než pár procent, tak síť, kterou vytvořili, je nesmírně pružná a odolná proti jednomu protiúderu. Podobně jako sám internet. Pravý opak klasické zkostnatělé diktatury, jejíž hlavě táhne na sedmdesát a nemá ani jasného nástupce.
Řekl jsem „velmi těžké“, nikoliv „nemožné“, protože v tomhle případě ti, čtenáři, přímo předepisuji optimismus. Musíme s tím něco dělat. Alternativa v podobě duševního vězení řízeného paranoidními fanatiky z Twitteru je příliš hrozná. Něco takového nesmíme připustit, nebo aspoň ne bez boje. Situace, kterou sledujeme v anglosaském světě, nám musí posloužit jako včasné varování. Oni nevěděli, co jim hrozí; my to víme.
Bezmoc tváří v tvář digitálnímu davu
Lucie Sulovská mě upozornila, že v poslední době hned tři významnější anglicky píšící komentátoři citovali esej Václava Havla Moc bezmocných: dva přímo – Andrew Sullivan (libertarián a hrdý gay) a Rod Dreher (konzervativní křesťan), a třetí, Richard Dawkins (v kruzích ateistů něco jako guru, jehož knihy se hojně stahují i v arabském světě), sdílel Sullivana na svém Twitterovém účtu, kde má skoro tři miliony sledujících. Sullivana a Havla citovali i ve Spectatoru.
Česká díla se v anglosaských debatách vyskytují jen vzácně; mohli bychom se na to podívat. Původní Havlova esej je k nalezení zde. Nečte se zrovna snadno, tudíž ji musíme trochu vydestilovat. Kritickým prvkem vztahujícím se k současné situaci je zelinář, který si do výlohy umístil heslo „Proletáři všech zemí, spojte se!“
A Václav Havel píše: „Proč to udělal? Co tím chtěl sdělit světu? Je skutečně osobně zapálen pro myšlenku spojení proletářů všech zemí? Jde jeho zapálení tak daleko, že cítí neodolatelnou potřebu se svým ideálem seznámit veřejnost? Uvažoval opravdu někdy aspoň chvilku o tom, jak by se takové spojení mělo uskutečnit a co by znamenalo? Myslím, že u drtivé většiny zelinářů lze právem předpokládat, že o textu hesel ve svých výkladech celkem nepřemýšlejí, natož aby jimi vyslovovali něco ze svého názoru na svět.
To heslo přivezli našemu zelináři z podniku spolu s cibulí a mrkví a on je dal do výkladu prostě proto, že se to tak už léta dělá, že to dělají všichni, že to tak musí být. Kdyby to neudělal, mohl by mít potíže; mohli by mu vyčíst, že nemá „výzdobu“; někdo by ho mohl dokonce nařknout z toho, že není loajální. Udělal to proto, že to patří k věci, chce-li člověk v životě obstát; že je to jedna z tisíce „maličkostí“, které mu zajišťují relativně klidný život „v souladu se společností“.“
Povšimněte si, že název eseje by se v dnešní situaci dal obrátit. Největší obřady konformity s hnutím BLM provádějí právě mocní – jako by nemohli dělat nic jiného. Nemá ani smysl počítat, kolik ředitelů velkých firem se mohlo přetrhnout, aby byli vidět v kajícném pokání.
Opravdu někdo věří, že třeba šéf J. P. Morgan Chase náhle konvertoval k progresivní ortodoxii? A s ním pár stovek dalších tvrdých kapitalistů?
Zkrátka, tváří v tvář digitálnímu davu působí dnešní mocní poněkud bezmocně. Z čehož plyne, že na ně nemůžeme moc spoléhat. Jsou asi stejně užiteční, jako by byly hradby proti bombardérům.
V poslední době jsem zaznamenal jen jedinou výjimku, a to je vydavatelství Hachette, které se odmítlo zbavit J. K. Rowlingové (autorka Harryho Pottera) i přesto, že její názory na transsexualitu vzbudily klasickou internetovou bouři. Na protest opustili vydavatelství celí tři autoři, o kterých jsem nikdy neslyšel; internetová bouře tedy v realitě byla jen bouří v šálku čaje.
Samozřejmě, otázka, zda Hachette je opravdu tak pevně oddáno svobodě slova a zda nejde spíš o to, že přijít o Rowlingovou by je přišlo hodně draho. Ale dobrá věc udělaná ze sobeckých důvodů je nakonec pořád ještě dobrá věc…
Příště zauvažujeme nad tím, co proti Molochovi můžeme podniknout konkrétně. Hradby jsou proti bombardérům k ničemu, ale to neznamená, že by se s bombardéry nedalo dělat vůbec nic, i když opak si svého času myslel sám britský ministerský předseda Baldwin.
Malá nápověda: bez osobní odvahy se to neobejde.
Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.
