„Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží,“ napsal 7. května historik Jan Tesař, který je mimo jiné známý knihou Mnichovský komplex, v otevřeném dopise velvyslanci Ruské federace v České republice. Jeho text zveřejňujeme v plném znění.

Vážený pane velvyslanče,

obracím se na Vás jako na představitele národů Ruské federace v České republice a prosím, abyste u příležitosti Dne vítězství, který oslavíme tohoto 9. května, přijal pozdrav a blahopřání všem národům Ruské federace, které za cenu nesmírných obětí zachránily svět před nacismem. Kdybyste nám dopřáli třeba jediné symbolické místo v Nesmrtelném pluku, zastupovali bychom tisíce slovenských a českých jmen vojáků i civilistů, kteří padli přímo po boku Rudé armády-Osvoboditelky při jejím vítězném pochodu. Prosím, abyste zprostředkoval ruské veřejnosti ujištění, že v této zemi vždy zůstane mnoho lidí, kteří na to nezapomenou.

Dovolte k tomu několik poznámek. První se týká kalendáře. Dne 8. května 1945 byla většina českého území v rukou nacistů a lidé plakali zuřivostí, když slyšeli, že na Západě se již oslavuje. Připomínalo jim to Mnichov. Pro všechny naše partyzány, povstalce a bojovníky byl dnem zúčtování a našeho společného vítězství 9. květen. Tak byl také v Československu skoro 50 let slaven. Potom se čeští představitelé připojili k západnímu kalendáři – a snad si ani neuvědomili, že tím vypovídají, od koho se odvozují.

U nás dokázalo rozvrácené školství za třicet let vychovat generaci, která je přinejmenším dezorientovaná a neváží si vlastní národní minulosti. Podstatně k tomu přispělo i dějepisectví, které vyhrabává kdekterý malý faktík, ale zásadně odmítá jakýkoli mravní hodnoticí soud, stejně jako své poslání vychovávat charakterní lidi a spolutvořit národní společenství. To všechno se dnes odmítá, nepatří to prý do moderní vědy. Nepomohou žádné argumenty, že právě to, co oni odmítají, bylo smyslem dějepisu pro staré Řeky i Římany, stejně jako pro všechny středověké české kronikáře. Potom se nemůžete divit, že pro „učence“ s takto ohoblovaným duchem není podstatný rozdíl, zda někdo za války spolupracoval s gestapem nebo sovětskou tajnou službou.

Píšu to proto, aby naši ruští přátelé, například ti ruští a běloruští partyzáni, s nimiž jsem si psával a kteří navštěvovali naši Československou republiku, pochopili, co se to stalo s Čechy. Jsou to, bohužel, již jiní Češi než v roce 1945 nebo 1965. Nemohu nepřipomenout, že o tuto „výchovu“ se přičinil také Brežněv, když nás v roce 1968 přepadl, ale o tom teď nechci diskutovat. Chci demonstrovat známý historický faktor, že historické konflikty vyvolávají odpovídající ohlas ve vědomí širokých vrstev se zpožděním někdy až stoletým. Každý tu řeší problémy svých dědů. K tomu potom patří i ten nechutný fakt, že zejména ti křiváci, kteří se stydí za svou podlézavost vůči někdejším mocným, jsou zpravidla „nejodvážnější“ při kopání do padlých veličin. V tomto hnusu tu dnes v Čechách žijeme.

Neodbočuji od věci, mluvím o politováníhodné protiruské štvavé kampani. Ohledně odstranění památníku maršálu Koněvovi jsem Vám již napsal spolu se skupinou historiků. Teď pokračujeme o památníku vlasovcům: Je k nevíře, jak jsou v tomto následnickém státě zaprodanými režimními historiky totálně přehlíženy zločiny zrádce Vlasova proti Československu. Máme s ním přece své vlastní účty, nepotřebujeme se vůbec ohlížet na Stalina či antistalinismus! Kdyby byl Vlasovovi po válce dopřán československý proces, nevyšel by se zdravou kůží. (K. H. Frank byl hlavním patronem Vlasova, pomohl mu u Himmlera a poskytl mu Prahu jako politickou základnu. Byl to tah proti Všeslovanskému výboru v Moskvě a zcela konkrétně proti příchodu sovětských partyzánů na Moravu.) A všechny ozbrojené formace bývalých sovětských vojáků v německých službách byly používány v boji proti partyzánům jak na Slovensku, tak v Čechách. Nespočetnými zločiny proti lidskosti všechny převyšovali Ukrajinci z SS divize Galizien, tj. banderovci, ale ani vlasovci nejsou v tom čistí.

První příčinou je ovšem německé brutální zacházení se zajatci, kteří hynuli ve statisícových počtech podle německých plánů na snížení biologického potenciálu Slovanů. Není se co divit, že za takových podmínek se našly desetitisíce těch, kteří vábení neodolali. To všechno ovšem je senzací pouze pro nevzdělance, kteří jsou produktem třiceti let sametového školství. Ani stále znovu připomínaná role vlasovců při povstání v Praze není žádná senzace. Je nepochybné, že jejich zákrok přišel povstalcům velmi vhod – alibisté chtěli pro sebe využít situace; nepočítalo se s nimi, ale i příznivá náhoda občas patří k dějinám. Při plánech na povstání s nimi žádná složka nepočítala. Nenavázali styk s odbojem (i když příležitost měli), takže odboj ani republika z něj vzešlá k nim nemá žádný závazek.

Jinak velitelé sovětských oddílů také u nás běžně dávali jednotlivcům, ale dokonce i celým menším jednotkám podobných nešťastníků příležitost odčinit vinu dalším bojem. Také u nás v nejednom partyzánském hrobě leží mrtví s podobným během života, aniž by jim to někdo vyčítal. (V partyzánské válce na Bílé Rusi byl dokonce vysokým řádem vyznamenán velitel vyšší jednotky ve službách nacistů, který velkými zásluhami a hrdinským činem smyl svoje předchozí zakolísání. Nikdo mu je nepřipomíná.) Právě v tom je ovšem všechno! Dirigenti současné protiruské kampaně oslavují zradu, proti čemuž se každé životaschopné národní společenství musí bránit.

Dovolte, pane velvyslanče, abych jako Slovan a vlastenec vyjádřil svou radost, že Rusové se naštěstí dokážou s tímto problémem citlivě, ale vždy zásadově vyrovnat. Také pro nás je všechna naděje v tom, že Rusko se ubrání proti vstřikování jedu do svého národního a společenského vědomí.

Ukázkou, jak jsou dnešní „sametoví“ ideologové odcizení vlastní zemi, je také jednoduchá otázka osvobození Prahy. Ustavičně opakují, že Československo bylo na konferenci v Jaltě připsáno do mocenské sféry Sovětského svazu – zatímco by měli být hrdi na to, že o ČSR se tam vůbec nejednalo; to určitě bylo výrazem mezinárodního respektu k tomuto státu jakožto spojeneckému, a také výsledkem diplomatického úsilí prezidenta Beneše, který uzavřel již v roce 1943 se SSSR spojeneckou smlouvu zajišťující suverenitu naší republiky. V souladu s tím také již na podzim 1945 všechna cizí vojska opustila zemi, což můžeme považovat za privilegium, jemuž se v té době netěšil ve střední Evropě nikdo jiný. Jenomže naši protivníci velmi dobře vědí, proč nechtějí připustit uznalou zmínku o prezidentu Benešovi! A mluvit o Československu prostém cizích vojsk by bylo nešikovné od těch, kdo by chtěli prosadit základny NATO u nás.

Vrátím se ještě k Pražské operaci Sovětské armády. Každý se může dočíst, že Praha měla být osvobozena těmi armádami, které osvobodily Ostravu. S nimi byli i vojáci generála Svobody. Těm Sověti chtěli umožnit, aby do osvobozovaných měst vstupovali jako první, tak jako v Ostravě. To se však nepodařilo právě proto, že maršál Schörner byl zkušený protivník a zuřivý nacista. Ostravská operace se o nějaké tři týdny zdržela, a na sever odtud zatím Koněv dobýval Vratislav a postupoval na Berlín a Drážďany. To se dnešním „znalcům“ rovněž nehodí, Schörnerovi nechtějí přiznat sílu a zuřivost a Koněva představují jako vojenského šéfa, jemuž byla sláva z Berlína málo, takže zatoužil po Praze. Ve skutečnosti jen provedl, co mu přikázali, iniciativu ohledně Prahy nevyvinul.

Zdálo by se, že „selský rozum“ každému napoví, že vstřícné operace armád postupujících ze západu a východu byly spojeny s velkým rizikem. Úder dvou tankových armád hluboko do týlu nepřítele a bez spojení s vlastní frontou představoval ve skutečnosti riziko i jejich vzájemného střetu; přitom nebezpečí při možném střetu s Američany bylo nedozírné. Tankovou operaci do hloubky, která se jednou podle plánu rozjede, nelze zastavit. Proto bylo prvořadým zájmem Sovětů i Američanů určit si demarkační linii a držet vzájemný odstup. Byla to záležitost vojáků, ne politiků. Když Eisenhover odmítl Churchillovu výzvu, aby táhl do Prahy, jednal především jako voják z vojenských potřeb. (Ta výzva je ovšem zároveň důkazem, že Churchill nebyl vázán žádným ujednáním z Jalty.) Pokud se týče Pražské operace samé, je přece jasné, že celé veliké drama všech účastníků i obětí a nejvíc pražských povstalců je v tom, že Schörner samozřejmě věděl, že do jeho týlu se řítí Koněvovy tanky, kdežto pražští povstalci to samozřejmě nevěděli; pro ty i ony to byl základní moment jejich rozhodování. Ta skutečnost je jako na dlani, ale mysl, spoutaná třicetiletou drezurou, ani to nedovede rozpoznat. 

Chtěl bych se vyjádřit ještě k tomu, jak se dirigenti nejnovější protiruské propagandy dovolávají Solženicyna, jeho ocenění pražských vlasovců. Žil jsem dlouhá léta v Paříži jako politický emigrant, úzce jsem se stýkal s ruskou emigrací různých směrů a vím, jak citlivá byla pro ni otázka sovětského dědictví. Solženicyn byl nejprve sovětský spisovatel a občanský aktivista, potom politický emigrant, a jedno ani druhé nebránilo, aby se nakonec stal loajálním Američanem z Vermontu. Slušný člověk ví, že období americké slávy nebylo Solženicynovým zenitem a z úcty k němu o tom raději nehovoří. Tak či onak, nic mu nedává kompetenci v konkrétní záležitosti pražských vlasovců, ať už o ní hovoří na základě ruských vězeňských skazů anebo amerických historických reportáží. Nehovoří o ní ani jako badatel, a zejména ne jako svědek, za nějž ho falešně vydávají dirigenti pomníkové kampaně.

Je jistě evidentní, že v současné protiruské vlně nejde o historii, nýbrž o politickou kampaň s památníky. Každý vidí, že úzce souvisí se stejnými akty v jiných zemích. K závěru, že má své dirigenty v zemích třetích, a tam že se rozhoduje o cílech, není potřeba zvláštních znalostí. Nejsou to cíle pouze české.

Navzdory tomu má však tato kampaň také své místní dirigenty a místní, neméně vážné cíle. Místní donátoři pohotově připravených artefaktů na pomník vlasovcům prý chtějí zůstat neznámí, ale sami se ohlásili projevy na podporu dejvických chuligánů. Nalézáme mezi nimi také muže s nejvyššími politickými ambicemi, a spojení s NATO se ani nezakrývá. Z toho můžeme odvodit i cíl. Je jím další „atlantizace“ Česka, podle této autority stále nedostatečná – tak jako například v Kyjevě nepostačovalo ani několik oranžových revolucí za sebou, až „musel přijít“ veliký mejdan za použití ukrajinských nacistů.

O profesionálech a přitom nebezpečných radikálech v pozadí svědčí i razantní tah za větším vlivem cestou dobře vypočítaných faits accomplis vůči stále vyšším správním instancím, osobnostem a institucím státu. Chtěli by využít dlouholeté všeobecné letargie české veřejnosti, která nastala po zklamání ze „sametových“ iluzí, aby prosadili ještě vstřícnější tvář České republiky. A hlavně se jedná o to, aby byla rozvrácena všeobecná nechuť Čechů bojovat v šiku NATO proti Rusku, aby bylo podlomeno široké lidové hnutí proti americkým (nebo jakýmkoli jiným) cizím základnám v zemi, hnutí proti americkému raketovému velínu, které se nám před desetiletím podařilo zorganizovat.

To je poslední důvod tohoto dopisu, který ke Dni vítězství, nám společnému, píšu Vám, pane velvyslanče, a to je také důvod toho, že dopis označuji jako otevřený. Buďte, prosím, ujištěn a ubezpečte ruskou veřejnost, že když generálové NATO (kteří mají český původ právě tak, jako zrádce Vlasov měl původ ruský) vyhlašují, že prý JIŽ JSME VE VÁLCE S RUSKEM, budeme v Čechách mnozí na straně našich dědů, otců a starších bratří – protifašistických bojovníků, ve shodě s těmi významnými představiteli slovenského národa, kteří již dávno protiruské štvaní odsoudili. 

V úctě podepsán Jan Tesař.

P.S.: Jako dlouholetí přátelé a spolupracovníci Jana Tesaře připojují své podpisy Jan Příbaň a Petr Schnur.

Jan Tesař (*2. června 1933, Skuteč) je český esejista, historik, disident a prvosignatář Charty 77. V roce 1956 absolvoval Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze. V roce 1956 nastoupil do Vojenského historického ústavu, odkud byl v roce 1958 vyhozen z politických důvodů, dva roky se jako nezaměstnaný zabýval studiem historie lidových soudů v Čechách, následovalo zaměstnání v muzeu v Pardubicích, v roce 1961 se vrátil do VHÚ. V roce 1966 vstoupil do KSČ, na jaře 1969 vystoupil z KSČ. V září 1969 byl zatčen, po třináctiměsíční vazbě byl bez soudu propuštěn. V roce 1971 byl opět zatčen, z vězení se vrátil v říjnu 1976. V květnu 1979 byl opět zatčen a v roce 1980 přijal nabídku k vystěhování, žil v Německu a později ve Francii. Nyní do Česka a na Slovensko distribuuje Bulletin EIT/AET (Mezinárodní dohoda pracujících – Europské združenie pracujúcich).