Německá sociální demokracie si zvolila nové předsedy. Pro budoucnost velké koalice to znamená potíže. Paukenschlag neboli „úder do kotlů“: v celostranickém hlasování německé SPD byli kandidáti spolkového establishmentu poraženi a na jejich místo nastupují nepříliš známé tváře.

SPD na rozdíl od CDU volí svoje předsedy přímo, hlasováním všech členů. Dříve kandidovali jednotlivci, ale tentokrát se sociální demokrati zhlídli ve striktním genderovém režimu u Zelených a zavedli si takzvanou Doppelspitze, podle které mají být „spolupředsedy“ vždy žena a muž. Jak přesně má takové duální vedení fungovat v rámci německé ústavy, podle které je kancléř jenom jeden a s žádnou gender-dvojkolejností se nepočítá, to se asi ukáže až v nějakých dalších volbách.

Největší šance se dávaly dvojici Olaf Scholz – Klara Geywitz, protože Scholz je ve vládě velké koalice vicekancléřem a ministrem financí zároveň, vyšší postavení už nikdo v SPD nemá. Jenže prásk, nespokojená členská základna rozhodla jinak a zvolila do čela strany téměř neznámou dvojici, která kandidovala se silně levicovým programem a s tím, že koaliční smlouvu je nutno přejednat. Nebylo to ani těsně, nováčci zvítězili poměrem 53,06 : 45,33 procenta.

Norbert Walter-Borjans je bývalý ministr financí spolkové země Severní Porýní – Vestfálsko (NRW) v letech 2010-2017. V médiích se proslavil hlavně tím, že občas od Švýcarů nakupoval seznamy Němců, kteří si do Švajcu ulili peníze před německým berňákem. (Update: Bylo to jedenáct cédéček a byla kradená.)

Vestfálská sociální demokracie byla ve volbách roku 2017 vymetena do opozice s historicky nejhorším výsledkem vůbec. Do jaké míry se na tom podílel pan Borjans a do jaké to byl důsledek všeobecného úpadku SPD na německé scéně, těžko říci. Nicméně aspoň se o něm dá říci, že má nějaké zkušenosti z vládnutí ve velkém spolkovém státě (NRW má 18 milionů obyvatel), i když na celoněmecké úrovni nikoliv.

Jeho genderová parťačka Saskia Esken je naproti tomu úplný nováček v jakýchkoliv exekutivních funkcích, řadová poslankyně SPD, jedna ze sto padesáti tří. Zato je členkou Greenpeace a klubu eurofederalistů (Europa-Union Deutschland), což napovídá tomu, že pozičně předbíhá Zelené z ještě zelenější strany.

Oba zvolené musí ještě v pátek potvrdit celostátní sjezd, ale to je spíš formalita.

Zvolení nové dvojky do čela SPD se v německých médiích široce chápe jako vzpoura vůči velké koalici a vůči tomu, jak spoluvláda s CDU/CSU zatáhla sociální demokracii do středu; levý obrat.

Oba vítězové také hlásali před volbami značně radikální myšlenky:

- okamžité zvýšení hodinové minimální mzdy z 9 na 12 eur,

- mohutné miliardové investice do ochrany klimatu (takové, které by byly neslučitelné s politikou vyrovnaných rozpočtů čili schwarze Null),

- čtyřnásobné zvýšení již dojednané uhlíkové daně (z 10 na 40 eur za tunu CO2),

- její úpravu skrze takzvanou klimaprémii, aby více dopadala na bohaté,

- zrychlení výstavby větrníků a nesouhlas s dojednanou minimální vzdálenosti od obydlených budov (viz předešlý článek 

Občanské iniciativy v Německu úspěšně blokují stavby nových větrných elektráren),

- budování státní internetové infrastruktury k pokrytí míst, která vynechali komerční poskytovatelé.

Pravděpodobnost, že by současná CDU/CSU na takové požadavky kývnula, se rovná pravděpodobnosti sněhové taškařice v pekle, takže pro další existenci velké koalice to znamená problém. Předsedkyně CDU Annegret Kramp-Karrenbauer už oznámila, že na koaliční smlouvě se nic měnit nebude. Totéž potvrdil šéf bavorské CSU Markus Söder.

Pár komentářů k věci.

Výše zmíněný seznam požadavků je natolik doleva, že si člověk říká, zda vůbec oba čerstvě zvolení politici počítali s tím, že vyhrají a budou tím pádem zavázáni jej nějak prosazovat vůči koaličnímu partnerovi. Nicméně teď už s tím nemůžou nic moc dělat, jinak by úplně ztratili tvář. Asi bude legrace.

Členská základna SPD dala touhle volbou jednoznačně najevo, že velká koalice jí vadí, a že by dávala přednost modelu „rot-rot-grün“. On ostatně dost podobný proces probíhá i v CDU. Na nedávném sjezdu v Lipsku sice „AKK“ svůj mandát obhájila, ale nespokojenost některých politických osobností se stávajícím středovým modelem byla dost patrná. Kdo ví, jak by to dopadlo, kdyby si i v CDU volili předsedu všichni členové strany, a ne jenom delegáti sjezdu.

Zkrátka, merkelovská rozplizlo-neurčitost už se lidem v obou stranách zřetelně přejedla. Dojde-li ale zase k nějakému oddělení levice a pravice, má pravice fatální nevýhodu v tom, že odmítá byť jen mluvit s AfD. Na levici ten problém nemají a Linke berou jako svého parťáka, i když je to strana plná bývalých soudruhů, těch, kteří kdysi provozovali minová pole na vnitroněmecké hranici. Rot-rot-grün zkrátka normálně politicky funguje.

A pokud se tahle trojice dostane po příštích volbách v Německu skutečně k moci, můžeme se těšit na pořádný ekonátlak, až z nás budou naše nešťastné české biošťávy téct proudem… Vůči těmhle jedincům je Merkelová skoro něco jako náš kamarád.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.