Ze zemí islámského světa zasáhla pandemie v první vlně nejprve Singapur a Írán. Každá z těchto zemí reagovala velmi odlišně a s odlišnými výsledky.

V islámském světě byly v polovině dubna nejpostiženějšími zeměmi Írán (73 303 nemocných/4 585 úmrtí) a poté Turecko (61 049/1 296), které se umístily na osmém a devátém místě světového počtu nákaz. Dalšími, méně postiženými zeměmi, avšak s rostoucími počty nakažených, byly Pákistán (5 500/266) a Saúdská Arábie (5 495/472), Spojené arabské emiráty (5 000 nakažených), Katar (3 231/252) a Singapur (2 918/385). K méně nakaženým patřily Egypt (2 190/125), Alžírsko (1 983/69), Maroko (1 763/102), Irák (1 378/26), Bahrajn (1 348/212), Kuvajt (1 300/66), Ázerbájdžán (1 148/50), Kazachstán (1 091/140), Bangladéš (803/182), Omán (727/128), Tunisko (726/19), Afghánistán (665/58), Libanon (632/2).

Uvedená čísla je ale nutné brát s rezervou: jen málokterá země masivně testuje a zjištěné počty nakažených i zemřelých se často nezakládají na srovnatelných metodách. Přesto lze říci, že pandemie prostoupila celým islámským světem, přičemž Írán, Singapur a Turecko byly mezi prvními; rovněž lze konstatovat, že veškeré země přijímají ve více či menší míře podobná protipandemická opatření.

Odpovědi na pandemii

Odpovědi islámských zemí jsou různorodé v závislosti na síle, centralizaci a zdrojích státního aparátu. Výjimečným případem je hypermoderní ostrovní autoritářský stát Singapur, ve kterém se podařilo nákazu rychle a efektivně omezit v samém začátku krize díky kolektivní hygieně, dodržování odstupu, vysoké informovanosti a spolupráci občanů, masivnímu testování a karanténním opatřením.

Dalšími oběťmi nákazy jsou dva podobně lidnaté a relativně vyspělé a akceschopné státy. Irán patří k silně zasaženým zemím, a to v druhé vlně, v samém začátku globální pandemie. I kvůli tomuto rychlému šíření přišla reakce státu s určitým zpožděním a nekoherentně: opatření se stupňovala, nedosáhla úrovně restrikcí řady jiných zemí. Přes modernizované zdravotnictví je íránská schopnost reakce silně omezená jednostranným embargem USA, které kriminalizuje obchod s Íránem. Země má tedy potíže vyvážet plyn a ropu – jejichž cena navíc silně klesla – a dovážet zdravotnický materiál. Írán tak zůstává nejvíce nakaženou muslimskou zemí. Afghánští uprchlíci, často žijící v Íránu v ilegalitě, se masivně vracejí domů.

Další silně zasažená země, Turecko, postupně přijala řadu striktních protiepidemických opatření jako uzavírání škol, a dokonce i uzavření třiceti jedna měst, zastavení veřejných akcí a nošení státem zajištěných neplacených roušek. I tak se Turecko v první polovině dubna stalo jednou ze zemí s nejrychleji se šířící nákazou. Přes vysoké počty nakažených prohlašují í Írán i Turecko odpověď na nákazu za úspěšnou. Turecko v dubnu snížilo optimismus a přidalo další restrikce, ale snaží se plnit svou roli regionální mocnosti humanitárními gesty (více dole). Naopak Íránu se podle WHO podařilo zpomalit růst nákazy a začíná uvolňovat určité protipandemické restrikce, ale zachovává nařízení sociálního odstupu.

Měsíc po oficiálním vypuknutí globální pandemie lze už říct, že sanitární krize je zátěžovým testem pro vládní akceschopnost, ale i příležitostí pro prosazování státních politik. Ropné státy jako Saúdská Arábie a Alžírsko budou muset čelit menším příjmům z důvodu poklesu cen ropy a také oslabené legitimitě stávajících režimů. Írán, Irák, Alžírsko i Súdán se během loňského podzimu staly dějištěm masových protivládních protestů – ty krize sice zastavila, ale naopak uvalila další zkoušku na už tak kritizované vlády. Protipandemická opatření totiž přinášejí krátkodobou stabilitu, ale utlumení ekonomiky a omezení obživy početných chudých může vést k výraznému oslabení vlád – jež zpravidla nedisponují fondy na omezení sociálních dopadů. Proto jsou opatření zpravidla přijímána také až pod tlakem alarmujících čísel. Pákistánský premiér tak v polovině března nebyl ochoten přistoupit na přísný zákaz vycházení, jak to učinila sousední Indie, protože čtvrtina obyvatelstva „by zemřela hladem“.

Jiné země jsou naopak schopny vidět v krizi příležitost k vehementnímu prosazování nesouvisejících vládních politik. Turecko využilo krize k humanitární diplomacii. Přes pozastavené diplomatické vztahy mezi ním a Izraelem podpořilo zdravotnickým materiálem palestinskou samosprávu a Velkou Británii, jakož i Itálii, Španělsko a balkánské země. Maroko se zase chystá využít tvrdé restrikce, nabízené kompenzace a chytrou karanténu ke zvýšení informovanosti o vlastním obyvatelstvu a větší kontrole veřejných projevů. V Kosovu opozice s pomocí USA položila vládu a otevřela ústavní krizi v samém začátku epidemie.

Všude, i v méně zasažených zemích, jakými jsou Súdán a Alžírsko, vlády postupně přistoupily k omezení pohybu na veřejnosti, letecké dopravy a masových akcí a k zavírání obchodů a škol. Ve všech zemích budou mít restriktivní opatření dopady na ekonomiku, zejména v těch, které nemají finanční zásoby – jako např. Jordánsko.

V těch nejméně rozvinutých či zasažených válkou lze očekávat devastující dopady na zdraví a obživu chudých vrstev obyvatelstva a také šíření nákazy mezi těmi, kdo závisejí na šedé ekonomice jako zdroji obživy. Země postižené válkou, nestabilitou nebo chudobou jako Jemen, Sýrie, Afghánistán a Súdán – nedisponují dostatečnou lékařskou péčí, ventilátory, testy a ani finanční rezervou pro financování protipandemických opatření. Právě ve velkém počtu zemí ve válečném stavu lze přes dosavadní pomalý průběh očekávat nezvladatelné vypuknutí epidemie.

Náboženství a karanténa

Pandemie výrazně omezila a omezí náboženská shromáždění. Islámské instituce s určitým zdráháním přijaly restriktivní opatření. První je byl nucen učinit Írán: nákaza se zřejmě šířila z Qomu, politického centra íránského šíitského islámu. Tam ji v začátku, ještě před vypuknutím otevřené krize, pravděpodobně urychlily hromadné náboženské rituály a koncentrace vysoce mobilních funkcionářů islámské republiky. Irán se tak stal jednou ze zemí, kde nejenže se nakazili vedoucí politici, ale kde jich i řada zemřela.

V Pákistánu a v Indii byly podobně jako v Jižní Koreji rané případy šíření nákazy spojené s globální misijní skupinou Tablihi Jamaat, která organizuje masová shromáždění. Centra hnutí v Dilí, v Láhauru v Pákistánu a v Malajsii jsou podezřelá jako ohniska šíření. V Indii se o této skupině a o muslimech obecně šíří poplašné zprávy a existující komunitní napětí mezi většinovými hinduisty a menšinovými muslimy se prohlubuje.

Během března muslimové po celém světě omezili nebo zcela zastavili stěžejní islámský rituál a jeden z tzv. pilířů islámu, společnou páteční modlitbu. Pro svou hromadnost a rituální blízkost při řazení se do tzv. saffů, řad, je páteční rituál vysoce riskantní. První zemí, která toto zásadní opatření přijala, byl Írán. Jiné země se pokoušely sloučit páteční modlitby a tzv. sociální odstup, ale neúspěšně. Dnes už žádné páteční modlitby neprobíhají v nejméně dvanácti větších muslimských zemích, které byly nejvíce postiženy nákazou, a další postupně přibývají.

Nákaza ukázala i různé formy náboženské organizace neboli tzv. governance of islam. V centralizovaných zemích se silným státem a státním dozorem nad náboženskými organizacemi, jako je Írán, Turecko, Saúdská Arábie a Egypt, bylo toto opatření možné rychle přijmout a vynutit. V Turecku zavření mešit oznámil ministr náboženských záležitostí Ali Erbaš a jeho úřad nechal doplnit tradiční výzvu k modlitbě (tzv. ezán) doporučením modlit se doma. Jinde se modlitba z prázdných mešit přenáší mikrofony či přes internet; imámové vystupují s rouškami.

V zemích, kde vládne spíše neoficiální autorita jednotlivých duchovních, dostali věřící doporučení: např. vlivný Ajatolláh Sístání v Iráku vyzval věřící k protiepidemickým opatřením a k vyvarování se náboženských shromáždění. Podobě i v Indonésii se vyslovily organizace islámských duchovních na podporu sociálního odstupu a Jakarta zavřela mešity; v některých místech největšího muslimského státu, rozprostírajícího se na tisíci ostrovů, ale shromáždění pokračovala. V Pákistánu vyjednávala vláda se zástupci náboženských skupin, ale ne všechny dodržují její doporučení. Sama vláda ale v polovině března zastavila pozdě čtvrtmiliónové mezinárodní setkání skupiny Taglihi Jamaat, a umožnila tak šíření právě začínající nákazy. 

Další zásadní omezení se bude týkat i dvou z pěti zbývajících rituálů. Na konci dubna začíná postní měsíc ramadán, ve kterém je zvykem po večerech držet společné modlitby v mešitě (taráwíh) a pořádat společná ukončení každodenního půstu v rodinném kruhu či ve společnosti jiných věřících a sousedů. Tento „iftár“ zcela jistě nebude probíhat jako obvykle. Dále pouť do Mekky (hadždž), jejíž rituální sezóna začne v červeni, se nejspíš nebude konat. Už dnes jsou hranice Saúdské Arábie zavřené Íráncům, Kaaba v Mekce nedostupná, což platí i pro mešitu al-Aqsá v Jeruzalémě a ostatní centrální mešity.

Pandemie ukázala zcela jednoznačně, že logika osobní a kolektivní bezpečnosti a národního zájmu převládá nad logikou náboženských povinností, jak to ostatně stipuluje i řada šaríatských pravidel. Dnešní situace je ale bez precedentu: ke zrušení hromadných pátečních modliteb nikdy od jejich zavedení v 7. století nedošlo.

Negativně pandemii naopak využívají nestátní aktéři pro vlastní agendu: al-Káida tak označila nákazu za boží trest za mravní zkaženost, ale i tato se připojila k protipandemickým opatřením. Tzv. Islámský stát zvýšil svou aktivitu v Sýrii a v Iráku. Stejně jako v jiných zemích se pandemie stala předmětem konspiračních teorií, v Turecku např. spojovaných s protiamerickou a pročínskou propagandou.

 

Článek patří do série deseti textůkteré se na koronavirovou pandemii nezaměřují z lékařského hlediska, ale z perspektivy toho, jak pandemie komplikuje život společnosti a politiky. Sledují především vládní opatření ve významných makroregionech světa a reakce na ně ve společnosti. Všechny články jsou dopsány do jednoho data, konkrétně do Velikonočního pondělí 13. dubna 2020, aby bylo možné učinit si v jeden čas srovnávací představu o vývoji koronavirové pandemie po více než čtvrt roce ve světě. Autory článků jsou členové Centra globálních studií a jejich externí spolupracovníci. Za prezentovaná stanoviska odpovídají jednotliví autoři.


Share on Myspace

Civilizace