Spojení Heine a Harc vyvolá v každém milovníku umění asociace takového rázu, že je téměř zbytečné o Heineho knize Cesta Harcem (Academia 2020), přeložené Kamilou Jiroudkovu a Františkem Hrubínem, psát recenzi. Ale přesto se o to pokusím. Ostatně je docela možné, že by mohla budoucím poutníkům a poutnicím uniknout, byť jen pro svou velikost – je právě tak velká jako knížky opatřené legendárním kompasem z edice Světová četba, a tudíž je ideální do kapsy letního sáčka. 

Heinrich Heine (*1797) je sice autor kanonický, nicméně – a buďme k sobě upřímní – málokdo může říct, že je s jeho dílem a životem obeznámen alespoň na té úrovni, aby o něm dokázal plynně hovořit ve společnosti. Proto nadšeně kvituji, že kniha je opatřena skvělou kvintescencí Heineho života, jeho ambiguitního pojetí romantismu a rozporuplného díla od Štěpána Zbytovského. I její rozsah (studie Cesta mladého muže k současnosti. Heineho cesta Harcem zabírá třetinu celé knihy) dokládá, jak málo český čtenář o tomto básníku ví. Zahanbeně přiznám, že z jeho díla jsem posud znal pouze tyto verše: „Co je mně do ženy, co je mi do dětí, má-li to hlad, ať žebrat to jde, mě docela jiná touha teď štve, císař můj, císař je v zajetí!“ (Byla velká chyba, že jsem je nadšeně tlumočil partnerce, se kterou jsem měl dítě.) 

Heine – jak píše Štěpán Zbytovský – je završitel romantismu, má své ideály, svou skepsi i potřebnou míru cynismu. Je citlivý pozorovatel hnusu (břitce hodnotí svou alma mater a celé město Göttingen) i ošklivosti („Obličej to byla jen ústa mezi ušima, hruď bezútěšně pustá jak Lüneburská pláň“), a zároveň je bombastický a sebestředný jako dandy, inu jako jeho současník, britský nekorunovaný král dandyů George „Beau“ Brummell – což dokládá jeho touha předstírat a hrát role (jistému vandrovníkovi vykládá, že ho turecký sultán vyslal do Němec shánět žoldáky), popisy vlastního odění a konečně i samotný cíl jeho cesty: potkat Goetha (před nímž se stylizuje podobně jako Arthur Breisky před Karáskem ze Lvovic). 

Mohu se mýlit, ale za nejednoznačným, ba přímo ostře protikladným hodnocením Heineho tvorby – a týká se i této knihy (vydané poprvé časopisecky v roce 1826, později se stala součástí Obrazů z cest) – stojí jeho vlastní rozpor mezi touhou být magikem, vyzyvatelem hor a bouří, a destruktivním rysem jeho vlastního naturelu vše shodit, znevážit, která i mnohé jeho ctitele vedla k názoru, že svůj talent zkalil v povrchním humorismu.

Harc byl odedávna zasvěcen mysteriím Valpuržiny či také filipojakubské noci, kdy die Toten reisen schnell, sabatům čarodějnic, divoké jízdě, černému lovci z harcských lesů (vzpomeňme na známou povídku, respektive kapitolu z románu Fredericka Marryata v hororových antologiích uváděnou pod názvem Vlkodlak) – a přece Heine své putování Harcem označil jako „buršikosní“ a o samotném Satanově trůnu, hoře Broken (známé také jako Blocksberg) píše s náramnou švandou: „... sice dodává nádechu šosáctví lysinou, kterou tu a tam přikrývá čepičkou z mlh, ale dělá to z čiré ironie, jak tak mnoho jiných velkých Němců.“

Při četbě této knihy, kterou lze co manifest pro poutníky na cestách doporučit i na krátký rodinný výlet z Prahy na Říp, se myslím nejednomu čtenáři vybaví jméno Romana Szpuka, básníka-darmošlapa. Na jednom básnickém setkání vyjádřil touhu „ztratit se jako pravý německý šílenec v lesích“. Heine, který ani jediné písmenko nenechá v klidu, v jedné ze svých vášnivých emfasí píše: „Zbláznit se čistě po německu romanticky jako my ostatní...“ Ano, poutnictví je samotářské spojenectví napříč věky, Heineho Cesta Harcem není, jak by mohlo být tristně napsáno, stále aktuální, to nikoli: je věčná. 

 

Autor je básník a esejista.