Vždy mne udivovalo, jak se v politice často zneužívá pojmu válka. Cokoliv, proti čemu se důrazně postavíme, riskuje, že se stane válkou: válka proti terorismu, proti drogám, proti kriminalitě. Všechno jsou to spojení, která zrovna nevynikají průhledností. Také Covid-19 hned vyvolal stejné spojení.

„Jsme ve válce,“ řekl Macron, jsem „válečný prezident“, přizvukoval Trump. Ale tentokrát má ono přirovnání opodstatněnost na své straně. Patřím ke generaci, která o válce jen slyšela, především v rodinném vyprávění. Nalézám však v současné krizi, v některých ohledech nejvážnější od posledního válečného konfliktu, mnoho společného s oním vyprávěním.

Jak to skončí?

Prvním společným znakem je neurčitost. Vraťme se do roku 1942, kdy Churchill řekl památnou větu, že vyhrávají ti, kteří nakonec válku prohrají. Jak dlouho bude tedy válka ještě trvat? Naše nejistota se dnes měří touto mírou a ne jinou. Všichni sledujeme zpravodajský tok – ale nikdo nemá spolehlivou odpověď. Ale vedle toho, dnes stejně jako tehdy, vyvstává otázka, jak válka skončí.

Pesimistické hlasy oznamují, že Covid-19 nezmizí, pouze ustoupí ze své akutní formy, ale může se znovu objevit v příští zimě a už nikdy nebudeme tak bezpeční jako dříve. Je zmiňována naděje na „vítěznou zbraň“, která zvrátí průběh války: na vakcínu. Ta změní situaci a virus skončí stejně tak jako spalničky.

Žijeme v pozastavené dočasnosti, jejímž cílem je přežít a dočkat se nového úsvitu. Válka tlumí neshody, protože rozdělit se znamená podlehnout. A vidíme, že dnes jsou neshody spíše mezi vládami, které na jedné straně stále ještě přetrvávají v popírání výjimečné povahy hrozby a na druhé straně vládami, které reagují silou, než mezi vládami a vnitřními opozičními politickými silami.

Biden nemůže přímo útočit na Trumpa. U nás (v Itálii) konsensus s vládou, která se těžce rodila a drží pohromadě díky obavám z předčasných voleb, má jen málo precedentů. Předseda vlády, které ještě ani ne před dvěma lety byl vnímán jako rukojmí svých dvou podpředsedů, promlouvá k zemi v mimořádných a nočních vydáních zpráv. Opozice vedená Ligou není schopna se proti ní postavit: omezuje se na požadavky jako „více“, „dříve“. Více než něco dalšího, ale nic jiného. Poznámky pod čarou, nikoli alternativy.

Válka přerozděluje moc. Kromě vítězů na hřišti mění i pořadí vítězů a poražených v pozadí. Covid-19 by mohl zvrátit účinky onoho vstupu do eurozóny, který Tremonti v té době také neváhal srovnávat s válkou. Berlusconiho vláda té doby „nevěděla“, jak zabránit milionům podnikatelů a „nehlášených“ pracovníků v praktikování „výměny eura za 1000 lir“. Na tržních stáncích, nebo když jste volali instalatéra, se starých tisíc lir počítalo jako jedno euro, ale stejný zázrak se nevyskytl ve světě zaměstnanců.

Blokáda uvalená Covidem-19 na ekonomiku země by mohla vést k opačné dislokaci bohatství a příjmů. Při opětovném uvolnění mnohém více riskují samostatně výdělečně činní. V této oblasti, stejně jako v eufemisticky nazvané „neformální“ ekonomice, která je praktikována v některých částech země, se zastavení možnosti pracovat promění v ekonomickou ztrátu s krutou bezprostředností, která je neznámá zaměstnancům, zejména ve veřejném sektoru. Koronavirus však může stejně jako válka rozdrobit globalizaci, povzbuzovat nezávislou soběstačnost a podpořit lokální ekonomiky. A to bez nacionalistických motivací, ale pouze z důvodů zdravotní bezpečnosti.

Hrdinové a ziskuchtivci

Válka polarizuje morální figury, které život v normálních podmínkách rozpouští v šedivosti obyčejnosti. Má své hrdiny i své šakaly. První byli včera vojáci, dnes jsou to lékaři a zdravotní sestry. Tleská se jim z balkonů a uctívají se za rizika, kterým jsou vystaveni ve prospěch všech. Jednoho dne jim bude náležitě poděkováno a bude uctěna památka těch, kteří přišli o život.

Ale válka má také ty, kteří na ní vydělávají a ti vzbuzují obzvláštní odpor: ten, který projevujeme vůči oněm, kteří ukradli mobilní telefony a osobní věci lékařům z Ospedale Civico v Palermu, zatímco oni léčili pacienty, nebo vůči těm, kteří vytrhli nákupní tašku důchodci vycházejícímu ze supermarketu.

Další, šťastnější, ziskuchtivci mají v parlamentu své obhájce: Matteo Salvini požádal o „fiskální smír“ pro toho, kdo se vyhnul daňovým povinnostem a dnes se možná léčí na úkor těch, kteří své daně řádně zaplatili. Je zarážející, že tato žádost pochází od národně smýšlejícího politika. Očekávali bychom, že je označí, věren svému slovníku, jako zrádce: neplní svou roli, když národ potřebuje finanční účast každého a zneužije národního zdravotnictví na úkor ostatních.

Válka, mimo jiné, zasévá a šíří náhodné beztrestnosti, stejně jako koronavirus. Tisíce selhání všeho druhu zůstanou nepotrestány, s vážnými sociálními náklady, a nežalovány, pokryty stavem nezbytnosti, se kterým však nemají žádný vztah.

Válka anonymizuje své oběti. Všude později zanechává pomníky „neznámému vojákovi“, před které se pokládají květinové věnce. Nic tak obyvatelstvo nezasáhlo v této zdravotní válce, ve které bojujeme, než řada vojenských nákladních vozidel naložených rakvemi lidí, kteří zemřeli sami, bez přítomnosti svých blízkých a byli odvezeni na vzdálená místa bez jakéhokoli vztahu k životu zesnulého. A stejně jako odchody vojáků do války, i teď, když sanitka odváží od rodiny pacienta k intubaci: je to odchod, u kterého není známo, zda bude následovat návrat, potřesení rukou může být potřesením posledním.

Obecný zájem především

Pochopitelně musíme mít na mysli i rozdíly vzhledem k válce, která je skutečná, nemetaforická. Nejsou to jen vojáci, po kterých se žádá, aby riskovali svůj život, ale v dnešních válkách jsou vystaveni nebezpečí i civilisté, kromě všeho výše uvedeného také nepřátelské a někdy také přátelské střelbě, teroristickým akcím ozbrojených frakcí, střelbě odstřelovačů, zapomnění na stránkách novin. Pro svou záchranu jim často nezbývá nic jiného, než odevzdat se i se svým majetkem do rukou trafikantů, kteří je opustí v nepřátelských vodách dříve, než mohou dosáhnout „přijímacích středisek“ a politici, kteří se staví proti nim.

Vrátíme-li se k metaforické válce, je po tom všem překvapivé, že stále existují lidé, kteří hovoří o Covid-19 jako o něčem, co je o něco více než normální chřipka, která je záminku k vytvoření výjimečného stavu v případě neexistence skutečné nouze. Ale úsudek, vysvětlila Hannah Arendt, ne vždy jde ruku v ruce s vědomostmi, které máte. Strach, který celé země uvrhl do lockdownu by ukázal, jak jsme svázáni s „holým životem“ a odmítáme hledět dále, a tento strach by otevřel příležitost bezpečnostním vládám, které ruší svobodu pod záminkou léčby zdraví.

Je pak třeba banálně připomínat, že ke svobodě je zapotřebí života. A že prvním úkolem vlád je chránit lidský život, aby nechal na občanovi „jako jednotlivci i ve společenských uskupeních, kde se realizuje jeho osobnost“, jak stanoví naše ústava, definovat, co jde nad jeho nahou formu.

Od demokratické vlády však očekáváme ještě více. Aby myslela na poválečné období a navrhla jeho vizi ohledně toho, co zůstane nezměněno a co se poté změní, aby naslouchala, ale nenechala novou strukturu určovat převládajícím silnějším zájmům.

Očekává se průhlednost prognózy a nikoli „žalostné lži“, které v kultuře minulosti způsobily, že byla pacientovi zamlčena skutečná povahu jeho nemoci. Očekává se, že použije konsenzuální bonus, kterého si dosud užívá, a našeho spontánní semknutí, daného tím, že jsme všichni částí osudu sestávajícího z protkaných osudů, abychom upřednostnili obecný zájem (na který se errare humanum est, ale alespoň se na něj musíme zaměřit) před zájmy jednotlivých sektorů společnosti.

 

Z italštiny přeložil Antonín Kosík.

 

Autor článku doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem z italské perspektivy.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel