Pan ministr Robert Plaga (ANO) je náhle samá rozhodnost – v polovině května půjdou děti do škol. Ještě nedávno se řešilo, že nejrozumnější by bylo tento rok uzavřít „kontumačně“ a nechat proběhnout jen maturity.

Začal to profesor Roman Prymula svým „řízeným promořením“, které zní podobně jako „kontrolovaná tsunami“. Ti, kdo se zaklínají starostí o HDP, zajásali – děti půjdou do škol, rodiče do práce! Ekonomika je zachráněna. Jen se bohužel nikdo z krizového štábu ani z ministerstva školství nezamyslel nad tím, že ve školách prostě mezi dětmi předepsané rozestupy není možné udržet. A že školy představují průsečík celé společnosti a prostředí, jímž se viry mezi populaci šíří nejrychleji.

Ohlasy na akci – „děti do škol“ se různí. Od nadšených, které zní zejména z tábora těch, co celou dobu tvrdí, že tahle „chřipečka“ se hrozně přeceňuje a že ekonomické škody se nedají vyvážit starostí o životy, přes mírné optimisty až po zděšené rodiče i učitele.

K těm zděšeným se řadím i já. Napřed se mluvilo o tom, že mezi dětmi mají být metrové rozestupy, děti budou mít roušky a budou si často mýt ruce. Protože znám realitu, skončí to u toho mytí rukou. Pokud bude dost mýdla. Kdo by zajistil miliony roušek? Kam nacpeme děti, které se „vytřídí“ při metrových rozestupech do stran, vpřed i vzad? Všichni víme, že je to neuskutečnitelné, pokud bychom neučili na stadionech, jak sdílejí na fcb různí vtipálkové. Při dodržení předepsaných rozestupů by ve třídě mohla naráz sedět pouze čtvrtina obvyklého počtu dětí.

V krizovém štábu si poslední dobou každý říká, co chce. Žádné promoření prý nebude, ale postupná imunizace. A školy otevřeme. Do poloviny května budeme mít inteligentní karanténu. A pak neinteligentní promoření stáda. Nic jiného to totiž nebude. Buď kontroluji nákazu, nebo otevřu školy a školky. Není nic mezi tím. My, kteří známe hygienické návyky dětí, si iluze neděláme.

Vezměme si takovou Prahu. Ráno dítě nastoupí s rouškou do MHD, řádně se zpotí a rouškou se utře. Pak přijde do školy, řekněme, že si vezme novou roušku – asi doma ušitou do zásoby – a usedne do lavice. Ve třídě je v květnu a červnu běžně přes 30 stupňů. Za chvíli je propocené i s rouškou. Mezitím čte, píše, mluví, potí se. Rouška je za chvíli k ničemu. A to nemluvíme o přestávkách, kdy děti budou určitě dodržovat metrové rozestupy, svačit budou asi piškoty, které se dají pod roušku podstrčit, pít budou asi brčkem a na záchod budou ukázněně chodit po dvou… Nevím, jak si to představuje ministr školství či krizový štáb, ale já si to radši nepředstavuji.

Takto epidemiologicky obohacené dítě se vrátí domů, kde jsou sourozenci, rodiče a někdy ještě i prarodiče. Viry a bakterie coby bezpříznakový přenašeč poctivě rozdá a druhý den vyrazí opět do školy pro nové obohacení. A to nemluvím o těch, kteří jsou s nimi ve třídě a snaží se s nimi učit, tedy učitelích. A nejen v případě výuky jazyků se snaží také rozumět tomu, co dítě huhlá pod rouškou.

Marně se snažím přijít na to, co naši vládu a krizový štáb vedlo k tomuto rozhodnutí, kterým zahodí veškerou karanténu, na kterou jsme si pracně zvykali. V době, kdy většina učitelů už konečně „zmákla“ metody výuky online a pochybuji, že je někde u nás škola, kde se online neučí. Jedině že by došlo na uplatnění hořkého vtipu, že koronavirus je něco jako důchodová reforma.

Otevřít restauraci a otevřít školu totiž není to samé, i když to někomu tak připadá. Nikde není tak těsné spolužití jednotlivců jako v našich často přeplněných třídách. Společné stravování, společné toalety, v daleko větší míře zatížené než kdekoli jinde. Běžné jsou konflikty mezi dětmi, řešené „dotykově“ či „face to face“. Jak to učitelé uhlídají, netuším. A upřímně – netuší to nikdo. Buďto o tom rozhodující činitelé neví, nebo je jim to jedno.

Před promořením varoval prezident Lékařské komory Milan Kubek svým dopisem krizovému štábu. Naše zdravotnictví není ve stavu, kdy by mohlo zvládat nápor jen o něco málo větší, než je ten současný. Trpí stejnými neduhy jako školství – je podfinancované a personálně poddimenzované. O školách se vysloveně nezmínil, ale po otevření škol nastane zatížení jednotek intenzivní péče velmi rychle. První na řadě budou učitelé, tedy převážně učitelky. Jedna kolegyně trefně poznamenala: „Ano, v květnu bychom se ve škole potkali. Pro mnohé z nás to bude setkání poslední.“ 

Jak napsal ředitel jedné střední školy, Mgr. Štefan Klíma, v dopise Hamáčkovi, Plagovi a Prymulovi: „Chtěl bych podotknout, že průměrný věk učitelů je 47 let (statistický údaj nedávno zveřejněný). To znamená, že většina učitelů je v kritickém věku! Stejně tak je třeba si uvědomit, že velká část učitelů má zdravotní problémy související se školním stresem – vysoký tlak, či cukrovku. Již tak zdecimovaný učitelský stav může být tedy velmi ohrožen.“ 

K tomu přistupuje riziko spojené s poddimenzovaným zdravotnictvím – většina starších učitelů by mohla být v případě potřeby připojení na dýchací přístroj „vytříděna“ z důvodu věku. Jako „starým“ by jim v době přetížení poddimenzovaných kapacit jednotek intenzivní péče byla odepřena podpora dýchání umělou plicní ventilací nebo mimotělním okysličením krve. Jako se dělo a děje v Itálii, Francii a Španělsku.

Pro dokreslení dodávám, že podle statistik máme ještě méně JIP lůžek než Itálie. U nás na 100 tisíc obyvatel připadá 11 lůžek s podporou životních funkcí. V Itálii jich mají na 100 tisíc obyvatel 12. A podle obrázků kolon vojenských náklaďáků odvážející zemřelé na COVID-19, které krematoria nestačí pálit, už víme, že i to je zoufale málo. Ještě minulý týden v Itálii na koronavirus umíralo téměř tisíc lidí denně. Většina proto, že pro ně nebylo dost dýchacích přístrojů, které jejich životy mohly zachránit.

Co se děje v USA, raději asi vědět nechceme. Nebo v jiné zemi, kde zkoušeli „promořit stádo“ v kombinaci se špatnou kondicí veřejného zdravotnictví, tedy ve Velké Británii. Nevím, jak komu, ale mně se „na poli“ padnout nechce. Proto do školy, navzdory volání „kapitánů průmyslu“ nenastoupím. Buď doučím školní rok distančně, nebo se školství bez mých služeb bude muset nadále obejít. Stejné dilema prodělává mnoho mých kolegyň a kolegů. Nemohli by nám to pánové z krizového štábu, stejně jako rodičům, ulehčit a nechat nás nastoupit v září? Kdy už přece jen díky pokročení epidemie v čase a také testování bude jasnější, jak na tom skutečně jsme?


Share on Myspace

Civilizace

epid

Vážení předplatitelé, jak jste již byli informování v čísle 5/2020 Literárních novin,

číslem šest, které vyjde koncem května, pozastavujeme  vydávání Literárních novin.

Nevyčerpané předplatné vrátíme plátcům do poloviny měsíce června, a to na účet nebo složenkou, podle toho jak bylo předplatné uhrazeno.

Děkujeme všem předplatitelům za dlouhodobou  podporu Literárních novin

Miroslav Pavel

vydavatel