Bohatý politik je problém pro dvě skupiny lidí: pro bohaté, kteří v politice nejsou a cítí, že jejich konkurent na trhu může svého politického vlivu využít ve svůj prospěch, a tím k jejich škodě. Ještě hlasitějšími kritiky jsou ovšem „chudí“ politici, kteří mají pocit, že by jejich politický soupeř mohl svých peněz využít k podpoře své politické pozice.

Nechme stranou fakt, že politici většinou moc chudí nejsou, a ponechme netknuté i druhé téma – že totiž lidé, kteří jsou skutečně bohatí, mají celkem samozřejmě značný vliv, a to i na politiku a politiky. Holou skutečností je, že se obě skupiny zcela samozřejmě shodnou na tom, že bohatý politik je jako takový nepřípustný a že jen jedno je možné – buď být v politice, nebo být bohatý. Tomuto vidění dal nyní za pravdu i Ústavní soud.

Verdikt bez odvolání

S politickou funkcí se člověku dostává privilegovaného postavení a existuje celá řada možností, jak tato privilegia zpeněžit. Proto se podle Ústavního soudu nebude ze zákona o střetu zájmů nic škrtat, zákon je podle ústavních soudců v pořádku, je správný, oprávněný a z hlediska ústavy nezávadný. Jinými slovy – kdo má peníze, nesmí mít politický vliv a hlavně naopak – kdo je v politice, nesmí mít peníze, a aby to bylo úplně jasné, jeho firmy musejí být vyřazeny z veřejných soutěží a dotačních nároků. Vlastnit média je pak hřích přímo smrtelný. 

Jenomže ve stejné souvislosti vyslovil Ústavní soud ještě druhou tezi, která v jistém smyslu potvrzuje pravý opak. Evropská unie nemusí respektovat české zákony při přiznávání dotací, protože jsou to její peníze a ona o nich rozhoduje. Najednou je tu tedy subjekt, který může mít i peníze i politickou moc, který může uplatňovat své vlastní zákony, dokonce je i vykládat a se „svými“ penězi prosazovat svou politiku mimo naše zákony a naši ústavu. 

Abychom byli konkrétní: Zatímco český zákon považuje předání majetku do svěřenského fondu za dostatečné „odstřižení“ politika od jeho majetku, Evropská unie to za dostatečné nepovažuje a náš Ústavní soud nyní říká, že ani nemusí. Může si svůj zákon vykládat, jak chce a na zákony členské země se ohlížet nemusí. V jednoduché logice – své peníze může Evropská unie poskytovat podle svého uvážení a podle svých pravidel.

Podle první části nálezu Ústavního soudu by měl být výkon politiky zcela oddělen od nakládání s vlastními penězi. Pokud však jde o Evropskou unii, ta může svou politiku prosazovat svými penězi a zákony jednotlivé členské země jdou stranou. Stojí za to připomenout, že dotace z evropských fondů procházejí rozpočtem EU, kam Česká republika samozřejmě přispívá. Všechny členské země odvádějí do rozpočtu EU určité procento z vybrané DPH a z dosaženého HDP. Zatím jsou naše příjmy z evropského rozpočtu vyšší než naše příspěvky. V zásadě je to ale tak, že v každé desetikoruně evropských dotací pro naše firmy, je zhruba pětikoruna z našeho rozpočtu. Když tedy Ústavní soud ctí právo Evropské unie nakládat s dotacemi podle vlastních pravidel a neohlížet se na naše zákony, tuto okolnost poněkud pomíjí. 

V obecné rovině je to ještě závažnější. Není totiž úplně jasné, kdo v tomto případě je tou Evropskou unií – kdo tam v Bruselu vlastně obstarává výklad příslušných zákonů a v jakém je vztahu k těm, kteří podle tohoto výkladu pak rozhodují. Jsou to úředníci nebo volení politici? Evropský soudní dvůr ani Evropský soud pro lidská práva zatím v této věci zmiňován není, pouze Evropská komise. V jejím čele jsou sice volení europoslanci, ale kolem nich je na 40 tisíc nevolených úředníků, z nichž celá řada má poměrně značné pravomoci. Nelze vyloučit, že výklad příslušných zákonů provedou právě tito úředníci. Náš Ústavní soud to ve svém nálezu předem akceptuje. 

Autor je publicista.