V minulém článku padla letmá poznámka, že jestli má velká pozemní válka nějakou budoucnost, bude to válka robotů. Dnes se k ní vrátíme podrobněji.

Úplně první věcí, u které bychom se měli zastavit, jsou slabiny, které „starý“ model armády z pohledu dnešního světa má, a kvůli kterým začíná být poněkud přežitý. Jsou to poměrně nové problémy, které žádný římský setník ani Bismarckův maršál řešit nemuseli. Skoro všechny vyspělé země světa dnes mají porodnost hluboko pod 2,0 dítěte na ženu a „šedivějí“ – starých lidí začíná být více než mladých. Tím se převrací dříve zažité sociální standardy. Tradiční úcta ke stáří už není, co bývala, a vzácnými členy společnosti začínají být naopak ti mladí, kteří jsou mnohdy jedinými dětmi a vnuky ve svých rodinách. Velké války evropské historie se vedly v dobách, kdy mladých bylo (proporcionálně) daleko více než dnes a populace rostla. Ač to zní krutě a cynicky, relativní hodnota života osmnáctiletého brance byla před sty, natož pak dvěma sty lety daleko menší než dnes.

(Tento stav dodnes panuje v Africe a tamní občanské války jsou taky pěkně brutální, s běžnou účastí dětských vojáků pod 18, ba i pod 15 let věku. Ale Čína má s porodností úplně ten samý problém, co Evropa, a to ještě žádné světové impérium nestihla vybudovat. To bude mít na její budoucnost také vliv.)

Moderní armády se snaží o svoje zraněné maximálně postarat

Dokonce i totalitní režim, jako byl Sovětský svaz, na tuto skutečnost narazil v 80. letech, kdy vzniklo hnutí matek vojáků sloužících v Afghánistánu; jeho nástupnická organizace, Jednota matek vojáků, existuje dodnes a nemá se současnou ruskou vládou zrovna harmonický vztah. Tou dobou už byla porodnost v evropských částech Sovětského svazu poměrně nízká. Vyrovnávala to vysoká porodnost na Kavkaze a ve Střední Asii, ale z pohledu sovětského velení bylo nasazení muslimských vojáků v Afghánistánu poněkud riskantní – mohli by si odtamtud donést domů islám daleko tvrdšího střihu, než by se úřadům líbilo. Menší riziko takové ideové nákazy bylo mezi Evropany, ale ti už zase měli podstatně méně dětí a nebyli tolik ochotni je obětovat za imperiální zájmy v cizí zemi.

Spojené státy, které vedly v Iráku a Afghánistánu hned dvě vzdálené kampaně, tento problém částečně řešily tím, že služba v americké armádě je dobrovolná a v jejích řadách běžně slouží i cizinci, které přitahuje mimo jiné slib urychleného získání občanství. Ale i USA narážejí na demografický problém, který spočívá v tom, že vyšší procento dobrovolníků se rekrutuje ze starého Jihu (Jižní Karolína, Alabama, Georgie, Virginie) a několika dalších států (Aljaška, Havaj). To znamená, že tamní komunity nesou, co se padlých a zmrzačených týče, také disproporční zátěž.

Právě to „zmrzačených“ je docela podstatné slovo. Urgentní medicína proti časům Vietnamu, natož druhé světové války, značně pokročila, stejně jako mechanismy evakuace zraněných z bojiště (MEDEVAC); moderní armády se vesměs snaží o svoje zraněné maximálním způsobem postarat, což se jim vrací na vyšší morálce v boji. Vysoké procento zraněných vojáků také dnes přežije a vrátí se domů, kdežto někdy za Churchilla by je čekal mělký hrob v poušti. A přežijí i daleko těžší zranění než dříve.

(Celkový počet amerických mrtvých v Iráku a Afghánistánu také nebyl nijak dramaticky velký – zhruba sedm tisíc celkem během dvaceti let čili v průměru jeden denně. Za první světové války byste takový počet padlých mohli napočítat během pár týdnů a v nejhorších okamžicích i během několika hodin.)

Jenže z pohledu těch obyvatel doma je taková situace dlouhodobě psychicky náročnější, než kdyby se nevrátili. „Sejde z očí, sejde z mysli“ platí celkem spolehlivě a pomníky se stavějí právě proto, že jinak by ti padlí byli během pár let zapomenuti úplně. (Samozřejmě ne svými rodiči, ale širší komunitou ano.) Potkávat ale dalších čtyřicet let zraněné je permanentní připomínkou toho, jak vysoká cena se platí za válku. A, jak už řečeno, disproporčně mnoho jich potkáte v určitých regionech.

To byl patrně jeden z faktorů, které dopomohly k porážce Hillary Clintonové v roce 2016; dokonce i New York Times, které Trumpovi nijak nefandily, musely konstatovat, že demokratická kandidátka má pověst „jestřábky“ a že jí to mezi voliči nijak nepomáhá. Bezprostředně po jedenáctém září by to ještě možná byl recept na vítězství, o patnáct let později už nikoliv. Vojáci a komunity, ze kterých pocházeli, už byli unaveni táhnoucími se válkami bez jasného cíle, a jejich ochota zanechávat své končetiny, krev a duševní zdraví kdesi v Al-Fuckistánu razantně poklesla.

Zákaz „zabijáckých robotů“ není reálný

Nuže, v této situaci se můžete buď vzdát válčení, nebo, což je lidské povaze bližší, začít přemýšlet nad tím, jak se bez těch živých vojáků pokud možno obejít. Nebo aspoň zredukovat jejich přítomnost tam, kde se jim může něco stát. Čím míň lidí na bojišti, tím menší pravděpodobnost, že přijdou k úhoně.

Přirozenou odpovědí pro rok 2022 jsou roboti. Buď v podobě strojů ovládaných lidmi na dálku (jednodušší), nebo dokonce plně autonomních jednotek (podstatně vzácnější, neboť umělá inteligence má ještě dnes tendenci dělat horší rozhodnutí než přirozená blbost). Existuje sice hnutí za jejich zákaz – „zabijáčtí roboti“ znějí už na první poslech strašidelně – ale není moc pravděpodobné, že by uspělo. Vojenská logika totiž diktuje pravý opak.

Proč? A co zatím brání jejich plošnému nasazení? K tomu se dostaneme ve druhém dílu tohoto článku, neboť tento již se přiblížil k délce obvyklé.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.