Tak nám pražská policie zřídila oddělení pro potírání terorismu a nenávisti. Řečeno slovy Deníku N, členové týmu budou mimo jiné vyhledávat nenávistné příspěvky na internetu. Zase jsme tedy o krok blíž utopické budoucnosti, kde se všichni mají rádi a na vzácné výjimky dopadne tvrdá ruka zákona.

Jie, Jie! Nosíte na Twitteru své satirické jméno podle člověka, který používá podobné paragrafy k tomu, aby umlčel své oponenty, jenom ten kulturní kontext je v Číně samozřejmě jiný než u nás. Stejné je ovšem to, že na tyhle dozorovací mechanismy se vždycky lepí hezky znějící nálepka, aby jejich zavádění ta naivnější část obyvatelstva spolkla bez odporu.

Bavit se o tom, zda by se toho dalo zneužít v našich podmínkách, je zbytečné zúžení problému na Českou republiku, když je ve skutečnosti univerzální. Represivní instituce, jejímž smyslem existence je vyhledávat ilegální verbální projevy, budou všude na světě přitahovat stejný typ lidí toužících po šikaně ostatních. V Číně, v ČR i ve Velké Británii. Samozřejmě, že se toho bude zneužívat, a ještě navíc to povede ke změně společenské atmosféry směrem k těm čínským poměrům. Nespokojení lidé budou čím dál více nuceni používat různé jinotaje a ani to jim nebude muset pomoci. Už samotné trestní stíhání je pro normálního člověka samo o sobě trestem, i kdyby jej nakonec nakrásně osvobodili.

Posuďte například tuhle událost ve Velké Británii. Takzvaně krajně pravicová skupina vylepovala v Sheffieldu nálepky s textem „Otevřené hranice – virový nepořádek“ a „Hospody zavřené, hranice otevřené“. Nic víc tam psáno nebylo.

Těžko si představit mírněji a zdvořileji formulovanou kritiku toho, že, well, hospody zavřely, ale mezinárodní provoz trvá. Má to na hony daleko k nějakým výzvám k násilí, ba dokonce i k prostým a sprostým urážkám.

Nicméně dva muži byli za tento ideozločin policií zatčeni (jsou podezření z rasově motivovaného veřejného nepořádku) a článek BBC cituje politiky i místní obyvatele zcela jednoznačným způsobem: „odporné, nepřijatelné, rozsívání nenávisti, nechutné rasistické nálepky“.

Tak takhle vypadá, přátelé, svoboda slova v zemi, která ten koncept potírání nenávisti přijala cca jednu generaci před námi. Myslíte si, že u nás to skončí nějak podstatně lépe – tedy pokud se nebudeme včas a účinně bránit? Hrozba efektu „šikmé plochy“, po které jedete samospádem dolů do hlubin, je tady velmi reálná.

Vzpomeňte si na to, až vás chytí prchavý záchvat sympatií vůči „červenému svetru“. To pražské policejní oddělení pro vyhledávání nenávisti na internetu podléhá v konečné instanci jemu a kdyby s ním nesouhlasil, nejspíš by neexistovalo.

Co s tím? Dějiny ukazují, že vlny autoritářského smýšlení přicházejí a odcházejí, přičemž to opadnutí je dost často důsledkem nějakého kolapsu politické struktury, která to už s těmi represemi, tyranií a ideologickým šílením přehnala. Nebývá to tak, že by hlasatelé Jediné Pravdy najednou začali oceňovat pluralismus a myšlenkovou otevřenost. Spíše se stává, že ta Jediná Pravda padne v ringu světových událostí nemilosrdně „na hubu“, neschopná nadále konkurovat svým alternativám.

Těžko říct, za jak dlouho se to stane v případě moderního progresivismu, který čím dál více připomíná klecový chov lidí roztříděných podle náhodných identitárních charakteristik (barva kůže, pohlaví) do vzájemně izolovaných skupinek. Načasovat se to nedá.

Mezitím můžeme ovšem dělat minimálně to, že budeme udržovat naživu právě nějakou tu ideovou alternativu, aby při případné budoucí rekonstrukci západní civilizace do svobodnější podoby bylo na čem stavět a aby nezvítězily naopak nějaké ještě horší alternativy, které mohou v okamžiku mocenského vakua projevit stejnou akceschopnost jako svého času Ruholláh Chomejní v Íránu, když padl šáh.

Mnou navrhovaná alternativa vypadá takto:

1. Státní postih verbálních projevů jakékoliv emoce či názoru je z principu naprosté svinstvo, stejně jako otrokářství, pronásledování čarodějnic, nevolnictví nebo státem uložená povinnost hlásit se k nějaké náboženské víře.

2. Všechny tyhle věci bývaly svého času normou, a dokonce jejich pouhá kritika byla nebezpečná, ale stejně se je s dostatkem snahy podařilo nakonec vymýtit, i když to trvalo celé generace a mnozí z těch prvních myslitelů, kteří na takové koncepty zaútočili, se nedožili ani toho, aby viděli aspoň malý úspěch. Podstatné je nepolevovat.

3. Na cestě ke konečnému cíli v podobě společnosti, ve které není třeba se opatrně ohlížet přes rameno, než něco kontroverzního řeknete, je sice přijatelné akceptovat dočasné kompromisy, ale jenom s tím, že slouží jako mezistupně právě k tomu konečnému cíli. Společnost, ve které by se upalovala jen každá druhá nebo každá třetí čarodějnice, by byla stále ještě hodně šílené místo k životu, i když technicky vzato je to o 50, respektive 66 procent lepší než upalovat každou.

A z praktického hlediska si umím představit organizaci, která by byla založena za cílem přispět na náklady obhajoby pro každého člověka, který je obviněn ze spáchání trestných činů verbálního charakteru. Té bych byl ochoten přispívat.

Podmínky mě v tomhle případě napadají jenom dvě: a) důvěryhodní lidi v jejím vedení, aby nedošlo k tomu, že za dva měsíce sbalí prokurista pokladnu a zmizí někam na Tuvalu a b) naprostou transparentnost principů a praxe, co se akceptace všech příslušných případů týče. Aby si nevybírali jen ty obviněné, kteří jsou jim sympatičtí. To je sice pochopitelná lidská slabost, ale svoboda slova se sympatiemi řídit nesmí.

Převzato s laskavým svolením autora z jeho webu, na kterém kromě tohoto článku najdete další texty o politice a společnosti. Knihy Mariana Kechlibara si můžete objednat ZDE.