Server Info.cz vydal 9. ledna článek svého šéfredaktora Michala Půra Válková se v KSČ podílela na šikaně disidentů. S mužem, který poslal na smrt Horákovou s citacemi názorů Petra Blažka, historika působícího v Ústavu pro studium totalitních režimů, a popisem zločinného nakládání orgánů protiprávního režimu s disidenty. Stylizace článku zlomyslně spojovala Helenu Válkovou s popisovanými hrůzami, jako by za ně skutečně nesla odpovědnost. Okomentoval jsem jej v článcích Štvanice na Helenu Válkovou a Kauza Válková: omluva za omyl.
Účinky článku známe: spojení slov a obratů „KSČ“ „šikana disidentů“ a „muž, který poslal na smrt Horákovou“ mělo účinnost třaskavé směsi a vyvolalo smršť nenávistných projevů proti Heleně Válkové včetně sice nepočetných, ale přesto bolestivých pouličních verbálních napadení. Přimělo ji to ke stažení kandidatury na post veřejného ochránce práv.
Článek tedy také zmařil personální rozhodnutí prezidenta republiky a přiměl jej k hledání nového kandidáta. Miloš Zeman velmi často projevuje pohrdání novináři. Když ale došlo na lámání chleba, nenašel odvahu, aby se postavil proti nim i různým politickým pletichářům, ač jejich argumentaci mohl snadno rozbít. Rušivý zásah do výkonu funkce hlavy státu je nepřehlédnutelná skutečnost, která poněkud zaniká ve stínu osobních a politických nepříjemností způsobených Heleně Válkové.
Toto je můj soukromý názor na rozhodnutí mnou jinak váženého pana prezidenta přijmout dobrovolné stažení kandidatury Heleny Válkové. Protože „znám své Pappenheimské“, nepředpokládám, že jím důsledně loajální političku potěším.
Totéž platí o mém pohledu na způsob, jakým se k útokům na ni postavilo hnutí ANO. S nelibostí konstatuji, že se za ni v první chvíli důrazně nepostavilo mediálně viditelnými a slyšitelnými projevy, ač měla mravní nárok na odměnu za svou vzornou loajalitu. Pochybuji ovšem, že ona sama právě díky své loajalitě hnutí ANO to rovněž vnímá takto.
Rozpoutaná štvanice na Helenu Válkovou je projevem farizejství jejích nositelů, neboť v justici a státním zastupitelství na vedoucích místech stále působí bývalí členové KSČ, kteří na rozdíl od ní nebádali a nepsali neškodné články, zato v procesech s politickým pozadím podávali obžaloby a vynášeli odsuzující rozsudky.
Nyní události nabraly zpětný chod. Helena Válková podala 24. ledna trestní oznámení na Michala Půra, Petra Blažka a společnost Info.cz Online Media, s. r. o., která vlastní server Info.cz. Dožaduje se jejich trestního stíhání pro přečin pomluvy. Důvodnost svého nároku odvozuje přímo z definice přečinu pomluvy v trestním zákoníku, podle které se ho „dopustí ten, kdo o jiném sdělí nepravdivý údaj, který je způsobilý značnou měrou ohrozit jeho vážnost u spoluobčanů, zejména poškodit jej v zaměstnání, narušit jeho rodinné vztahy nebo způsobit mu jinou vážnou újmu“. Zvláštní závažnost přičítá zákon pomluvě uskutečněné s použitím hromadných sdělovacích prostředků, veřejně přístupnou počítačovou síť nevyjímaje.
Podezřelí se jistě budou bránit odkazem na svobodu slova a na postavení nástrojů trestního práva jako posledního prostředku (ultima ratio), k jehož použití se má přikročit k potírání protiprávního jednání až v nejhorším případě. O tom, zda intenzita protiprávního jednání podezřelých překročila hranici únosnosti a učinila je stíhatelným podle trestního zákoníku, rozhodne v prvé řadě státní zástupce, od něhož se rozhodování může posunout do rukou soudu.
Sotva lze ale popřít, že Michal Půr a Petr Blažek se dopustili hrubého porušení novinářské etiky neobvyklého rozsahu a dosahu. Novinář se má držet pravdy, podávat nestranné a vyvážené informace a svá věcná tvrzení má mít řádně podložená, nejlépe prověřená aspoň ze dvou zdrojů. Z pohledu uvedených zásad výtvor zmíněných nactiutrhačů porušuje zásady nevídaným způsobem.
Například Michal Půr tvrdí, že se Helena Válková podílela na šikaně disidentů. Šikanování je opakované aktivní jednání, přinášející šikanovanému příkoří. Šikanující osoba musí mít pro jeho výkon situační příležitost, odpovídající postavení a pravomoc a musí existovat cíl jejího nemravného počínání. Jsem zvědav, jak by nactiutrhači ve veřejném slyšení před soudem prokázali, že badatelka Helena Válková měla postavení a pravomoc, aby komukoli činila příkoří, popřípadě jakým mechanismem by mohla přenášet na represivní orgány vůli komukoli ubližovat. Stál bych i o vysvětlení, kdo konkrétně byli oni jí šikanovaní disidenti a čím konkrétně či popřípadě prostřednictvím koho je poškozovala. Jsem přesvědčen, že jako výzkumná pracovnice neměla žádnou výkonnou pravomoc a mezi jejím bádáním a jednáním výkonných orgánů státní moci není žádná příčinná spojnice.
Nactiutrhači v žádném případě neprokážou, že Helena Válková obhajovala zákon, který se jim jeví jako nemravný. Především v textu článku, na který se odvolávají, se nic takového nenachází a nemístná je i sama démonizace institutu ochranného dohledu. V mírnější formě a bez účasti policie se uplatňuje i v současnosti, byť nikoli na základě speciálního zákona, ale podle pravidel, stanovených trestním zákoníkem. Ochranný dohled je nástrojem prevence recidivy, která byla tehdy i dnes jednou z nočních můr vedení vězeňství a resortu spravedlnosti. Je i nástrojem péče o resocializaci osob, vracejících se z výkonu trestu. Dnes mluvíme o resocializaci, tehdy o návratu do socialistického způsobu života či k řádnému životu pracujícího člověka, ale obsahově to je totéž. Propuštění odsouzení se mají stát řádnými občany, i kdyby se jim do toho nechtělo, a už nikdy se nemají vrátit za mříže.
Trapná je účast Petr Blažka, profesionálního historika, který především prokázal, že nemá reálnou představu o životních podmínkách inteligence v dané době. Formálně sice není spoluautorem, ale své citované názory opakovaně veřejně obhajoval různými cestami. Posuzuje jednání Heleny Válkové pod zorným úhlem smýšlení disidentů. Vytváří mylnou představu, že postoje a chování disidentů jsou reprezentativním vzorkem myšlení rozhodující části národa, která sice stejně jako dnes „u piva“ nadávala na poměry ve státě, ale v běžném životě zachovávala loajalitu k režimu. Disidenti byli sice čestnou, ale přece jen odchylkou od normálu a jejich postoje nelze považovat za normu dobového myšlení.
Petr Blažek kritizuje působení zákona o ochranném dohledu slovy, jež by mohl stejně tak dobře použít ke kritice současného trestního práva. Možná by mohl stejným způsobem pohanět soudce, který v roce 2019 v čase adventním překvapil uvalením vazby obžalovaného, dosud stíhaného na svobodě, jenž neplnil podmínky dohledu. Snaží se navodit představu, že kriminologický ústav byl vlastně represivním orgánem stejně jako generální prokuratura, ke které byl přiřazen, což není pravda. Stejně jako dnes bylo každé vědeckovýzkumné pracoviště administrativně podřízeno nějakému orgánu moci výkonné, od něhož se povaha jeho činnosti odlišovala. V podstatě naplnil článek pustými spekulacemi, které v žádném případě neprokazují, že by se Helena Válková podílela na šikanování kohokoli a disidentů zvlášť.
Nactiutrhači démonizují skutečnost, že na článku Heleny Válkové se skví podpis bývalého prokurátora Josefa Urválka. Jdeme-li do důsledků, pak nepřesné je i jeho označení jako „muže, který poslal na smrt Miladu Horákovou“. Josef Urválek byl sice zrůda, ale Miladu Horákovou ještě před ním poslalo na smrt rozhodnutí zločinných orgánů KSČ, jimž byl jedním z výkonných nástrojů. Pouze vnějškově, z formálního hlediska, to ale byl soud, který hypoteticky mohl Urválkovu obžalobu odmítnout, a po soudu přišel na řadu Klement Gottwald, který jí neudělil milost. Jméno předsedy zločinného soudního senátu srovnatelnou pozornost veřejnosti nepřitáhlo.
Stávalo se a stává se i dnes, že vedoucí pracovníci se připisují jako spoluautoři pod články svých podřízených, aby si vylepšili záznamy o své publikační činnosti. Helena Válková je důvěryhodná osoba a tvrdí, že právě tak a nejinak se podpis Josefa Urválka dostal pod její článek. Nemohou-li autoři prokázat, že to bylo jinak, měli by mlčet. Pokud bez věcných důkazů nemlčí, dopouštějí se pomluvy.
Ale ani skutečná spolupráce Heleny Válkové s Josefem Urválkem, kdyby k ní došlo, by neměla být důvodem její ostrakizace. Do ústavu se dostala krátce po promoci zhruba o deset let později než on. Ponechám stranou nepodstatnou otázku, zda skutečně hned od nástupu na pracoviště věděla, že vychrtlý stařík Urválek, který občas přicházel do ústavu, je skutečně neblaze proslulý žalobce z politických procesů z padesátých let, „z trestu“ odložený na její pracoviště. Určitě nenosil na krku ceduli s nápisem „Jsem vrah Milady Horákové“ a mimo to v té době se skutečně na právnické fakultě politické procesy neprobíraly a nebyly předmětem hromadného zájmu veřejnosti. I kdyby od začátku věděla, co je její nadřízený zač, sotva by mohla požadovat, aby jej z ústavu okamžitě vyhodili. Nic jiného jí nezbylo než vzít jeho existenci na vědomí. Bylo by zřejmě nesmyslné tvrdit, že měla odejít z ústavu, v němž měl vedoucí postavení zločinec Urválek. Vysokoškolsky vzdělaný odborník v té době neměl jinou možnost než být pěkně potichu, anebo ještě lépe, aktivně projevovat loajalitu ke „straně a vládě“. Jinak mohl snadno skončit „u lopaty“.
Shrnuji tedy, že pánové Michal Půr a Petr Blažek úmyslně zčásti lhali, zčásti uplatnili nepodložené spekulace, aby zmařili naplnění personálního rozhodnutí prezidenta republiky a aby způsobili příkoří Heleně Válkové. Netroufám si posoudit, o koho jim šlo prvoplánově, zda o prezidenta či o Helenu Válkovou. Ve výsledku poškodili oba. Jsem si jist, že nemají šanci doložit svá skandalizující tvrzení důkazy, jež by při zkoumání pravdivosti před soudem obstály.