Dlouho jsem si myslel (vlastně jsem to považoval za samozřejmé), že nostalgie je starořeckým slovem; měl jsem nejasný pocit, že bude nějak souviset s Odysseou. Z omylu mě nedávno vyvedla Svetlana Boym, respektive její kniha The Future of Nostalgie. Navzdory řeckým kořenům (nostos = stesk po domově; algos = bolest) jsem se od již zesnulé a velice bystré autorky dozvěděl, že nostalgie je slovem toliko pseudořeckým či nostalgicky řeckým.
Přišel s ním až v roce 1688 švýcarský psychiatr Johannes Hofer a označoval jím obsesivní stesk po domově (Hofer navrhoval kromě nostalgie ještě jiná pojmenování pro tentýž neduh – monomania či philopatridomania; u posledně zmiňovaného slova můžeme být vzhledem k jeho délce velice rádi, že se neprosadilo). Této „nemoci“ si povšiml u švýcarských žoldáků a byl toho názoru, že ji lze s úspěchem léčit. Čím? Opiem, pijavicemi nebo výlety do Alp. Hofer nebyl sám, jiní doktoři tehdy doporučovali tutéž kúru.
V průběhu času si však ke svému překvapení všimli, že návrat domů nostalgiky vždy tak docela nevyléčí, a že někdy je dokonce zabije (zvlášť tehdy, když si vlastenečtí doktoři spletli nostalgii s tuberkulózou…), a přestávali si vědět rady. V 18. a 19. století se ale ještě nevzdávali a pátrali dál. Hledali příčinu v lidském těle i v mysli (jeden doktor v souvislosti s nostalgií hovořil například o hypochondrii srdce). Jenže doktoři neuspěli, a tak se nakonec stalo to, co se stát muselo – z původně přechodného neduhu léčitelného horským vzduchem se nostalgie stala trvalým údělem moderního člověka.
Ke slovu obvykle (ve velkých dávkách) přichází po velkých dějinných zlomech – revolucích. Po francouzské, bolševické nebo třeba po té československé – sametové.
A tu se dostávám k tomu, co chci říci. Zdá se mi, že mnozí lidé dnes nakládají s našimi porevolučními nostalgiky jako nefalšovaní dědici Johannese Hofera. Jinými slovy, činí ze všech těchto nostalgiků nemocné pomatence, kteří si neuvědomují, jak špatně před rokem 1989 bylo, a odesílají je do hor, aby se nadýchali čerstvého vzduchu (možná by jim mohli začít poskytovat i opium…). Zapomínají bohužel na to, co doktoři pochopili již dávno a co jsem už zmínil – že návrat nostalgika vždy nevyléčí a že někdy ho dokonce zabije.
Jinými slovy, nostalgie možná není ani tak výrazem touhy po návratu (třeba po návratu do komunismu), ti lidé se nechtějí vrátit, spíše jsou nespokojení s dneškem.
Tento diskomfort bychom neměli medikalizovat.