Jsou jediné státní muzeum výtvarného umění v Číně. Říká se, že mají jednu z deseti nejkrásnějších budov v Pekingu od roku 1949. Začala se stavět roku 1958 a o pět let později byla otevřena veřejnosti. Hlavní část replikuje starý čínský styl se střechou pokrytou žlutými glazovanými taškami a je obklopena chodbami, pavilony a parkem pro sochy, který má tři tisíce metrů čtverečních.

Muzeum má jednadvacet výstavních hal a od roku 1995 depozitář o rozměru více než čtyři tisíce metrů čtverečních. Sbírky jsou z minulého století a ze současné tvorby. Celkem obnášejí více než sto deset tisíc děl. Tradičních děl mají málo. V minulosti spolupracovali s českou Národní galerií. Stále přitažlivější mezinárodní Pekingské bienále se koná v jejich prostorách a zástupkyně ředitele An Jüan-jüan to říká s hrdostí. 

Jaké jsou hlavní úkoly vaší instituce?

Hodně úkolů máme. Integrujeme v nich výstavní činnosti se sběratelstvím, výzkumem, osvětovou činností, mezinárodní výměnou, restaurátorskými pracemi a zásahy do kreativního průmyslu. Vydáváme každé dva měsíce svůj časopis, spravujeme svou webovou stránku a aplikace pro mobilní telefony. 

Kolik děl ročně nakupujete a podle jakých pravidel postupujete?

Teď nejsem schopna to říci přesně, ale činí to rozhodně několik tisíc děl. 

Jaké procento vašich děl je trvale přístupné veřejnosti?

Řekla bych, že dvacet procent. Expozice trvale obměňujeme. Nejpomalejší je rotace u staré, stěžejní tvorby. Novější uměleckou produkci ukazujeme v kratších cyklech. Díla ovšem také zapůjčujeme do jiných provincií a do zahraničí. 

Jaký vlastníte nejstarší artefakt?

Je to tvorba z období dynastie Sung z dvanáctého století. 

Má vaše muzeum pobočky v jiných čínských provinciích?

Provincie mají své vlastní galerie, se kterými samozřejmě spolupracujeme, ale nejsou organizačně našimi součástmi. Aby se zlepšily podmínky pro rozvoj národní kultury, naše muzeum postaví vedle známého Ptačího hnízda středisko, jehož areál pokryje téměř sto třicet tisíc čtverečních metrů.

Kolik máte zaměstnanců?

Regulérních zaměstnanců máme sto třicet. Spolupracujeme ale trvale zhruba se třemi až čtyřmi sty odborníky. 

Když se podíváme na zahraniční kunsthistoriky, jaký zájem projevují o studium vašich exponátů?

Snažíme se propagovat v zahraničí hlavně současnou čínskou tvorbu. To považujeme za důležité. V našich sbírkách však máme i díla Pabla Picassa, Salvadora Dalího, Käthe Kollwitzové, Andyho Warhola, Roye Lichtensteina nebo Ansela Adamse či Gerharda Richtera. 

Kolik knižních publikací ročně vydáváte?

Ke každé výstavě vydáváme katalog a kromě toho zpracováváme i detailnější knižní publikace, kterých je zhruba dvacet za rok. 

Jaká je průměrná roční návštěva vašich výstav?

Můžeme hovořit o jednom až dvou milionech návštěvníků. Závisí to hodně na tom, jak zajímavou výstavu a jak často se nám podaří vymyslet a připravit. Průměrnou výstavu navštíví pět až šest tisíc lidí denně. Úspěšné výstavy zaznamenávají deset až třicet tisíc návštěvníků denně. Pak musíme prodlužovat návštěvní dobu, místo v pět odpoledne zavíráme až v devět večer. Vloni například jsme měli dva taháky. Prvním byli čínští mistři dvacátého století. Za jedenáct dní přišlo sto třicet tisíc lidí. Druhým tahákem byla výstava dvou set děl ze šedesáti zemí světa, na kterou se chodilo dívat také přes deset tisíc lidí denně. Lepší návštěvnost bývá o víkendech nebo třeba během různých svátků. 

Víte někde ve světě o dílech starých čínských mistrů, která byste chtěli získat? Která by to byla a kde?

Nakupovat stará čínská díla v zahraničí je v kompetenci vlády. My se soustřeďujeme na moderní tvorbu a v této oblasti platí, že současní umělci nám svá díla věnují jako příklad své sociální odpovědnosti. Nenakupujeme je. 

Staří mistři podepisovali svá díla typickým razítkem, takovou osobní pečetí. Udržuje se tento zvyk ještě stále?

Ano, je to nutné.

Odkud se vzala tato tradice? Nestačí prostý podpis?

Podpis nestačí. Prostě tradice velí podpis a razítko. Platí to nejméně dva tisíce let a u zrodu této praxe stála i skutečnost, že tehdy někteří umělci byli negramotní, neuměli psát, ale razítko vlastnili. Císař měl pečeť kamennou, obyčejní lidé se museli spokojit s razítkem hliněným.

Jaký je vztah mezi osobním jménem a znakem, který je na razítku?

Jsou dva druhy razítek. První mohou být tou částí jména, kterou člověk nedědí od rodičů, vy byste řekli křestním jménem. Druhý typ razítek obsahuje výraz osobního cíle, přání nebo citát z oblíbeného básníka. Takové osobní heslo, symbol. Výroba razítek se dnes stala uměleckou disciplínou. Dříve zvládali malíři i tvorbu razítek, například Čchi Paj-š s tím rozhodně neměl problém. Dnes se však obě oblasti osamostatnily, máme specialisty na každou z nich. Malíř je nucen požádat kolegu, aby mu pečeť pořídil.