Jen málokterý jiný herec se přiblížil svým fanouškům takovým způsobem, jakým se to na sklonku života podařilo Laurenci Olivierovi. Jeho kniha pamětí s příznačným názvem Hercova zpověď zachycuje s obdivuhodným nadhledem nejen Olivierův osobní život (počínaje nelehkým dětstvím), ale také jeho prakticky celou divadelní kariéru.

Té filmové je v ní věnována podstatně menší pozornost, neboť Olivierovým domovem bylo především divadlo, my bychom ale na ni rozhodně zapomínat neměli, protože zahrnuje bezpočet dalších nezapomenutelných rolí. Však byl také Olivier hned desetkrát nominován na Oscara, přičemž jednu z těchto nominací se mu podařilo i proměnit. A samozřejmě to byla ta, kterou získal za svého jedinečného Hamleta...

Hercem z rozhodnutí otce

Laurence Olivier přišel na svět 22. května 1907 v Dorkingu jako nejmladší dítě reverenda Gerarda Kerra Oliviera a jeho ženy Agnes Louise. Není bez zajímavosti, že jeho předci z otcovy strany byli gaskoňští hugenoti, kteří emigrovali do Anglie na sklonku 17. století.

„Lehká nechuť, kterou otec ke mně pocítil při prvním pohledu, mu vydržela, jak se mi zdálo a jak o tom byla dozajista přesvědčená matka, celé mé dětství, až do mých dvanácti let, kdy moje nebe, moje naděje, můj celý svět, moje zbožňovaná maminka zemřela. Tehdy jsem poznal, že velké utrpení může někdy nějakým záhadným způsobem vyvolat nečekanou sílu. Přimykal jsem se k této víře celý svůj život a vždycky za nejstrašlivějších okolností mi poskytovala malý, uzounký ostrůvek, kde jsem si mohl na chvilinku odpočinout, propůjčovala mi okamžik síly jako doušek kyslíku, který cítíme při hlubokém nadechnutí. Právě v této době mi má jediná sestra Sybille (psáno prosím francouzsky jako všechna naše jména) sdělila, že byla u toho, když se blížil matčin konec, a slyšela, jak matka přiměla otce ke slibu, že bude ke mně, jejímu nejmenšímu děťátku, co nejhodnější. Slyšela, jak jí otec slibuje, že udělá všechno, aby splnil její poslední přání, a jak čas ubíhal, uvědomoval jsem si určité příznaky této snahy,“ napsal pak Olivier ve svých memoárech.

Byl to právě přísný, leč zásadový reverend Olivier, kdo svému synovi určil kariéru herce. Byl si vědom jeho úspěchů ve školních inscenacích Shakespearových her (Julius CaesarZkrocení zlé ženy), a tak dospívajícího Larryho poslal v roce 1924 do Ústřední školy kultury řeči a dramatického umění v Londýně. Svého rozhodnutí litovat nemusel, neboť ji jeho syn absolvoval jako jeden z nejlepších studentů.

Jedna věc ale byla herectví studovat a druhá se herectvím živit. A to pro mladého Oliviera nebylo vůbec nic lehkého – jelikož se mu nějaký čas nedařilo najít stálé zaměstnání, musel se spokojit jen s vedlejšími rolemi a přivydělávat si jako pomocný inspicient či asistent scény. Situace se změnila ve chvíli, kdy získal angažmá v Birminghamském repertoárovém divadle, na jehož prknech ztělesnil hlavní role ve hrách jako Strýček Váňači Dobrý konec vše napraví.

„Dvacátá léta přivedla na prkna generaci herců, k níž jsem patřil i já, která podlehla magickému vlivu „přirozených“ herců v čele s Charlesem Hawtreyem a potom Geraldem du Maurier. Namluvili nám – a my jim uvěřili – že realistické hraní je vlastně realistické chování; tito skvělí herci nás obalamutili. Jejich vliv na nás byl katastrofální. Přijali jsme za své přesvědčení, že hraní není vůbec hraní, ale prostě „bytí“. Neměli jsme dost zkušenosti, abychom si uvědomili, že tito skvělí umělci dovedou skrýt svou zvláštní techniku. Po období neposlouchatelných představení a mystifikovaného obecenstva jsme byli nuceni tuto vysoce specializovanou školu odvrhnout a zanechat ji odborníkům,“ uvedl s odstupem let Olivier ve svých pamětech. Když se v roce 1930 ženil s herečkou Jill Esmondovou, byl už poměrně známým a respektovaným divadelním hercem.

Cesta do Hollywoodu

Na počátku 30. let se Laurence Olivier pokusil prorazit také ve světě filmu – tentokrát ale ještě neuspěl. Mohl si zahrát v historickém dramatu Královna Kristýna, byl z něj ale nakonec vyhozen, protože úmyslně urazil jeho hlavní hvězdu, „božskou“ Gretu Garbo. A tak se po účasti v několika zapomenutých filmech (Příliš mnoho darebáků – 1930, Žlutý lístek – 1931, Cesta na západ – 1932) vrátil z Hollywoodu zpátky domů, kde se mu herecky dařilo podstatně lépe. Poté, co exceloval na divadle v roli Romea, zaujal v domácím snímku Jak se vám líbí (1936). Následovalo dobrodružné drama Požár nad Anglií (1937), které symbolizovalo zlom především v Olivierově osobním životě. Jeho hereckou partnerkou v něm totiž byla půvabná Vivien Leighová, z níž se posléze stala partnerka životní.

Když se Olivier rozváděl s Jill Esmondovou, aby se mohl konečně oženit s Vivien Leighovou, měl už za sebou úspěšný „reparát“ v Hollywoodu. V romantickém dramatu Williama Wylera Na Větrné hůrce (1939), stejnojmenné adaptaci románu Emily Brontëové, exceloval coby „temný“ a rozervaný Heathcliff – a výsledkem byla první oscarová nominace. Další následovala o rok později, a sice za mysteriózní thriller Alfreda Hitchcocka Mrtvá a živá (1940), v němž Olivierovi připadl part tajemného šlechtice Maxe de Wintera (autorkou literární předlohy téhož jména byla Daphne Du Maurierová). Nepovšimnuta však nezůstala ani austenovská adaptace Pýcha a předsudek (1940) a společně s ní i Olivierův ušlechtilý pan Darcy.

„V té době se hraní na divadle a hraní ve filmu pokládalo za dvě zcela odlišná řemesla, dokonce odlišné profese. Dnes víme, že to není v žádném případě pravdivé hodnocení; pravda je mnohem subtilnější. Obě profese vyžadují stejné ingredience, ale v různých proporcích. Trvalo by několik let práce plné dohadů, než by se došlo k přesnému rozdílu; v každé oblasti existuje mnoho jemných variací podle charakteru herce. Trvalo mi mnoho let, než jsem se naučil hrát ve filmu; aspoň prvních deset bylo děsivě diletantských, z čirých předsudků a nevědomosti. Potom bylo nutné se znovu naučit hrát na jevišti, ztělesnit sice pravdu vyžadovanou filmem, přitom však snížit míru teatrálnosti,“ vzpomínal později Olivier coby autor svých memoárů.

Válka a Shakespeare

Diváci se na Oliviera hrnuli jak do kina, tak do slavného divadla Old Vic, kde kombinoval Shakespearovy hry s freudovskou psychoanalýzou. Jeho šťastný pobyt v Hollywoodu však brzy ukončila válka. Poté, co svému synovi z prvního manželství zajistil bezpečný pobyt na americké půdě a po boku Leighové ztělesnil admirála Nelsona v patriotisticky laděném historickém dramatu Lady Hamiltonová (1941), vrátil se Olivier zpět na britské ostrovy, aby se mohl plně zapojit do obrany své vlasti. To mu ale nakonec nebylo umožněno v takové míře, jak by si představoval: přestože úspěšně absolvoval letecký výcvik, válečných bojů se zúčastnit nemohl (některé zdroje uvádějí, že kvůli věku, jiné, že kvůli horšímu sluchu). Natočil tedy alespoň několik propagandistických filmů (v jednom z nich hrál postavu sovětského vědce), vystupoval v rozhlase a angažoval se ve vojenském estrádním souboru.

Už během války Laurence Olivier dokázal, že ze Shakespearovy hry lze udělat velký filmový hit. Vydal se do neutrálního Irska, aby tam jako herec, režisér, producent a spoluscénárista natočil Jindřicha V. (1944). Práce to byla nelehká, ale s jejím výsledkem byli spokojeni jak diváci, tak kritici – a Olivier byl za svůj herecký výkon znovu nominován na Oscara. Pro zlatou sošku si však došel až o čtyři roky později a stalo se tak, jak už bylo zmíněno, díky Hamletovi (1948). Toho Olivier pojal jako „středověký film noir“ a ona jedinečná atmosféra, kterou mu vtiskl (úmyslně se točilo na černobílý formát), funguje na diváky dodnes. Hamletnakonec získal čtyři Oscary (kromě ceny za nejlepšího herce získal také cenu za nejlepší film, za režii byl Olivier „pouze“ nominován). Zopakovat tento úspěch se Olivier pokusil v polovině 50. let s Richardem III.(1955), ale neúspěšně A to i navzdory skutečnosti, že byl jako kulhavý, zákeřný a mstivý York jedním slovem fascinující.

Na sklonku 40. let to vypadalo, že Laurence Olivier snad ani nemůže být šťastnější. Měl krásnou ženu, Oscara i šlechtický titul, společně s Ralphem Richardsonem a Tyronem Guthriem navíc stál v čele divadla Old Vic. Pak ale u Vivien Leighové propukla těžká duševní choroba (maniodepresivní psychóza) a kdysi spokojené manželství se rázem změnilo v očistec. Olivier se ho sice snažil zachránit, leč marně. Během turné v Austrálii a na Novém Zélandu se také dozvěděl, že byl z vedení Old Vic odvolán. Po celá 50. léta však dokázal nepřízni osudu čelit: řídil divadlo St. James, které si v roce 1950 pronajal, a natočil pár dalších zajímavých filmů (Carrie – 1952, Žebrácká opera – 1953, Pekelník – 1959). Vedle již zmíněného Richarda III.se pak podepsal pod ještě jeden autorský počin, romantickou komedii Princ a tanečnice (1957). Spolupráce s problémovou Marilyn Monroeovou se mu ale ve finále příliš nevyplatila...

Nový život

Přestože se Olivier snažil o zdraví i kariéru Vivien Leighové pečovat, jak nejlépe dovedl, rozpadu svého druhého manželství nakonec zabránit nedovedl. Začátkem 60. let ale pro něj už svět zase byl veselejším místem. Zahrál si nejen ve veleúspěšném Spartakovi (1960) Stanleyho Kubricka, ale především v dramatu Komik (1960), za nějž získal další oscarovou nominaci (pro úplnost dodejme, že Komik byl adaptací stejnojmenné divadelní hry, kterou si sám Olivier objednal u Johna Osbornea). V roce 1961 se pak (po rozvodu s Leighovou) oženil s herečkou Joan Plowrightovou, s níž už zůstal až do konce svého života a která mu dala tři děti (syna Richarda a dcery Tamsin a Julii-Kate). A aby toho štěstí nebylo málo, stal se Olivier v roce 1963 ředitelem Královského národního divadla, přičemž v této funkci strávil deset mimořádně plodných let.

Během 60. a 70. let se sice Olivier potýkal s řadou vážných zdravotních problémů (včetně rakoviny prostaty), herectví se ale s úspěchem věnoval i nadále. Kromě toho, že svou účastí ozdobil hned několik slavných velkofilmů (Bitva o Británii – 1969, Mikuláš a Alexandra – 1971, Příliš vzdálený most – 1977), předvedl další nezapomenutelné kreace ve snímcích Slídil (1972), Maratónec (1976) a Hoši z Brazílie (1978). Všechny mu vynesly oscarovou nominaci, přičemž největší pozornost dnes budí ta z thrilleru Maratónec: coby sadistický nacista Szell byl Olivier vážně děsivý.

Ani 80. léta nebyla obdobím, kdy by se Laurence Olivier odebral do zaslouženého důchodu. Kromě dokončení svých pamětí si také zahrál třeba v kultovní fantasy Souboj Titánů (1981) či dobrodružném velkofilmu Bounty (1984). Jakmile se ovšem tato dekáda nachýlila ke svému konci, odešel Laurence Olivier na věčnost. Stalo se tak 11. července 1989, nedlouho po natočení jeho posledního filmu, dramatu Válečné requiem (1989) – a krátce předtím, než jeho nástupce Kenneth Branagh uvedl do kin svého Jindřicha V.(sám si pak Oliviera zahrál ve snímku Můj týden s Marilyn). Popel Laurence Oliviera, velkého herce, který bude navždy žít v srdcích miliónů diváků na celém světě, je uložen v koutě básníků ve Westminsterském opatství.


Share on Myspace

Civilizace