Porcelán, tuto ušlechtilou keramickou hmotu, a jeho pálení vynalezli Číňané. Měli ke keramice výjimečný vztah. Věnovali jí tolik pozornosti, úvah a zaujetí jako Evropané malířství nebo sochařství. Objev porcelánu a následný vývoj jeho výroby změnily povahu umění po celém světě. Trvalo roky, než byl tento proces napodoben. Podívejme se stručně na keramickou tvorbu v Číně a na cestu, kterou prošla, než převážila výroba porcelánu.

Zboží vytvořené z pálené hlíny se u nás běžně nazývá keramika a porcelán. Kromě mnoha dalších termínů, odrážejících různé stupně pálení a různost použitých hlín. V lidové mluvě se pojem keramika používá pro zboží pálené v nižších teplotách s měkkým střepem propouštějícím vodu, není-li opatřeno glazurou. Avšak pojem keramika v odborné řeči zahrnuje veškeré zboží vyrobené z hlíny a pálené při různých teplotách. Takže i porcelán patří mezi keramiku. Podle stupně pálení rozlišujeme hrnčinu (někdy též nazývanou pórovina), kameninu a porcelán. Hrnčířské zboží se pálí kolem 700 stupňů, kamenina nad 1000 stupňů a porcelán nad 1200 stupňů. Mezi hrnčinou a kameninou existuje řada mezistupňů, pro které v Evropě používáme názvy jako polokamenina, fajáns apod.

Vraťme se však do rodné země porcelánu, do Číny. Číňané používají pouze dva pojmy: hrnčířské zboží – tchao (mezinárodním přepisem tao) a kamenina -cch’ (ci). Porcelán je chápán jako druh kameniny, keramické zboží se pak nazývá tchao-cch’ (taoci). Čím se porcelán liší od kameniny? Jednak použitou hlínou kaolinem (podle naleziště Kao-ling, Gaoling), vysokým stupněm pálení, bílým střepem, zvonivostí a v tenčích vrstvách průsvitností. Nejstarší výskyt kaolinu byl znám v jižní Číně v okolí města Ťing-te-čen (Jingdezhen) v provincii Ťiang-si (Jiangxi). Zprvu se kaolinu používalo k výrobě průsvitné, popřípadě nazelenalé glazury, poté se z něj v Ťing-te-čenu začaly vyrábět celé předměty. Doposud nejstarší porcelánové zboží, i když jen ojedinělé kusy, je ze 6. století n. l.

Pro užitek i rituál

Neolitické období bylo v dějinách lidstva revoluční astronomickými objevy, zemědělstvím a prvním přetvářením kvality přírodního materiálu zásahem člověka. A je to právě objev pálení hlíny, při němž vzniká materie zcela nových kvalit, než byla sebelépe zpracovaná původní hlína. V neolitu se pálilo v nízkých teplotách (600–700 stupňů). V Číně se však ve 2. tisíciletí př. n. l. výjimečně objevuje i tzv. protokamenina, což jsou nádoby vypálené ve vysokých teplotách, často s náznakem zřejmě náhodně vzniklé polevy. Tyto předměty bývají někdy chybně nazývány protoporcelán. Znalost pálení protokameniny však na mnoho staletí zanikla nebo zcela ustoupila do pozadí. Neolitické nádoby plnily funkce užitkové i rituální. Když nastala doba bronzová (od 2. tisíciletí př. n. l.), ustoupila keramika v rituálních potřebách do pozadí.

Miska typu wan, kamenina, krakelovaná poleva. Převažují černé železné nitě, v pozadí hnědo-zlatá vlákna. Pece Ke-jao (Geyao). Dynastie Jižní Sung (Nan Song), 1127–1279.Vzhledem k historickým a sociálním proměnám, k nimž dochází v Číně během 4. až 3. století př. n. l., se radikálně proměňuje pohřební rituál vyšších společenských vrstev. Tuto proměnu doprovází nový, speciální druh keramiky, tzv. hrobová keramika, rozšířená zejména během dynastie Chan (Han, 206 př. n. l. – 220 n. l.) Vznikají rozmanité nádoby, modely lidí různého společenského postavení a zaměstnání, modely domů, prasečích chlévů, zvířat, různé figurální scény. Dosahují velikosti od několika centimetrů až po více než metr. Kladly se do hrobů, když předtím byly součást pohřebních průvodů. Jedná se o nízko pálenou hrnčinu, zdobenou buď malbou zastudena (po vypálení), nebo barevnými olovnatými glazurami. Hrobová keramika s neobyčejně bohatým rejstříkem motivů dosáhla dalšího rozvoje zejména za dynastie Tchang (Tang, 618–907). Tehdy vzniká proslulá tříbarevná poleva (san-cchaj, sancai) na jednom předmětu – béžová, hnědá a zelená.

Barevná proměna

Funkce hrobové keramiky jakožto součásti pohřebního rituálu pomalu ustupovala. Ve 13. století byla nahrazena jinou materií: papírem a bambusovými štěpinami, které se při pohřebním obřadu spalovaly. Tříbarevná glazura prošla barevnou proměnou – objevují se tyrkysová a fialová barva. A glazura se uplatňuje na kamenině – především při výzdobě chrámů.

Zhruba ve 3. století n. l. na scénu keramické tvorby nastupuje kamenina zdobená různými jednobarevnými glazurami. Téměř po dobu tisíce let (do 13. století) se stává i ve světovém měřítku jedinečným estetickým fenoménem, obdivovaným císařským dvorem a vzdělanci, a předmětem sběratelství. Jednobarevné, tentokráte živcové glazury pálené ve vysokých teplotách se barevností lišily podle jednotlivých pecí. Proslulosti dosáhla zelenavá glazura v různé intenzitě odstínů – od nazelenalé až po hnědozelenou, která byla na západě nazývána seladon (podle postavy z italské komedie). Dále smetanově bílá poleva, modrošedá s náhodnými purpurovými skvrnami, hnědá, až černá a další. Seladonové zboží se i hojně vyváželo. Kromě glazur byly předměty zdobeny i dekorativními motivy s převažujícím florálním motivem, výzdoba byla řezána do střepu nebo tlačena do formy.

Praskliny coby záměr

Po 11. století se objevuje i nová dekorační technika – krakelování. Jsou to záměrné praskliny v nástřepí nebo v polevě, často zatírané tuší, mají různou velikost i hustotu, někdy se kombinují dva typy – černé, zatírané tuší, a světle hnědé v nástřepí. Drobné krakely vznikaly obvykle při vypalování v glazuře, velké, nepravidelné pak roztažením střepu rovněž při pálení. Na těchto jednobarevných glazurách byl obdivován „přírodní“ charakter barevnosti, značnou roli hrála náhoda, skvrnitost vzniklá stékáním polevy a mnoho dalších hledisek. Zajímavostí je, že malba na kamenině patřila spíše lidovým pecím typu Cch’-čou jao (Cizhouyao).

Zásobnice. Porcelán, malba emaily zelené skupiny na polevě. Motiv krajiny s horami a vodou. Dynastie Čching (Qing), období Šun-č’ (Shunzhi), 1644–1661.K další proměně ve vývoji čínské keramiky dochází ve 13. století, v době vlády dynastie Jüan (Yuan, 1271–1368), kdy se v Ťing-te-čenu začalo hromadně pálit porcelánové zboží s malovaným dekorem. Ve městě se brzy nacházelo velké množství pecí, z nichž některé pracovaly pod státním dohledem nad kvalitou přímo pro císařský dvůr. Ostatní byly soukromé a produkci státních dílen napodobovaly. Výroba porcelánového zboží se velmi rychle rozšířila, odsunula kameninovou výrobu a stala se nositelem dalších technických vymožeností zejména v oblasti výzdoby.

Bílá plocha porcelánových předmětů poskytla umělcům prostor. Malovaný dekor zcela opustil sféru dílen typu Cch’-čou jao a přiblížil se vysoce ceněnému tušovému malířství. Právě jeho vliv způsobil, že záhy ustupuje ornamentální dekor ve prospěch žánrů, jako je krajinářství, květiny a ptáci, figurální scény. Ačkoliv se malba na porcelánu přibližuje estetickému cítění vzdělanců, již během dynastie Jüan se mezi motivy objevují scény z oblíbených lidových vyprávění, zejména z příběhů Tří říší (3. stol. n. l.). Roli zřejmě hrála společenská situace za nadvlády Mongolů a stažení se mnohých vzdělanců do oblíbených zábavních žánrů, divadla a do rolí vypravěčů. Velice oblíbenou výzdobnou technikou v jüanském období byla malba kobaltem pod polevou, k níž záhy přistoupila i malba červenou v polevě a kombinace obou barev.

Protiklady a pět barev

Od 15. století, za dynastie Ming (1368–1644), se rejstřík výzdobných technik obohacuje o další postupy. Ke kobaltu, popřípadě červené, přistupuje kombinace s barevnými emaily, která se rozvíjí zejména od období Čcheng-chua (Chenghua, 1465–1488). Nazývá se tou-cchaj (doucai), protikladné barvy. Postup spočívá v tom, že se kobaltem na nástřepí nanesou obrysové linie budoucího dekoru, pokryjí se průsvitnou glazurou a vypálí se. Poté se na plošky mezi konturami nanesou barevné emaily v tenké vrstvě a předmět se znovu vypálí při nižší teplotě.

O několik desítek let později, v období Ťia-ťing (Jia-jing, 1522–1567), se objevuje další velice oblíbený způsob, a to pětibarevný porcelánwu-cchaj (wucai). Opět se jedná o kombinaci kobaltu pod glazurou a emaily na glazuře. Kobaltová modř je v tomto případě chápána jako jedna z použitých barev, které vytvářejí zobrazovaný motiv. Barev nemusí být přesně pět, obvykle je to modrá, lilkově fialová, zelená, žlutá a červená. Nikdy neobsahuje růžovou.

Váza typu nebeská koule. Porcelán, malba emaily růžové skupiny, též práškové barvy na polevě (fen-cchaj). Blahopřejný motiv dlouhého věku – broskví. Dynastie Čching (Qing), období Čchien-lung (Qianlong), 1736–1796.V polovině 17. století v Číně nastupuje nová, mandžuská dynastie Čching (Qing, 1644–1911). V období Kchang-si (Kangxi, 1662–1723), zejména od počátku 18. století, se kobalt pod polevou nahradil modrým emailem na glazuře. V Číně se nadále i tento druh nazývá pětibarevným porcelánemwu-cchaj, kdežto na západě se používá termín famille vertezelená skupina. Ještě na počátku 18. století, především v období Jung-čeng (Yongzheng, 1723–1736), se k malbě zelené skupiny připojuje růžová (evropský vynález) a vzniká famille roserůžová skupina. V Číně se tento termín nepoužívá, běžný je název fen-cchaj (fencai) – práškové barvy –, protože se ke zjemnění barevnosti přidával prášek z olova. Fen-cchaj nejvíce přibližuje malbu na porcelánu malířským výtvorům na papíru. Nejen tematicky – všechny malířské žánry se používaly již od 14. století, přitom nezmizela ani ornamentální výzdoba. Avšak tušové malbě se fen-cchaj přiblížila i technicky, často pracuje s metodou sie-i (xie yi) – vystižení duchovní podstaty. Při ní se nekolorují plochy mezi obrysovými liniemi, ale tahy štětcem se přímo formuje daný motiv. Umělec využívá hru světla a stínu, hustotu či řídkost barvy, její hloubku i opak. Růžová skupina se hojně uplatňovala v exportním porcelánu a téměř potlačila skupinu zelenou. Ukázkami předmětů famille verte z konce 17. století se v Česku můžeme setkat na mnoha zámcích, růžová skupina převažuje zejména u exponátů z 19. století. V Číně se během 18. a 19. století neustále experimentovalo s technickými možnostmi výzdoby porcelánového zboží. Rostlo množství použitých barev až na několik desítek, předměty se mnohokrát vypalovaly, protože jednotlivé barvy vyžadovaly různě vysoké teploty.

Tvář opilé krásky

Žádná z popsaných metod (a existuje mnoho dalších) nezmizela ze scény. Existovaly vedle sebe nebo se mistři vraceli ke starším postupům a uplatňovali je na novém materiálu. Tak například v období Kchang-si se znovu objevuje zájem o tchangskou tříbarevnou polevu, uplatňuje se však na porcelánu, popřípadě i na kamenině a na předmětech, které již s pohřebním kultem nesouvisejí. Znovu nastává udivující rozkvět jednobarevných glazur, tentokráte především na porcelánu. Barevný rejstřík s rozrostl do nebývalého množství barev. Velkou skupinu tvoří náročné červené polevy. Objevují se již za Mingů, avšak jejich hlavní rozvoj nastává během 18. a 19. století. Proslulá je Langova červeň (v Evropě nazývaná býčí krev), dále fazolová červeň, tvář opilé krásky (narůžovělá), broskvová (nazelenalá), glazura imitující dřevo, nejrůznější zeleně, jako například jablková, čajová a další. Zvláštní postavení mají starobylé pece v Te-chua (Dehua) v provincii Fu-ťien (Fújiàn). Za Mingů se soustřeďovaly především na figurální produkci. Postavy taoistického či buddhistického panteonu v rozličných velikostech byly zhotoveny z porcelánu a pokryty polevou – za Mingů smetanově bílou, za Čchingů chladně bílou.

 

Autorka je sinoložka.