Benjamin Netanjahu před pár dny vyhlásil záměr rozšířit izraelskou svrchovanost na židovské osady nalézající se na okupovaném Západním břehu Jordánu. Tento krok nazval „další slavnou kapitolou dějin sionismu“.

Když jsem to četl, vyděsil jsem se a pak si vzpomněl na bajku, kterou ve své knize Jak byla vynalezena země izraelská cituje izraelský historik Šlomo Sand. Je to bajka a žábě a škorpionovi.

Vypráví tento příběh: Škorpion chce překročit řeku, jenže ta je hluboká a on neumí plavat. A tak poprosí žábu, aby ho na druhý břeh přeplavila ona. Žába se vyděsí. Kuňká: „Škorpione, vždyť ty mě cestou zabiješ!“ Škorpion namítá: „Proč bych tě zabíjel? Udělám-li to, utoneme oba dva.“ Žába o tom chvíli přemýšlí, a nakonec dá škorpionovi za pravdu. Řekne: „Dobrá, nasedni na mě, škorpione.“ Když jsou v půlce řeky, škorpion se vztyčí a žábu bodne. „Proč jsi to udělal, škorpione?“ Křičí umírající žába. „Nemohl jsem si pomoci,“ řekne z posledních sil tonoucí škorpion.

Otázku, kdo přesně je škorpionem, nechává Sand otevřenou. Je jím sionismus? Nebo je škorpionovými vlastnostmi „nakažena“ i sionismem stvořená izraelská společnost?

Já to nevím, ale jsem si jist tím, že ve stínu koronaviru se začínají dít nevídané věci, a že bychom si jich navzdory tomu, co nás teď ohrožuje bezprostředně, měli všímat a protestovat proti nim.

Sionismus, který teď dle Netanjahua píše „další slavnou kapitolu“, definitivně pohřbívá jednu veledůležitou žábu – izraelsko-palestinský mírový proces.

Jen ta může nynějším obyvatelům bývalého britského mandátního území přinést bezpečné životy.

Bohužel, osud této žáby je značně nejistý, a vývoj ve světě naznačuje, že jen těžko můžeme vyhlížet šťastné zítřky.