Prezident republiky trpí utkvělou představou, že hlavní nectností českého soudnictví je zdlouhavost soudního řízení a ani jeho věrná opora, nynější ministryně spravedlnosti Marie Benešová, ho nedokáže vyvést z omylu, pokud se ovšem o to někdy pokusila. Daleko významnější jsou přitom jiné prohřešky, a teprve jejich následky vedou k průtahům v řízení. Zkázonosné účinky má jistota beztrestnosti poklesků černých ovcí soudcovského stavu, často se snoubící s pohrdáním účastníky řízení.

Dokladem toho je například kuriozní soudní „ping pong“ mezi nalézacím soudem na straně jedné a státním zástupcem a odvolacím soudem na straně druhé, který probíhá od roku 2013 a nic nenasvědčuje tomu, že vůbec někdy skončí. Jeho zvláštnost spočívá v tom, že skutek z roku 2008 není dosud pravomocně vyřešen, ač obžaloba směřovala k soudu v roce 2011, první zprošťující rozsudek pochází z roku 2013 a prvostupňové řízení jde právě do sedmého kola po zrušení šestého zprošťujícího rozsudku odvolacím soudem. V prvostupňovém řízení se postupně vystřídaly tři senáty a čtvrtý nastupuje. U odvolacího soudu se senáty nestřídají. Škoda, údajně způsobená v roce 2008, činí 1,45 milionu Kč. Mám obavy, že náklady na vedení nekonečného procesu ji převyšují. Důkazní situace se za dlouhou řadu let v podstatě nezměnila, takže věcný důvod k „ping pongu“ nevidím.

Délka procesu dopadá na trojici obžalovaných jako trest svého druhu. Dva z nich jsou státní úředníci, samozřejmě postavení mimo službu s polovičním platem. Nemohou pracovat ve své profesi, čímž trpí úroveň jejich odbornosti. Je sporné, zda má dnes ještě smysl dožadovat se odsouzení za nepříliš významné skutky, které se měly stát v roce 2008.

„Ping pong“ probíhá podle ustáleného vzorce: nalézací soud zprostí obžalované, státní zástupce se odvolá, odvolací soud vrátí věc soudu 1. stupně k novému projednání. Po třetím zprošťujícím rozsudku nařídil odvolací soud změnu senátu prvního stupně. Bývá „v kraji zvykem“, že nový senát se pokoří a vydá odsuzující rozsudek, a to i v případě vylepšení důkazní situace pro obžalované. V tomto případě však druhý senát vynesl další dva zprošťující rozsudky a jeho předsedkyně odešla do důchodu. Nastoupila třetí předsedkyně senátu, která po šestém zprošťujícím rozsudku nastoupila na mateřskou dovolenou, a tak již čtvrtý senát dostal skvělou příležitost pokořit se před právním názorem státního zástupce, jemuž odvolací soud vychází automaticky vstříc.

O šestém odvolání rozhodl odvolací senát způsobem, jenž vyvolává podezření, že státnímu zástupci vyhovuje mechanicky, bez hlubšího zkoumání jeho námitek. Došlo ke změně ve složení senátu, z něhož zůstala jen stále stejná předsedkyně, ale na seznámení se spisem o čtyřech tisících stran přesto stačilo 13 dní včetně sobot a nedělí. To by se dalo vysvětlit a omluvit zvýšeným pracovním úsilím soudců. Nelze však schvalovat, že se senát nevypořádal s výhradami obžalovaných k odvolání státního zástupce.

Zřejmá nedbalost senátu při posuzování odvolání, prozrazující pohrdání obžalovanými, je nepřiměřená trápení, kterému jsou vystaveni mnoho let. Popudilo mě to a podal jsem tedy podnět místně a věcně příslušnému kárnému žalobci ke kárnému řízení s členy odvolacího senátu. Výslovně jsem upozornil na projevy nedbalosti a vyloučil jsem napadení meritorního rozhodnutí. Nepochodil jsem: kárný žalobce podřadil viditelné projevy nedbalosti pod pojem „nezávislé rozhodování soudce“ a podnětu nevyhověl, neboť soudce nesmí být trestán za nezávislé rozhodování. Pokud tedy čtvrtý senát nalézacího soudu se ztotožní s právními názory předchůdců, můžeme očekávat, že odvolací senát jeho rozhodnutí opět zamítne a ping-pong bude pokračovat. Pohříchu zmíněný přístup kárného žalobce není výjimečný: zahrnutí etických poklesků pod pojem „nezávislé rozhodnutí soudce“ je často užívaným nástrojem ochrany pokleslých soudců před odpovědností. Zato oběti nepřístojností se dovolají ochrany jen zřídka.

Vnějškově vypadá „ping pong“ nalézacího a odvolacího soudu jako zápas dvou soupeřů, kteří se do sebe „zakousli“ a ani jeden z nich neustoupí. Taková situace je řešitelná jediným způsobem: odtržením zápasících od sebe vyšší autoritou. V daném případě by tuto úlohu mohl splnit pouze Nejvyšší soud ČR, pokud by mu vstup do děje umožnila ministryně spravedlnosti stížností pro porušení zákona. Ta ale názor svého guru – prezidenta republiky – na nepřijatelnost protahování soudního řízení zřejmě nesdílí, takže se neobtěžovala. Je pravda, že by za napadení rozhodnutí odvolacího soudu, kterým řízení nekončí, patrně sklidila kritiku části odborné veřejnosti stejně jako kdysi ministr Robert Pelikán, ale zákonnost rozhodnutí a jeho soulad se zdravým selským rozumem by uhájila.