Poprvé jsem ho zahlédl na pražském náměstí I. P. Pavlova. S čepicí v ruce, opíraje se o hůl, chodil od jednoho čekajícího na tramvaj ke druhému, spíš se ploužil, jak mu to dovolovala nezvladatelně se třesoucí noha. Jeho monotónní „dobry dén“ znělo jako prosebná mantra. První, druhé i třetí setkání s ním člověku sevřelo srdce a mnozí dávali. Ale co trvá dlouho, se omrzí, zevšední, ztratí povahu emocionálního ataku.

Trvalo léta, než pochopil a změnil operační prostor. Začal jsem ho potkávat na Karlově náměstí. Tam bývá na zastávce také dost lidí, ale přece jen to není ono. Pohledy mohou unikat do parku a vůbec je tam víc příležitostí k nonverbálnímu odmítnutí. Netrvalo dlouho a muž středních let se rozhodl pročesávat soupravy metra. Asi ho k tomu donutila balkánská konkurence, jejíž razantní nástup charakterizovaný nasazením dětí a harmoniky nutí trh k inovacím. Z jedoucího vagónu se obtížně uniká, to je pravda.

Zahlédám ho také na jezdících schodech nebo když si dá pauzičku na svačinu. Noha bývá kupodivu klidná. Nastartovat ji mu asi po těch letech tréninku nečiní potíže. Role je role. Shakespeare věděl, že jsme jen herci na jevišti života. Teď v zimě, ve větru a dešti nejsou chodníky to nejpříjemnější pracoviště a metro je rozhodně lepší řešení, i když určitě ne nejlepší z možných. Kolik takových lidí je přisáto k prsu města? Patřili a patří k složitému organismu metropole, znají ji dokonale, protože vidí městu pod sukně. Kdyby se jich někdo ptal a získal jejich důvěru, vyprávěli by jistě o jiné Praze, než je ta, kterou obdivují turisti nebo kterou se o svátcích promenují Pražané. O čem by asi svědčil jejich průzkum veřejného mínění?

Každé lidské společenství má tendenci spontánně se strukturovat, takže se časem vyprofilují vůdci, konstruktivní jádro, kritici i odpadlíci. Pokusy o rovnostářskou společnost na tuto skutečnost zapomínají, a proto jsou od samého počátku odsouzeny k nezdaru. Města jsou od starověku organismy sui generis. Svou stavební dispozicí se vždy přizpůsobovala sociálním funkcím, které měla plnit. Teprve v současnosti přestávají být „hrncem“ i „magnetem“, trojčlenka trhu, kostela a radnice se rozpadá a obyvatelé jsou přepadáni depresemi v monotónních rezidenčních celcích ne vždy jim garantujících opravdové bezpečí.

S chudými, postiženými a žebrajícími si městské organismy dokázaly poradit ať už šlo o chudobince nebo různá církevní charitativní zařízení. Dnešní lidé od popelnic a bez domova jsou sice často námětem veřejných diskusí, ale zdá se, jako by se odmítali standardizovat a zařadit způsob svého žití do perpetua konzumního fungování. Nelze pochopitelně seřadit tisíce individuálních osudů do sloupce a sečítat a průměrovat, zdá se však, že cesta do existenčně prekérní situace je v současnosti poměrně krátká a rychlá, jak se dá zjistit, když nasloucháme pozorně aspoň těm namátkou vybraným příběhům. Zadlužení a exekuce číhají i na ty, kdo si vzali hypotéky v dobré víře, že bude líp.

Současná chudoba se neukazuje na první pohled. Nepotkáváme vychrtlé postavy v rozedraných šatech. Hladoví nezaměstnaní se neshlukují před zprostředkovatelnami práce. Bída dnešní doby má své mimikry a design. Až na výjimky nekřičí, její agresivita je ztlumená, avšak o nic méně výbušná. Skrývá se za apatickou odevzdaností a je připravena využít příležitosti. Prodírá se legislativní změtí a zjišťuje, že práce není řešení.