Ve věku 90 let zemřel 3. února Francis George Steiner (* 23. dubna 1929), francouzsko-americký literární teoretik a spisovatel židovského původu. Ve svých esejích se často zbýval jazykem a jeho proměnami pod tlakem modernity, Evropou či holokaustem.

Narodil se v Paříži, v židovské rodině, která se sem přestěhovala z Vídně (tam se také narodila Steinerova starší sestra Ruth). V roce 1940 všichni prchli před nacisty do Spojených států amerických, kde se v roce 1944 George Steiner stal americkým občanem.

Bakalářský titul získal na Chicagské univerzitě (1948), magisterský na Harvardu (1950) a doktorát na Oxfordu (1955). Poté učil na Princetonské univerzitě, na Churchill College v Cambridge, na Ženevské univerzitě a na Harvardu.

Jeho otec věřil, že Židé jsou ohrožení po celém světě, a proto své děti nechal učit mnoho jazyků. Steiner tak měl tři mateřské jazyky: němčinu, angličtinu a francouzštinu; jeho matka prý často začínala větu v jednom jazyce a ukončila v jiném. Když mu bylo šest let, jeho otec ho naučil číst Iliadu v původní řečtině.

Instinkty jeho otce zachránily celou rodinu, a to způsobilo, že se Steiner cítil jako přeživší (drtivá většina jeho židovských spolužáků ve Paříži zemřela během války), což hluboce ovlivnilo jeho pozdější spisy. „Celý můj život byl o smrti, vzpomínkách a holokaustu,“ říkal.

V českém překladu vyšlo několik knih: sbírky esejů Errata. Prozkoumaný život a Skutečné přítomnosti: Je něco v tom, co říkáme? či kniha Po Bábelu. Otázky jazyka a překladu označovaná za jeho stěžejní dílo.

Jako poslední vyšly v češtině jeho eseje Knihy, které jsem nenapsal, kterou šéfredaktor Literárních novin Petr Bílek zhodnotil takto: „Autor (…) je jedním z posledních, kterým sluší nálepka polyhistor. Sedm esejů této knihy je neseno obdivem k Číně, závistí vůči géniům, vztahem jazyka a erotiky, židovstvím, katastrofálním stavem vzdělanosti v západním světě, odlišností člověka a zvířat a konečně tím, co znamená politické přesvědčení a víra v boha. Obdivuhodné jsou prstoklady, jakými se autor pohybuje po klaviatuře světové kultury, svůdné je gesto, jímž vtahuje svou intimitu jako argument do svárů globalizující se civilizace. Doporučuje založit vzdělání na matematice, hudbě, architektuře a vědách o životě.“