Postupné odhalování případů nakažení a následných smrtí v západních zemích vyprovokovalo šok a probuzení povědomí o nebezpečí koronaviru. Přes toto světové povědomí velká část africké populace zpočátku nevěřila, že by se koronavirus rozšířil do Afriky. Byla zde představa, že Afričané jsou vůči koronaviru imunní. Tento názor spočíval na dvou předpokladech: africká demografie a vznik vlastního viru.

Myšlenka demografie stojí na faktu, že africká populace je převážně mladší. Jelikož se o viru tvrdí, že nezasahuje příliš mladé generace, Afričané předpokládají, že se mohou nakazit jen těžko. Africká myšlenka vzniku pandemie se potom opírá o dosti rasistickou domněnku, podle níž nemůže virus zasáhnout africkou populaci, jelikož nepochází z Afriky. Je to nemoc lidí Západu a pravděpodobně boží trest za jejich četná provinění. Navíc mnozí Afričané věří, že mají silnou přírodní odolnost vůči virům.

Objevení prvních případů nakažení koronavirem v Africe a následná úmrtí odhalily nepravdivost předpokladů africké imunity proti koronaviru. Od té doby se v různých afrických zemích každý den objevují případy nákazy koronavirem. Poslední statistiky se týkají afrických zemí, které byly nejvíce zasaženy: Jižní Afrika (1 934), Kamerun (820), Burkina Faso (497), Pobřeží slonoviny (626), Ghana (566).

Je zřejmé, že evidence případů nákazy v Africe je stále vzdálena počtům v západních zemích (USA, Španělsku, Itálii, Francii či Německu), kde se zdá být ohnisko. S rostoucím počtem potvrzených případů v Africe roste strach z blížícího se zhoršení situace, jelikož většina afrických zemí nemá fungující zdravotnický systém. Na základě této zkušenosti lze říci, že došlo k uvědomění si skutečnosti, že se virus týká potenciálně každého.

Pandemie v africkém společenském a politickém uspořádání

Africké země si stejně jako ostatní země samy zaznamenávají údaje o bojích proti epidemii a všech typech onemocnění. Africké vlády využívají této zkušenosti k rozvíjení lepší prevence a ochraně jejich populace před pandemiemi. Jak ve svém románu Mor uvádí Albert Camus, pandemie navíc způsobuje nejen ztrátu lidských životů. Pandemie znemožňuje přeživším žít normální život.

Všechny činnosti, jež zahrnují obchod, školu apod., jsou přerušeny preventivními opatřeními úřadů. Zahrnují také uzavření státních hranic, nařízení hygienických pravidel a zvyků, nošení lékařských roušek mimo domov či různá omezení obyvatelstva. Tato opatření lze považovat za opak afrických zvyklostí. Uzavření hranic se jeví jako pochopitelné, jelikož brání novému zanesení viru. Ale například udržování vzdálenosti mezi lidmi při setkávání je každodenní problém.

Tato opatření lze jen stěží sladit s místní realitou a způsobem života lidí. Většina lidí v Africe žije ve skutečně přeplněném okolí. Je běžné, že pětičlenná rodina má pouze jednu místnost. Stává se také, že několik rodin musí sdílet stejné nádvoří, stejnou studnu a související domácí prostory. V takových podmínkách je myšlenka společenského odstupu jednoduše něčím, co si lidé nedokážou představit, a to ani pro své vlastní dobro.

Zavedení omezení volného pohybu je také obtížné provést, protože v důsledku vysoké míry nezaměstnanosti a nedostatečně rozvinuté ekonomiky je mnoho sociálních skupin lidí závislých na šedé ekonomice. Celé dny se setkávají s dalšími a hledají způsob, jak si vydělat na živobytí. U těchto lidí, obvykle soustředěných ve velkých afrických městech, vypadá opatření omezující volný pohyb spíše jako osobní zábrana než preventivní doporučení proti pandemii COVID-19. Tento pocit je podpořen skutečností, že opatření nepočítají se sociální kompenzací. Řada lidí pak na vlastní náklady nemůže realizovat opatření o omezení pohybu, o kterém rozhodly vnitrostátní orgány. Musejí si někdy vybrat mezi nákazou koronavirem a cholerou, přičemž jejich volba znovu a znovu spočívá v pouhém přežití dne a očekávání nejhoršího.

COVID-19 jako kulturní, společenský a politický fenomén

Vznik krize spojené s nemocí COVID-19 upozorňuje na roli státu jako ochránce občanů a ochránce společenského smíru. Tento postulát vysvětluje přijetí opatření poměrně omezující individuální a kolektivní svobodu na základě rozhodnutí vlád různých zemí za účelem omezení šíření pandemie. Ve většině afrických zemí jsou přitom vládní orgány pečlivě sledovány opozičními stranami, které mohou využít současného dění a manipulovat s emocemi lidí a přeměnit pandemii COVID-19 na virus podkopávající politické a společenské uspořádání.

Mnozí afričtí politici si takové riziko uvědomili a nečekali až na vznik krize nemoci COVID-19, aby si vytvořili politické a právní podmínky, jež umožňují jejich politické přežití. V tomto ohledu je vhodné připomenout, jak si někteří afričtí politici přizpůsobili právní systém a vytvořili si různé politické strategie, aby si udrželi moc na neurčitou dobu. P. Chabal a P. Dalloz ve své knize L’Afrique est partie. Du désordre comme instrument politique píšou o instrumentalizaci neřádu jako o způsobu vládnutí. Achille Mbembe si přitom klade otázku, zda bude také současná pandemie využita k posilnění tohoto účelu.

Nejsme vaši pokusní králíci

Dvě souběžná prohlášení vyvolala velký skandál ohledně klinických testů kvůli možné vakcíně proti pandemii COVID-19: první pocházelo od dvou francouzských vědců, Jean-Paula Miry a Camille Lochta, zatímco druhé pronesl doktor Jean-Jacques Muyembe, mezinárodně proslulý virolog a vedoucí týmu bojujícího proti koronaviru v Demokratické republice Kongo.

Během televizní debaty navrhovali francouzští výzkumníci testování účinnosti BCG vakcín proti pandemii COVID-19 v Africe. Jean-Paul Mira prohlásil: „Neměl by být tento výzkum prováděn v Africe, kde není žádné léčení a roušky? Tak se to dělá při výzkumech AIDS.“ Pokračoval: „Provádíme tyto testy s prostitutkami, jelikož je nám zřejmé, že přicházejí do styku s hodně lidmi a nechrání se.“ Jeho kolega Camille Locht odpověděl: „Máte pravdu, zvažujeme současný výzkum v Africe.“

Druhý případ se odehrál během tiskové konference o zhodnocení dosažených výsledků v boji proti koronaviru, kdy se Jean-Jacques Muyembe z Konga vyjádřil: „Velké instituce [z USA, Kanady a Číny] se zaměřují na vakcínu. […] Domnívám se, že v květnu bychom měli být schopni začít s klinickými testy […] A snad kolem července nebo srpna bychom s testy začali. Byli jsme vybráni provádět tyto testy. […] Předpokládá se, že budeme testovat zde doma.“

Obě tato prohlášení vyvolala ohromné protesty po celém světě a autoři se museli omluvit. Kritika se rozvinula dvěma směry. Na jedné straně odsoudila rasismus a západní nadřazenost, návrat koloniální mentality, pohrdání Afričany, absenci kritického myšlení a snahu podřizovat Afričany Západu. Na druhé straně kritika poukázala na to, že tato prohlášení vyvolala prastaré démony boje proti očkování. Afričtí odpůrci očkování považují jakoukoli vakcínu – i tu proti pandemii COVID-19 – za jed, jejímž původním záměrem je obohacení akcionářů farmaceutického průmyslu a následná eliminace znevýhodněných.

Podle některých lidí je očekávaná vakcína proti nemoci COVID-19 pouze druhem trojského koně, který usiluje o oslabení afrického populačního růstu, či dokonce o vyhlazení obyvatelstva této části světa. Jinými slovy, vidí ve vakcíně plán spiknutí Západu proti Africe. Věří, že „Západ chce Afriku, avšak bez Afričanů“. Podle nich populační růst děsí západní země. To je důvodem, proč se západní země snaží prostřednictvím různých strategií podstrčit vakcínu proti COVID-19 africkým zemím.

Dále mnoho lidí v Africe nechápe, proč by se v Africe, ze které koronavirus nepochází a ani v ní není nejvíce rozšířen, měla stát místem klinických testů vakcíny proti COVID-19. Měli snad dříve západní výzkumníci zájem testovat v Evropě či v USA způsoby léčby pandemií pocházejících z Afriky – například eboly? Těžko si vybavit takový případ. Afričtí kritici veřejně odsoudili skutečnost, že takový přístup ponechává veškerá rizika africké populaci a západním uživatelům vakcíny pouze výhody. Stručně řečeno, africká kritika klinických testů požadovala všeobecné a kategorické odmítnutí těchto testů v Africe. Tento postoj byl vyjádřen sloganem: „Nejsme vaši pokusní králíci!“

Na rozcestí

Ochromením našeho ekonomického modelu ve velmi krátkém čase a omezením našich společenských vztahů na holé minimum nám pandemie přináší nový přístup k sobě samým, ke světu kolem nás. Vědomí takové změny myšlení by mělo lidem otevřít oči, aby prosazovali nejdůležitější hodnotu, kterou máme: naše společné lidství.

 

Z angličtiny přeložila Marie Hlavičková.

 

Článek patří do série deseti textůkteré se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři.


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel