Současná Etiopie, stižená celosvětovou hrozbou zhoubného viru Covid-19, odhaluje dvojí „daímōnickou“ tvář. Právě v globálním měřítku se jistě nejedná o jev ojedinělý, a už vůbec ne výjimečný.

Zkušeností psané pravidlo stále platí: čím propastnější jsou sociální rozdíly mezi lidmi, úměrně tomu narůstá disproporce mezi reálnými opatřeními mocenských struktur vlády a sociální realitou, v níž lidé bezprostředně žijí – v níž „obcují“. Tento obecný společenský nesoulad se dotýká také současné Etiopie, která jako většina zemí světa zažívá globální pandemii koronaviru svým vlastním způsobem a ve svých vlastních specifických podmínkách.

I když počet potvrzených případů nakažených tímto zhoubným virem nepřekročil ve stále lidnatější (už více než stomiliónové) Etiopii zatím počet devadesáti osob, její vláda reaguje na vzniklou krizovou situaci zcela adekvátně, evropským úhlem pohledu, řekněme, v tempu přiměřeném zdejším africkým možnostem.

Vláda nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí

Během března byly uzavřeny školy včetně univerzit, zavedla se preventivní čtrnáctidenní karanténa pro všechny, kdo přicestovali do země z ciziny. Během druhého dubnového týdne situace vykulminovala do tzv. „stavu ohrožení“. Následně pak přibyly další formální omezující nařízení, jež je povinen každý, kdo v Etiopii žije, bezezbytku a důsledně dodržovat – všechny druhy setkání, ať už politického či náboženského charakteru, byly omezeny počtem čtyř osob, nelze si potřásat rukou a stanovil se maximální počet přepravovaných osob pro autobusy, vlaky i taxíky a úměrně tomu se navýšily ceny jízdného; zakázaly se návštěvy věznic (kromě zasílání potravin), barů či kin atd., v restauracích a kavárnách mohou sdílet společný stůl pouze tři osoby ve stanovené vzdálenosti dvou dospělých kroků.

Nelze se už svobodně pohybovat přes hranici sousedních zemí, ale ani v tomto celospolečenském nouzovém stavu vyhodit nájemníka na ulici, zvyšovat nájemné nebo propouštět z práce; byl zamezen přístup do sportovních areálů a zrušeny sportovní aktivity s výjimkou provozování her do dvou osob. Stanovila se vzdálenost mezi lidmi poskytujícími služby i rozestupy ve frontách a povinnost nošení ochranných roušek v místech, kde jsou tyto služby poskytovány; nicméně strategicky klíčové úřady, dále pak zemědělství a stavebnictví musí dle uvážlivého rozhodnutí vlády zůstat v provozu.

Byl vyhlášen striktní zákaz všech druhů informací, které by populaci děsily a médiím byl proto udělen zákaz chovat se senzacechtivě; příslušným úřadům bylo uděleno nařízení zaměřit zvýšenou pozornost na místa, kde se opakovaně stojí ve frontách a úřadům samým pak povinnost redukovat počet zaměstnanců, někteří budou pracovat z domova. Musí být plynule zajištěn transport pracujících do zaměstnání; nemocní mají povinnost se hlásit u příslušných zdravotnických institucí; zařízení na mytí rukou musí být instalováno mimo areál, který poskytuje služby, byla stanovena také přísná hygienická nařízení v hotelích; soudy musí zůstat nadále v činnosti a vězňům umožněn nepřerušený styk s právníky; stát přislíbil podporu boje proti antivirové kampani a bude omezena účast na pohřebních ceremoniích; občané se bez výjimky musí řídit obecnými pokyny úřadů.

Etiopský premiér a nositel Nobelovy ceny míru Abiy Ahmed vyzval všechny občany k dodržování těchto opatření. V jeho důsledku má docházet k postupné eliminaci porušování zákona a pořádku tam, kde účinnost opatření nelze kontrolovat běžnými orgány činnými v trestním řízení, a to právě v rozsahu, jenž souvisí s výskytem takovéhoto specifického druhu virové epidemie. Vláda však soustavně opakuje, že nechce Etiopii izolovat od ostatních zemí, provést jakýsi „lockdown“ jako jinde v Africe, včetně Ugandy, Rwandy a Mauriciu. Důvod je podle premiéra Abiyho více než prozaicky zřejmý – odpovídá neblahé etiopské realitě. Podle jeho vlastních slov v zemi „existuje velké množství občanů bez domova. Dokonce ani ti, kteří domovy mají, se musí každý den potkávat“. A opravdu. Tím je prostě vystiženo skutečné a všudypřítomné gró problému dnešní Etiopie.

Vnitrozemní perla východoafrického rohu

Projížděli jste touto zvláštní členitou zemí, okouzlil vás patrně nejen nezaměnitelný a důstojně působivý hornatý ráz této starobylé a monumentálními historickými památkami prodchnuté křesťanské země, která své kulturní počátky a vlivy datuje už od časů židovského krále Šalamouna. Tato hrdá vnitrozemní perla východoafrického rohu, jíž se nikdy nepodařilo kolonizovat a v níž se v mnoha ohledech ještě doslova zastavil čas, je zemí původního pohybu, tepu života, jenž méně plánuje a je více ponořen do své každodenní přítomnosti.

Tento neproměněný životní styl lze jako pradávný sen nejlépe sledovat na etiopských vesnicích s jejich typickými, povýtce kulatými domky s doškovými střechami bez komínů, které po staletí nezměnily svůj vzhled a sotva je možné na jejich rozhodném stavebním rázu dohledat stopy pokroku. Civilizační proměnu spíše připomíná všudypřítomný vlnitý plech, který ne vždy vkusně, ale o to více ryze účelně doplňuje vnější vizuální tvářnost moderní Etiopie, ať už v podobě ohrad pozemků, vlastních obytných domů, krámků s rozmanitým zbožím, pouličních kavárniček i jídelen nebo také kostelů a mešit.

Většina lidí každodenně neúnavně pěšky nebo za doprovodu svých věrných oslíků či hrbatých krav „zebu“ a snad zřídka také místními taxíky – indickými motorovými trojkolkami nazývanými „tuk-tuk“ – proudí od vesnice k vesnici či do okolních (v současnosti už jen převážně nepůvodních eukalyptových) lesů a obstarávají si každodenní potravu a topivo na její skromnou přípravu či jeho prodej. Třeba i několika rozlehlým vesnicím je k dispozici jen jeden zdroj vody, který slouží hlavně ženám, ale také jejich dětem jako každodenní místo bezprostředního potkání a výměny nezbytných informací. Tento pospolný způsob života je zde hluboko zakořeněn a lze jej pozorovat na každém kroku, jedno zda během živé komunikace před nebo při nákupu zboží, při pojídání tradiční „indžary“ (každodenní součásti etiopské kuchyně) či u popíjení výtečné „buny“, chuťově nezaměnitelné etiopské kávy připravované vždy čerstvě a v obřadním duchu na žhnoucím dřevném uhlí.

Podobně, ač v mnoha ohledech intenzivněji a v rytmu vyšší životní dynamiky, k tomuto bezprostřednímu každodennímu úzkému mezilidskému styku dochází ve větších městech. Nejde však jen o nutnost hromadného užívání jednoho zdroje vody několika domácnostmi, ale také o všudypřítomný problém bezdomovectví, jímž jsou postiženy v nemalé míře právě děti. Tento sílící společenský jev lze soustředěně pozorovat právě ve zdejší metropoli Addis Abebě.

Osudu odevzdaní a zanedbaní lidé se pohybují jako temné varovné stíny mezi auty, jež semafory přinutili vyčkat na zelenou, a požadují svou denní almužnu, asi jediný zdroj nejisté obživy. I oni se museli přizpůsobit proměňující se situaci – začali používat odříznuté PET lahve na nedbale upevněné dřevěné násadě nebo gumové rukavice, aby jim někdo soucitně a často s pocitem nevýslovného studu přispěl, buď v podobě jídla, nebo skromné finanční částky. A to vše v nedostatečně fungujícím zdravotnickém systému, o celkovém hygienickém stavu v zemi ani nemluvě.

Virus nezná ani hranice, ani slitování

To si etiopská vláda v čele s mladým charismatickým premiérem dobře uvědomuje. Stejně dobře ví, jak nelehké je v zemi s tak starými a stále živými konzervativními tradicemi něco zásadního ze dne na den prosazovat a měnit. Je to velká a dlouhodobá výzva pro Etiopii, jejíž odvrácenou tvář poodhalila jako hlubokou jizvu v plné nahotě plíživými kroky se prohlubující pandemie Covid-19. Jak postupovat dál, když je právě v této zvlášť pohnuté době třeba nalézat neodkladná řešení?

Lze se důvodně domnívat, že dlouhodobě vážnou sociální situaci v zemi bude třeba neodkladně řešit nejen lokálně, ale vskutku za vzájemného globálního přispění čili „glokálně“. Bude nutné zcela nově promýšlet i směřovat stávající programově-pracovní režim světových humanitárních organizací a hledat vhodnější a dostupnější cesty, jak za přímé podpory světových velmocí i jednotlivých států, kterým není „člověčenský“ přístup tradičně cizí, této virové hrozbě účinněji čelit. Na pozadí vzniklé pandemie nemůžeme už odhlížet od skutečnosti, že jsme také a v této nahnuté době především „občany“ svobodné vůle a že tento zhoubný a bezohledný virus nezná ani hranice, ani slitování.

Právě v této tíživé situaci, jíž současná demokratizující se Etiopie prochází, se naléhavěji otevírá kýžený prostor pro interkulturní dialog, pro takovou možnost všestranného a odpovědného diskurzu, který bude s to daleko úžeji kvalitativně propojit co nejširší profesní spektrum nezávislých a zainteresovaných lidí dobré vůle, jimiž v mezinárodním měřítku, nejen v rámci jednotlivých států, disponujeme. Stejně tak už dnes nelze nevidět, že tento problém nemá jen stránku formálně-ekonomickou, jejímž prvořadým úkolem je generovat zisky a v jejíž zaslepeném neutuchajícím tempu nevratně dochází k rozevírání pomyslných nůžek mezi bohatými a chudými.

Dotýká se našeho nejvlastnějšího smyslu bytí, jež není ničím jiným, než sférou naší nejvnitřnější existence – uvědomělého přesvědčení v důstojný a odpovědný život nás i příštích generací. Do těchto bytostně lidských snah bude třeba stále důsledněji zapojovat i potencionální účastníky z řad poučených humanitních vědců. Právě oni by měli ruku v ruce s pozitivní politikou vytvářet potřebný prostor lidské důvěry a vzájemného porozumění. Obnovení víry v tyto výchozí a zhola odcizené principiální postoje je právě v údobí nejistoty o naší budoucí existenci a obav z nedozírných následků koronavirové epidemie v současnosti snad nejvíce zapotřebí.

 

Autor článku, který je nyní na tříměsíčním výzkumném pobytu v Etiopii, doplňuje sérii deseti článků v tématu Globální pandemie, lokální přístupy svým textem o etiopských podmínkách.


Share on Myspace

Civilizace