Dokumentární portrét nejvýraznější představitelky české architektury Evy Jiřičné nabídne divákům ČT art ve středu 4. března ve 20:20. Bezmála hodinový snímek vznikl v brněnském televizním studiu v režii Jany Chytilové.

Bývá označována za královnu skla a oceli, a to podle svých nejoblíbenějších stavebních materiálů. Dokumentární film s názvem Eva Jiřičná představuje vnitřní a umělecký svět zlínské rodačky, která patří ke špičce světové architektury. Přesto je více známá ve světě než u nás. Snímek si všímá jejích pochybností, radostí, inspirací, neuvěřitelné energie a touhy tvořit a být maximálně platnou. Zároveň odráží i její osobní a profesní život.

Eva Jiřičná je nositelkou řádu Britského impéria, Státní ceny za architekturu a mnoha dalších prestižních vyznamenání. Štáb natáčel zejména v Londýně, Praze a ve Zlíně. Zaznamenal klíčové stavby, které Jiřičnou proslavily. Po dobu jednoho roku sledoval tvůrčí režim a pracovní nasazení architektky od počátečních návrhů až po kontrolní dny na stavbách. Mohl i nahlédnout do designových butiků, které navrhla, do londýnského Victoria and Albert Museum či se s Jiřičnou vypravit do Brightonu, kde vytvořila slavný přístav.

„Pro Evu Jiřičnou je to klíčový projekt, který ovlivnil celou její další kariéru, proto mu věnujeme dostatečný prostor i v našem dokumentu,“ říká režisérka Jana Chytilová a podotýká, jak velmi si přála, aby se s Evou Jiřičnou jeli i s kamerou do těchto míst podívat. „Povedlo se. Na místě si člověk uvědomí, co všechno tato na pohled křehká žena dokázala. Brighton Marina je toho důkazem,“ dodává režisérka.

Vyprávění dokumentu je orámováno životem architektky a těžkými životními zkouškami, kterými si prošla. Zaznamenává významné okamžiky jejího života, ať jsou to její vzpomínky na rodný Zlín, nedobrovolnou emigraci, prosazení se v typicky mužském světě, vztahové problémy, tvůrčí krize a přešlapy. Reflektuje její profesní i lidský návrat ke kořenům a předávání svých zkušeností nastupující generaci.

„Evu Jiřičnou představujeme především jako člověka,“ zdůrazňuje dramaturg Martin Polák a dodává: „Zároveň si ale všímáme pro ni tak typického unikátního architektonického řešení prostoru. K tomu využíváme všech dostupných obrazových materiálů, od fotografií, stavebních plánů, studiové vizualizace či útržků z natočených dokumentů. Mnohé z nich dosud nebyly veřejnosti představeny.“

Otec Evy Jiřičné byl významným architektem baťovského Zlína. Sama se původně chtěla stát profesorkou chemie, na přání otce však vystudovala architekturu na ČVUT v Praze. V létě 1968 odjela na stáž do Londýna, ale československé úřady jí zabránily v návratu a de facto ji tak donutily k nedobrovolné emigraci. Zpátky se nedostala dlouhých 22 let a svého otce už nikdy neviděla.

V Anglii se postupně vypracovala v jednu z nejvýraznějších osobností interiérového designu a architektury. Po pádu železné opony již jako renomovaná architektka přijíždí do rodné země, kde ji téměř nikdo nezná a její dílo tady vzbuzuje silné a rozdílné reakce. K nejznámějším stavbám Evy Jiřičné u nás patří například budova Univerzity Tomáše Bati a Kongresové centrum ve Zlíně. Podílela se na výstavbě a rekonstrukcích několika historických budov včetně Pražské křižovatky nebo Oranžérie v Královské zahradě na Pražském hradě, ale také bytových i komerčních objektů.