Podle platného zákona byl předlistopadový režim zločinný. Skutky na jeho podporu proto mohou být z dnešního pohledu považovány za nemravné s různým stupněm závažnosti, popřípadě i za zločinné. Ve Spolkové republice Německo se nacistické zločiny dosud stíhají jako nepromlčitelné.

Nebylo možné, aby celý národ po Vítězném únoru 1948 emigroval. Museli jsme zde zůstat, přizpůsobit se poměrům a s výjimkou hrstky nepředstíraných disidentů každý svým způsobem režim podporovat. I když jsme se snažili napravovat dílčí přehmaty, ve výsledku jsme režim zlidšťovali, tedy podporovali. Ale i tak většina veřejnosti některá jednání a jejich nositele dnes odsuzuje, byť starší mravokárci jsou ve skutečnosti v různé míře spoluviníky.

Nejčastějším terčem ostrakizace jsou tajní spolupracovníci StB, jejichž seznamy jsou veřejně dostupné. Mravní odsouzení se šmahem vztahuje na všechny, ač většinou není známo, čím se skutkově provinili. Oporami režimu byly i jiné společenské skupiny jako pracovníci aparátu KSČ, milicionáři, armádní důstojníci, prokurátoři, trestní soudci a daůší. Také oni příležitostně šlapali po lidských právech spoluobčanů. Neexistují ale jejich veřejně dostupné seznamy a média se jimi nezabývají, takže lid obecný nezajímají. Pro většinu těch, kteří začali brát rozum až po Listopadu 1989, jsou proto předlistopadové poměry obtížně srozumitelné.

Téma odpovědnosti za chování v době panování KSČ je stále aktuální. Vyčítá se Andreji Babišovi, že je registrovaný jako tajný spolupracovník StB s tím, že v jeho speciálním případě se jedná o nepromlčitelné provinění (není podstatné, že ostrakizovaný politik se k vědomé spolupráci s StB nehlásí), ač není známo, čím a zda vůbec spoluobčanům škodil.

V těchto dnech se vynořil problém použitelnosti bývalých vojenských prokurátorů pro vysoké státní funkce. Mluví se o náměstkovi nejvyššího státního zástupce Igoru Střížovi jako o možném nástupci Pavla Zemana. Je to ale bývalý člen KSČ a vojenský prokurátor, který během poměrně krátké doby působení ve funkci poslal před vojenský soud několik odpíračů služby se zbraní v ruce. Využil své moci, aby trestal spoluobčany za rozhodnutí žít v souladu s náboženskou vírou a svědomím. Samozřejmě, jednal v souladu s tehdy platným právem (stejně se vymlouvají nacističtí zločinci). Jako právník ale mohl a měl vědět, že jako prokurátor bude sloužit protiprávnímu režimu a bude muset škodit lidem. Přitom jej ale asi nikdo nenutil s pistolí u hlavy, aby přijal nechutné zaměstnání vojenského prokurátora. Jeho jmenování do vysoké státní funkce lze za těchto okolností považovat za popření smyslu Listopadu 1989.

Občané jsou si ve svých právech a povinnostech rovni. Ale hodnocení minulosti Babiše a Stříže naopak svědčí o nerovnosti. Zatímco hřích Andreje Babiše je nepromlčitelný, stoupenci jmenování Stříže namítají, že přece jeho působení v odpuzující funkci skončilo před třiceti lety a během následujících třiceti let sloužil poctivě demokratickému režimu. Na rozdíl od Babiše jsou jeho hříchy promlčeny.

Nepopírám, že Stříž je zkušený a odborně zdatný státní zástupce. V jeho prospěch lze připomenout čestné jednání v době „války žalobců“, kdy rezignací na funkci náměstka vrchního státního zastupitelství vyslovil nesouhlas s rozhodnutím ministra spravedlnosti Jiřího Pospíšila, capo di tuti capi justiční mafie, vyhovět návrhu nejvyšší státní zástupkyně Renaty Vesecké na odvolání z funkce vrchního státního zástupce Ivo Ištvana. Ale právě jeho minulost pronásledovatele odpíračů jako projev necitelnosti k lidským právům zpochybňuje jeho právnickou způsobilost k výkonu vysoké státní funkce.

Obvyklé argumentaci ve prospěch Stříže by bylo možné přisvědčit, kdyby nebyla nedůvodným zvýhodněním jedince proti jiným provinilcům. Jeho provinění je konkrétní, známé, prokazatelné. Odsuzování odpíračů je popřením jejich lidských práv. Naproti tomu v Babišově případu (kdybychom připustili, že skutečně byl vědomým spolupracovníkem StB) je provinění neurčité, pokud vůbec existuje. Spolupráce byla patrně nezbytnou podmínkou pro vyslání k práci v kapitalistické cizině a jeho činnost nejspíš spočívala ve střežení ekonomických zájmů státu.

Pro nerovnost v hodnocení jednotlivců není právní ani morální důvod. Dohodněme se tedy, že za předlistopadovým působením je tlustá čára, zruší se lustrační zákon, zničí se seznamy spolupracovníků StB, avšak hlavně a nadále se nikomu nebude předhazovat služba zločinnému režimu. Pak by bylo vše v pořádku a nemohly by být námitky proti působení pronásledovatele odpíračů ve funkci nejvyššího státního zástupce, zvlášť když v jeho prospěch svědčí i nesporná odborná zdatnost.