Žijeme ve společnosti kapitalistické, v níž slovy nejmenovaného klasika jde o peníze až na prvním místě. I nejzávažnější dopady koronavirové epidemie budou v oblasti peněz. Nejspíše to dopadne jako obvykle. Velké firmy mají své páky a zajistí si z veřejných prostředků alespoň částečné pokrytí ztrát. Zde platí jedna z mála skutečných zákonitostí kapitalismu: od určité výše majetku se zisky privatizují a ztráty znárodňují. Ti malí buď utáhnou opasek, nebo zmizí bez ohledu na to, jak poctivě a dobře pracují.

Kapitál také umí výrazně vychýlit zahraniční politiku. Dlouhá léta dosti neblaze působil ČEZ. Za předešlého vedení dokázal tento formálně státem kontrolovaný podnik obrátit pravidla hry. Nebyl to stát, kdo kontroloval firmu, nýbrž firma ovládla stát; odtud přezdívka ČEZko. To, že se jeho tehdejší šéf, tedy zaměstnanec pověřený pod dohledem státu prosazovat veřejný zájem v energetice, zařadil mezi stovku nejbohatších Čechů a předstihl řadu poměrně úspěšných podnikatelů, je jen viditelnou špičkou ledovce.

Leccos vyplavalo i za našimi hranicemi. Namísto aby firma využila své domácí výnosy ke snižování cen elektrické energie pro české podnikatele a domácnosti, pustila se do investičních dobrodružství na Balkáně. Většina dopadla špatně ke škodě našeho rozpočtu i diplomacie. Naše zahraniční politika v Bulharsku, Albánii a jinde se stala na několik let zajatcem průšvihů ČEZu, který ji rekrutoval pro svůj pochybný zájem. 

Většinou o něco méně vidět je naše největší skupina PPF. Naše? Daně sice platí v Nizozemsku a její aktivity jsou globální, ale přístup do nejvyšších pater moci má asi jen u nás, takže přeci jen naše. Zájem PPF o tato patra se odvíjí od jejích významných operací v Rusku a v Číně. Naše rusofoby a sinofoby bych rád ujistil, že výsledek působení PPF na českou politiku k těmto dvěma zemím nepovažuji za nijak neblahý. Naopak tlačí českou politiku rozumným směrem, dál od rusofobní a sinofobní hysterie. Alespoň to lze říci na základě toho, co je vidět.

Ale v podobných případech bohužel zůstává vždy dost skryto, neboť svět kapitálu nikdy nebude demokratický a transparentní. Ani dobrý účel nesvětí prostředky. Český zájem musí být výlučnou věcí demokraticky kontrolovaného státu, nemá být v rukách žádné finanční skupiny, a to ani kdyby byla transparentnější než PPF a platila tu daně.

To neznamená, že by stát neměl pomáhat českým firmám. Měl, ze všech sil, doma i v zahraničí. Jeho pomoc by se však měla řídit třemi podmínkami. Především musí jít o firmy se známými vlastníky, které v Česku platí daně a zaměstnávají. Tím vypadávají všechny firmy registrované v Nizozemsku, Lucembursku, na Kypru a bůhvíkde jinde. Dále pak musí jejich aktivity napomáhat veřejnému zájmu, v krajním případě mu alespoň nijak neškodit.

To vyčleňuje například ty, které natahují veřejné zakázky, překážejí veřejnému zájmu či podnikají v pochybných oblastech. A konečně pomoc, která vyžaduje příspěvek z veřejných rozpočtů, musí být řádně splacena. Nelze nadělat dluhy u exportní banky nebo exportní pojišťovny a pokračovat, jako by se nechumelilo.

Řada velkých českých hráčů, kteří si navykli na různé podpory, by tímto sítem neprošla. Bylo by to jen dobře. Mohou se sami o sebe postarat nebo zmizet. Stát by se pak mohl věnovat poctivým podnikatelům, kterým svojí byrokracií zatím jen ztrpčuje život.

 

Autor je politolog a bývalý velvyslanec ČR ve Francii.


Share on Myspace

Civilizace